Mistrovství světa ve fotbale je pro mě veliká událost. Dnes se to už dá přiznat, aniž by kvůli tomu člověku hrozily problémy jaksi reputačního typu, všelijaká ta udiveně pozdvihnutá obočí. Dalo by se dokonce říct, že sledovat fotbal patří v tzv. lepší společnosti k dobrému tónu, stejně jako mít o fotbale nějaké povědomí, třeba i fandit, nejlépe nějakému týmu Premier League, což člověku umožní projevit rozhled a nesvázanost s upatlanými českými poměry.

Zažil jsem ale i horší časy, v nichž si fanoušek musel vymýšlet nejapnou výmluvu, aby se mohl vzdálit od kavárenského stolu, kde se právě probírala poslední deska Franka Zappy, a jít sledovat lítou řež mezi reprezentacemi Rakouska a Chile. Ale stálo mi to za to. Jako každému, kdo podlehl kouzlu šampionátu už v útlém dětském věku, intuitivně v něm a vůbec ve fotbale vnímal jakousi kondenzovanou formu života s jeho extázemi a propady, hrdiny a padouchy, občasnou krásou a častější nudou, bezostyšnou korupcí, poezií i strojovou úporností, místy až grandiózní vrtkavostí osudu, s níž je vytyčována zhusta nepostřehnutelná hranice mezi triumfem a trapasem.

Možná to odpovídá momentální reputaci české reprezentace, prominentní sportovní server The Athletic ji charakterizoval slovy: „Králové penaltových rozstřelů (Česká republika vyřadila po penaltách v baráži Irsko a Dánsko) patří mezi ty nejméně obdivované evropské týmy a budou spoléhat na dva hráče týmů, které sestoupily z Premier League – Tomáše Součka z West Hamu a Ladislava Krejčího z Wolverhampton Wanderers, aby zvýšili jejich šance na dosažení vyřazovací fáze při teprve druhé účasti na mistrovství po roce 1990.“

Velký respekt z těch slov zrovna nečiší. Viděl bych v tom určitou naději. Zatím naposledy Češi hráli na mistrovství 2006 v Německu, tehdy se od „našich“ očekávalo o dost víc. České plány ale zhatila zdrcující porážka s Ghanou ve skupině, napravit ji bylo možné jen úspěchem v utkání s pozdějšími šampiony z Itálie. Nedostavil se. Současná reprezentace má méně hvězd a nijak hvězdný je i její herní projev. V baráži měla štěstí. Ale to se počítá. Ano, je potřeba jít štěstíčku naproti, ale ještě lepší je, když jde štěstěna naproti tobě, což se českému týmu v baráži dvakrát přihodilo. A schopnost přitáhnout štěstěnu je důležitější než data a koeficienty.

Sama skutečnost, že se nám na šampionát podařilo proklouznout navzdory výprasku od Chorvatska a ponižující prohře na Faerských ostrovech (doma jsme je porazili jen tak tak), snad o něčem svědčí. Hlavně tu štěstěnu nenaštvat. Navíc je základna českého týmu v Dallasu. A Texas může mít na Čecha dobrý vliv, taky jich tam hodně bydlí. Existuje kompilace českých tancovačkových kapel z Texasu, Tom Waits ji kdysi zařadil mezi svých dvacet nejoblíbenějších alb. A je skutečně úžasná. „Ta naše muzika česká“ na ní má novou energii a texmex švuňk. Když texaské povětří dokázalo proměnit ubíjející tuzemskou dechovku v něco zábavného a svěžího, mohl by podobným způsobem energizovat i tuzemský fotbal. Já bych tomu týmu prostě věřil. Možná v duchu vyznání credo quia absurdum věřím, protože je to absurdní. Právě proto. A představa velikého českého úspěchu na šampionátu 2026 je pro tenhle typ víry absurdní dost.

Přenos prvního utkání české reprezentace začíná v pátek ve čtyři ráno. Takhle brzy ale kvůli tomu asi vstávat nebudu. Ale v sedm už se z postele vykopu. Nepodívám se na mobil na výsledek a pustím si to utkání, budu ho prožívat, jako kdyby se právě odehrávalo, jako kdyby pořád ještě byla naděje.