Petr Macinka, mistr kalibrovaných jedovatostí, popřál prezidentovi před odletem do Ankary „mnoho povedených obrázků“. Nemyslel tím, že by si generál bral s sebou skicák, ale že si tam jede lovit selfie.

To nebylo zrovna fér, neboť prezident sice není imunní vůči různým emocionálně pojatým kompozicím, třeba s dětmi nebo pejsky, ale zaprvé mu to na nich dosti sluší a zadruhé on je na nich častěji objektem, čili je fotografován, než že by se (sám) fotografoval. To, jak to distribuují jeho imagemakeři, to už je jiná věc.

Právě v době, kdy Macinka své dobře míněné přání pronášel, bouřila českými socsítěmi kauza společně vyfocených hlav známého podcastera a ministra kultury momentálně poněkud v nesnázích.

Dalo by se říct, že selfie, slovo před takovými patnácti lety ještě neznámé, se stalo univerzálním planetárním jevem: všichni si fotí své hlavy, všichni ty hlavy pak dávají na sítě, všichni (skoro všichni) jsou tím jak posedlí. Vůbec v tom nehraje roli, jak člověk vypadá, jestli ta jeho kušna nepřipomíná meloun či hraboše polního, jestli je na ní objekt oteklý, opuchlý, v depresi či opilosti, to nehraje větší roli. Hlavní je pohled do záběru, který se multiplikuje v tisících, desetitisících, ideálně milionech zhlédnutí, ideálně pak v lajcích, těch ikonkách, které do žil zobrazeného obličeje pumpují hormonální radost a blaho.

O fenoménu selfie se už nepochybně napsalo mnoho zasvěcených i banálních textů, esejů, studií, určitě bylo uděleno mnoho doktorátů. Kdybych teď zadal umělé inteligenci, aby mi něco napsala, vyplivne mi za pár vteřin pojednání, které by se asi dalo rovnou hodit na síť. Takových věcí už je tam skoro většina. Dalo by se odhadnout, že čím více bude umělá inteligence nahrazovat to, co člověk doposud musel dělat jen sám za sebe, a věřte tomu nebo ne, i takové psaní, jako je tohle, musel kdysi člověk vypotit jen sám a sám, tak tím více bude přibývat selfie, těch svépomocně ofocovaných kebulí, jež se stanou možná posledním projevem lidské „opravdovosti“, těmi papírovými lampiony naší narcistní doby.