Flotila do Gazy je jeden těch jevů, které ti z nás, kdo nejsou bojovníky za Palestince, vnímají asi tak, jako vnímají ti, kdo nejsou fanoušky pop music, zprávy o jejích hvězdách – donesou se k nim jen excesy bulvárně nejvděčnějších protagonistů. Takže víme nanejvýš to, že loni se této akce zúčastnila Greta Thunbergová, že byla zadržena v Izraeli a stěžovala si na nelidské zacházení ve vazbě – vedle obligátního bití prý musela třeba pózovat s izraelskou vlajkou – a že švédské ministerstvo zahraničí, jehož diplomaté k ní měli přístup, tato obvinění nepotvrdilo. A že letošní plavba se konala již bez Thunbergové, ale zas upoutala pozornost tím, že jeden z vůdců akce, brazilský aktivista Thiago Avila, holdoval na lodi sexuálním eskapádám s aktivistkami.

„Dělat to na lodi, při plavbě do země, kde probíhá genocida, s dobrovolnicemi, které jsou pod tvým velením... je jasným porušením etických zásad a zneužitím moci,“ vmetla mu do tváře palestinská skupina Heart of Falastin.

Avila zřejmě v plavbě pokračoval, protože byl taky zadržen Izraelci. Minulý týden předstoupil před soud a záznam z toho si zaslouží být považován za cosi jako sémiotický klenot. Avila je předváděn strážci před soud s rukama spoutanýma za zády a usazen na lavici. Jenže kamera ho nesnímá zepředu, odkud ho uvidí nejvíc lidí, ale z boku. A my vidíme, že žádná pouta na rukou nemá, že jen předstírá, že je spoutaný.

Ten záběr je pozoruhodný nejen proto, že zachycuje specifickou fintu, jež není úplně ojedinělá. Totéž předvedla Thunbergová loni v červnu na pařížském letišti při příletu z Izraele a newyorská kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová při zadržení na demonstraci v roce 2022. Ale může posloužit i jako metafora vyjadřující mnohé z představ progresivních aktivistů o světě. Je to v podstatě světonázor v jednom gestu.

Zaprvé nám připomíná, jak žádoucí je dnes být obětí. Přináší vám to statusové body. Když jste navíc obětí policie či jiných ozbrojených reprezentantů státu, ukazuje to, že bojujete. Pokud můžeme důvěřovat zpravodajství o vyšetřování teroristického útoku v Pardubicích, všichni zadržení dostali možnost být přivezeni k soudu postranním vjezdem mimo kamery novinářů. Ale první dva zadržení ji nevyužili. Oni chtěli být viděni v poutech. Usmálo se na ně štěstí, pouta nemuseli předstírat.

Zadruhé jsou pouta ideální demonstrací státní mašinerie, jejíž násilnou povahu je v progresivních kruzích třeba stále připomínat a demonstrovat. Tak například z nedávného rozhovoru předního progresivního podcastera Hasana Pikera a ještě jedné podobné osoby pro New York Times vyplynuly mimo jiné zajímavosti, jako třeba že kradení v obchodech je oprávněné, taky to, že v progresivních kruzích se za samovysvětlující, nekontroverzní termín považuje „sociální vražda“. Je to konkrétní projev „strukturálního násilí“ společnosti. Takže když Luigi Mangione zastřelil v září 2025 ředitele zdravotní pojišťovny, tak nezabil nevinného člověka, ale pachatele „sociální vraždy“.

Je to snaha o komplexní předefinování reality: Některé násilí nemusí být násilí, zatímco svobodný projev naopak může být násilí, vražda nemusí být vražda a neexistující pouta mohou být skutečná.

Bezmála „sociální vraždu“ utrpěli britští labouristé v tamních lokálních volbách. Ale nemůže za to jen skvělý nástup strany Reform. Budeme si muset zvykat, že obraz britské politiky spočívající ve střídání labouristů a konzervativců, s nímž jsme všichni vyrostli, patří minulosti. Ale ani když obraz doplníme o Reform, liberální demokraty a zelené, nebude úplný.

Tradiční dělnické labouristy, voliče brexitu, převzala Reform. Ale labouristé přicházejí zároveň o muslimy. A to nejen ve prospěch Zelených, ale taky množství lokálních nezávislých. Ti se, na rozdíl od muslimských politiků integrovaných v Labouristické straně, nemusejí vůbec nijak omezovat v ryze etnickém, sektářském zaměření svých kampaní. Stavějí na islámu, poutech k Pákistánu, Bangladéši, či odkud zrovna je většina místních imigrantů, a na Gaze. To je větší prohra labouristů, než vypovídají prostá čísla.