Anna Pammer v Jihlavě

Horácké divadlo v Jihlavě už několik let mapuje skrze divadelní inscenace výjimečné osudy tamějších kulturních osobností (velmi úspěšné představení bylo v předminulé sezoně věnováno Suzanne Renaud, manželce básníka Bohuslava Reynka), jejichž příběh ale naštěstí neprezentuje zkostnatělým životopisným portrétem. Současný umělecký tým pod vedením režiséra Michala Zetela se ani konzervativnímu divákovi nebojí předložit žánrově inovativní a podvratně hravé divadelní hry. Je to pragmatická dramaturgie (mysli globálně, jednej lokálně), v níž se estetický vkus obecenstva posouvá a kultivuje v kontaktu s něčím, co dobře zná a co je mu blízké.

Taková je i nejnovější inscenace Anna Pammer, kterou zmiňovaný režisér na úvod veřejné generálky, za znatelných rozpaků převážně seniorního publika, charakterizoval jako „světskou jevištní kantátu“. Netradiční inscenační tvar, v němž se stejně mluví jako zpívá, totiž využil přes padesát členů místních pěveckých těles. Ve výsledném scénickém tvaru tak proti sobě záměrně stojí intimita jednoho ženského osudu titulní postavy a síla kolektivního sborového hlasu. Inscenace Anna Pammer zároveň otevírá otázku, za jakou cenu se rodila vnitřní svoboda ženy, jež odmítala přijmout společenská očekávání své doby. Anna Pammerová se vzpírala téměř všemu, co tehdejší společnost považovala za samozřejmé: včetně rodinných rolí i manželství. Její život se tak postupně proměnil v radikální zápas o právo existovat podle vlastních pravidel. Cenou za něj byla samota, odloučení a život na okraji společnosti. Rebelská intelektuálka se nakonec usadila v dřevěném domku u Žďárce, kde v těsném kontaktu s přírodou našla prostor pro intenzivní tvůrčí a badatelskou práci. Přestože bývá její jméno dodnes často spojováno především s básníkem Otokarem Březinou, s nímž ji pojilo dlouholeté blízké přátelství, inscenace Horáckého divadla obrací pozornost především k ní samotné. Už bylo načase.

Anna Pammer, autoři: Emanuel Míšek, Josef Fojta, režie: Michal Zetel, hrají: Kamila Zetelová, Markéta Bohadlová ad., Horácké divadlo, Jihlava, premiéra 12. 9. 2026

Víc Klímy

Pozornému čtenáři Echa by se snad mohlo zdát, že je tu v poslední době nějak „překlímováno“. V minulém Salonu ho v souvislosti s Jaroslavem Haškem zmiňoval literární vědec Vladimír Papoušek a ani já jsem si při příležitosti všech těch hrůz a smíchu, které nabízí nový film Resident Evil, neodpustil citovat z jeho díla. Ale může být Klímy vůbec někdy dost? Nemyslí si to ani v nakladatelství Torst, které se péči o literární odkaz tohoto českého spisovatele věnuje opravdu důkladně.

Poslední ze šesti svazků Sebraných spisů českého filozofa a spisovatele Ladislava Klímy (1878–1928) uzavírá více než třicetiletou práci editorky Eriky Abrams. Svazek Dramata shrnuje veškeré Klímovy dramatické práce (Theogen, Toman a Roman, Husité, Drama o Diovi, Lidská tragikomedie, Matěj Poctivý) i překlady dramat (Ch. D. Grabbeho, Franze Werfla a Karla Schönherra), ať už je Klíma napsal sám, nebo ve spolupráci s dramatikem Arnoštem Dvořákem. Knihu doplňuje podrobný komentář Eriky Abrams, překlady cizojazyčných výrazů, vydavatelské poznámky a errata k předchozím pěti svazkům Sebraných spisů.

Ladislav Klíma: Sebrané spisy VI. Dramata, k vydání připravila Erika Abrams, nakladatelství Torst, 1088 str.

Sladký Cheb

Malíř a mozaikář Martin Sladký (1920–2015) byl výrazným představitelem oficiálního výtvarného umění druhé poloviny 20. století, jeho tvorba však dosud nebyla uceleně představena. Poprvé se s ní tak diváci mohou setkat až na současné výstavě v Galerii výtvarného umění v Chebu. Přestože Sladký v letech 1945 až 1950 studoval malbu na pražské Akademii výtvarných umění, těžiště jeho tvorby se od padesátých let postupně přesouvalo k mozaice, jíž se věnoval až do konce osmdesátých let. Jeho dílo je úzce spjato s obdobím státního socialismu a se systémem státem řízené kulturní politiky, v němž jako výtvarník působil a pochopitelně i vytvářel angažované práce.

Sladkého tvorbu však nelze redukovat pouze na její politický obsah. Od šedesátých let se ve svých obrazech i mozaikách pokoušel navázat na modernistické tendence a hledat vlastní výtvarný jazyk. Výstava vedle samotného umělce připomíná také dnes téměř zapomenutou techniku mozaiky a významnou úlohu, kterou tato technika sehrávala při utváření veřejných i interiérových prostorů v Československu druhé poloviny 20. století.

Martin Sladký: Mozaikář, kurátorka Zuzana Krišková, Galerie výtvarného umění v Chebu, Retromuseum – První patro, do 14. 3. 2027