Jednou z nepříjemných fází duševního dospívání je uvědomění si, jak moc se od vás jiní lidé liší. Někdo tam nedojde nikdy a zemře ve sladké představě, že všichni jsou v podstatě stejní. (Tato sladká představa se může změnit v hrůzyplnou realitu, pokud jde o mocného člověka, který tu uniformitu začne vynucovat.) Jiný tam dojde – a musí se smířit… třeba s tím, že svoboda, kterou považuje za důležitou, je jiným lidem totálně šumák a spokojeně by žili i v Severní Koreji smíšené s nacistickým Německem, pokud by měli jídlo na talíři a klid na práci. Kdyby to tak nebylo, světové dějiny by nejspíš zahrnovaly podstatně míň tyranských režimů a více svobodnějších společností.

Je potřeba o tom psát proto, že každé křídlo politické scény dělá v tomto směru nějakou chybu. Levice se vrátila k uctívání ideologií nadevše – antirasismus, transsexualita, antikapitalismus. Pravice naopak začala opět flirtovat s moderní verzí Führerprinzipu, a už teď je vidět, jaké následky to má. Někde přišly pomalu a nenápadně, třeba v Maďarsku, kde se dá Orbánovi přiznat aspoň velký politický talent. Někde, jako v Trumpově Americe, je to blázinec na kolečkách.

Rozhodnutí bombardovat Írán, aniž byste do dané oblasti aspoň přesunuli dostatečné síly ke splnění úkolu (možná je ani nemáte?), vypadá dnes z čistě vojenského hlediska velmi podobně jako Putinovo rozhodnutí zaútočit na Ukrajinu, druhý největší stát Evropy, s pouhými 190 tisíci vojáky. Putin je původní profesí špion, nikoliv voják, a do vedení armády dosadil loutky jako Šojgua a Konašenkova, jejichž hlavním atributem byla loajalita, a nikoliv schopnosti; loajální blbec vás neohrozí. Ve Spojených státech zase vyházeli lidé jako Miller a Hegseth řadu generálů z funkce s tím, že čistí Pentagon od „wokismu“, ale je otázka, kolik z těch lidí byli opravdu „wokisté“ – a kolik mělo jenom tu vadu, že se od nich dalo čekat samostatné uvažování a ochota projevit nesouhlas. I Trumpova administrativa si cení věrnosti k šéfovi nadevše, což se odráží v její personální politice.

O válce s Íránem se uvažovalo už za Bushe mladšího, který sice měl spoustu chyb, ale arogantní narcis to nebyl a jiným názorům dával větší prostor, než je dnes zvykem. Tehdy vesměs vojenské špičky Pentagonu říkaly, že takový konflikt se skoro stomilionovým totalitním státem, který se celé desítky let připravuje právě a jen na tuto eventualitu, bude vyžadovat mimořádně velké úsilí. A že americká veřejnost nemusí být ochotna něco takového podpořit ani životy svých synů, ani svými daňovými dolary. To by podle měřítek dnešní twitterové brigády byla také wokistická zbabělost a změkčilost; jenže to byla také realita, která se nedala vymazat jen tím, že si do vedoucích pozic najmenujete lidi ochotné kývnout na cokoliv. A v březnu 2026 se projevila naplno. Dnes v podstatě Amerika nebojuje ani tak o to, zda porazí Írán, jako spíš o to, jestli po tomto debaklu neztratí nadobro status velmoci s řadou spojeneckých a satelitních států – asi podobně, jako o něj přišla Velká Británie po neúspěšném vylodění v Suezu roku 1956.

To je cena za Führerprinzip – cesty do bažin, ze kterých není jednoduché vybřednout. Ani členové klubu zlatých toalet nemají patent na rozum, leckdy právě naopak. Pak už záleží jen na tom, jestli je někdo v těch jejich špatných rozhodnutích dokáže zabrzdit, nebo ne.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.