Momentálně nejopakovanější vtip v Británii zní: „Blairovec, brownovec, milibandovec, corbynovec, starmerovec, insider a outsider vejdou do hospody. A barman se zeptá: Co si dáš, Andy?“ Nejnovějšího britského premiéra Andyho Burnhama, již sedmého za deset let, provází pověst převlékače kabátů, který v rámci Labouristické strany vystřídal už všechny názory, které existují. Z toho plyne i nejistota, jaký Burnham vlastně nastupuje do úřadu. Ten, který dělal poradce ve vládě Tonyho Blaira, tedy premiéra, jenž v mnoha oblastech navazoval na politiku konzervativní Margaret Thatcherové? Nebo ten, který seděl ve stínovém kabinetu Jeremyho Corbyna, nejlevicovějšího lídra labouristů v jejich historii?Když se novináři Burnhama, mimo jiné i bývalého starosty Velkého Manchesteru, ptají na jeho momentální ideologii, odpovídá, že je to manchesterismus. Což samozřejmě vede k otázce, co přesně manchesterismus je.

Před nástupem do Downing Street 10 Burnham jasně naznačoval, že bude levicovější než dosavadní předseda vlády Keir Starmer, ale že nebude patřit k extrémně levicovému křídlu strany. Svou politickou filozofii popisoval jako „socialismus přívětivý vůči byznysu“. Zároveň ale tvrdil, že Británie je „příliš poplatná dluhopisovým trhům“.

Ve svém prvním projevu jako lídr Labouristické strany v podstatě označil za hlavního viníka momentálních problémů Británie thatcheristické reformy z 80. let. „Čtyři desetiletí neoliberalismu, který se začal prosazovat v 80. letech, těžce dolehla na místa, z nichž naše strana vzešla, i na komunity napříč Spojeným královstvím,“ prohlásil. „Řeknu to na rovinu: Británie v 80. letech udělala řadu chybných rozhodnutí,“ dodal. Jeho cílem je tyto změny zvrátit. „Pokud chceme ekonomiku a zemi, která funguje pro všechny lidi a všechna místa – což by podle mě mělo být vždy samotným jádrem labourismu –, pak je třeba najít novou cestu, odlišnou od té, po které jsme se ubírali posledních 40 let.“

V projevu se odkázal i na výše zmíněný vtip. „V budoucnu, až burnhamovec vejde do hospody, chci, aby barman řekl: ‚Rád tě vidím, tady frakční politiku nemáme rádi.‘“ Což znovu ale neodpovídá na otázku, v co takový burnhamovec vlastně věří.

Fotbal, socialismus a katolicismus

Andy Burnham se narodil 7. ledna 1970 v Aintree, na předměstí Liverpoolu, jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal ve vesnici Culcheth, zhruba na půl cesty mezi Liverpoolem a Manchesterem. Matka Eileen byla recepční v ordinaci praktického lékaře, otec Kenneth pracoval jako technik pro British Telecom. Rodiče byli praktikující katolíci, malého Andyho poslali do církevní školy. Jako většina britských katolíků v té době byli věrnými voliči labouristů. Burnham sám říká, že byl „vychován jako katolík“, ale „není příliš věřící“. Na mši údajně chodí „občas“. Prohlašuje však, že „základem mého politického smýšlení je katolická sociální nauka. Ve škole jsme sice museli číst katechismus, ale je to silné, přesvědčivé a správné učení“. S církevním učením se ale rozchází v několika klíčových otázkách. V roce 2015 vyzval papeže Františka ke vstřícnějšímu postoji vůči gayům. Své tři děti poslal do katolických škol.

Celoživotní Burnhamovou láskou je ale fotbal. „Kromě mé rodiny jsou v mém životě důležité tři věci. Everton FC, Labouristická strana a katolická církev – v tomto pořadí,“ řekl v roce 2009. To ovlivnilo i jeho politiku. Je spojován s lobbováním za rodiny obětí tragédie z Hillsborough: v roce 1989 tam bylo během chaosu na fotbalovém zápase ušlapáno 97 lidí.

Jeho politická kariéra byla celkem standardní. Evidentně inteligentní Burnham vystudoval anglickou literaturu v Cambridgi. Na slovutné univerzitě se prý cítil jako podvodník, který tam nepatří, ale zároveň tam potkal svoji nizozemskou manželku Marie-France van Heelovou. Po studiích zamířil do médií a díky vytvořeným kontaktům následně jako poradce k labouristům. Po vystřídání několika pozic v zákulisí levicové politiky byl v roce 2001 zvolen poslancem. Za Blaira se stal náměstkem na ministerstvu zdravotnictví. V britském systému mohou funkce od náměstka výše zastávat pouze poslanci. Opravdu ale začal stoupat během premiérství Gordona Browna. Stal se dvojkou na ministerstvu financí, pak ministrem kultury a sportu a nakonec ministrem zdravotnictví.

Po labouristické porážce ve volbách v roce 2010 kandidoval neúspěšně na lídra strany, to zopakoval se stejným výsledkem o pět let později. Jako jeden z mála představitelů mainstreamové Labouristické strany přijal místo v Corbynově stínové vládě, což podnítilo narážky na jeho politické chameleonství. Nespokojenost se směřováním partaje, vyčerpání parlamentní politikou a pocit, že jeho kariéra se zasekla, vedly k rozhodnutí kandidovat na nově zřízený post starosty Velkého Manchesteru, což byl nejnovější pokus, jak dát souměstí deseti samosprávných obcí jednotnou vládu.

Burnham v roce 2017 vyhrál a stal se mimořádně úspěšným a oblíbeným starostou. Funkci obhájil v následujících dvou volebních kláních. Mezi jeho nejznámější a nejpopulárnější reformy patří zřízení Bee Network, jak se nazývá manchesterský systém integrované dopravy. Právě na ten Burnham poukazuje, když se snaží vysvětlit svou myšlenku manchesterismu. Jde o zvrácení deregulace městské hromadné dopravy z 80. let. Město nad ní s velkým úspěchem převzalo kontrolu. Počet cestujících vzrostl o osm procent, zlepšila se spolehlivost, otevřely se nové trasy, byly zřízeny noční linky. Zároveň ale soukromý sektor nebyl zcela vyobcován, provozuje autobusové trasy systémem franšíz. Mezi další Burnhamovy úspěchy patří také snížení bezdomovectví. Počet lidí žijících na ulici klesl v Manchesteru z 268 v roce 2017 na 89 v roce 2021.

A ještě další dva momenty z Burnhamova panování nad Manchesterem upoutaly pozornost. Dva týdny poté, co se ujal úřadu, sebevražedný atentátník zabil 22 lidí na koncertu v manchesterské aréně. Jeho důstojnou reakci veřejnost přivítala. Ale opravdovým přelomem byl Burnhamův naštvaný projev z října 2020 poté, co se dověděl, že vláda se rozhodla uvalit na Manchester nejvyšší stupeň covidového lockdownu. Osočil Londýn z toho, že chce obětovat město, a z poskytnutí nedostatečných financí na zvládnutí uzavírky. Plamenný projev a lobbování za víc peněz mu získaly širokou podporu i mimo labouristické voliče. Tehdy začal být titulován jako „král severu“; přezdívka mu dodnes zůstala.

Sever Anglie má silnou regionální identitu. Seveřané jsou vnímáni jako upřímnější, bodřejší a opravdovější než jižní Angličané. Jsou také násilnější a plní zášti vůči jihu, který je údajně po staletí využíval a zneužíval. Je pravda, že deindustrializace postihla severní Anglii obzvlášť tvrdě. Burnham se rozhodně vžívá do role severního Angličana obdařeného selským rozumem, jenž míří do Londýna dát věci do pořádku. Slibuje například přesun části moci do regionů, právě v Manchesteru chce usídlit „Číslo 10 sever“.

Kombinace image bodrého seveřana a úspěšného starosty spolu s faktem, že nějakých devět let byl mimo Londýn, a tedy není spojován s labouristickými neúspěchy na národní úrovni, způsobila, že Burnham začal být považován za jediného možného Starmerova nástupce. Když začalo být jasné, že nespokojenost se Starmerem povede k jeho rezignaci, Burnham si urychleně v doplňovacích volbách zajistil místo v parlamentu, aby se mohl ucházet o nejvyšší post. Nakonec neměl protikandidáta.

Velké drahé plány

Ale znalci Manchesteru upozorňují, že pokud se člověk podívá pod povrch, jeho tamější panování není zdaleka tak úspěšné, jak se může zdát. Joshi Hermann z regionálního deníku The Mill v dlouhém profilu Burnhama přičítá jeho oblíbenost dvěma faktorům. Zaprvé je nepochybně sympatický, empatický, umí naslouchat. Hermann ho připodobňuje k vikáři starajícímu se o svoje stádo. Každý v Manchesteru má prý historku s Burnhamem, jak navštívil jeho malou charitativní akci či třeba výsadbu stromů.

Zároveň ale role starosty Manchesteru spočívá především v působení koordinátora velkých „strategických“ projektů, které často financuje centrální vláda formou grantů. Zatímco jednotlivé městské části musejí řešit vývoz odpadků, výběr daní a sociální péči, Burnham se hlásil k „vzrušujícím projektům, jako je výstavba tramvajových tratí, regenerace brownfieldů nebo investice do zelené energie“.

Hermann upozorňuje na problematické body Burnhamova mýtu. Například údajný největší Burnhamův úspěch, zřízení Bee Network, není vůbec jeho práce. Byl připraven ještě před jeho nástupem do úřadu. Administrativní vytvoření Velkého Manchesteru bylo jednou z podmínek britské vlády pro souhlas s městským převzetím hromadné dopravy. Burnham se později ukázal jako zdatný propagátor nově integrovaného systému. „Ale i psi na ulici vědí, že Burnham nevytvořil Bee Network. Naopak, Bee Network vytvořila jeho,“ píše Hermann.

Podobné je to s bezdomovectvím. Nejenže počet lidí na ulici po historickém pádu začal zase stoupat, loni jich bylo 197. Burnhamova politika také vedla k nárůstu počtu lidí v dočasném bydlení. Bezdomovci z celé Británie se začali stěhovat do Manchesteru díky slibu, že pro každého se najde střecha nad hlavou. Počet lidí v dočasném ubytování mezi lety 2013 a 2022 narostl o 600 procent. Nově příchozí navíc z ubytování často vytlačili chudé matky s dětmi a další nejohroženější.

Podle Hermanna to ukazuje největší Burnhamovou slabinu, tendenci propagovat velké nápady, aniž plně domyslel jejich důsledky. To se ihned začalo projevovat po jeho nástupu do premiérské kanceláře. Hlavní slib je snížit životní náklady. Za tímto účelem již oznámil investici ve výši 340 milionů liber na řešení problému lidí žijících na ulici, zrušil DPH na energie a nařídil zafixovat jízdné v autobusech na dvou librách. Slíbil rovněž největší program výstavby obecních bytů od poválečného období, bezplatnou sociální péči a posílení veřejné kontroly nad veřejnými službami. Očekává se, že vodovodní společnost Thames Water v podstatě znárodní, což může daňové poplatníky stát až 2,5 miliardy liber. Ekonomové se ptají, kde na to všechno Burnham vezme.