Muž byl stále v Čechách. Ale na Moravě, přesněji na Hané. Pod Kosířem, kopcem zvaným hanácké Mont Blanc, což nepřijde moc vtipné ani těm, kdo si nemůžou pomoci a vždycky to vtipně připomenou. Na nejvyšší bod Hané lze vyjet či vyjít a na vrcholu ve 442 metrech stanout před zbytečnou rozhlednou, na kterou se stejně nedá vylézt, neboť se konstrukčně nepovedla. Muž by se tam jel podívat, protože ho všechny nepovedené a nesmyslné věci přitahují, ale pospíchal do Prostějova, kde se konala rodinná sešlost. Však už tam na něj čekali a divili se, kde pořád córá. Tomu, že přijel na kole, se ale nedivili, znali ho a mysleli si o něm vždycky, že je trochu cáklé.

Druhé den se projel a prošel po známých dávných místech, takže se uvedl do stavu nostalgického pohnutí, jehož se pak celý den nemohl zbavit. A ani nechtěl. Vydal se opět směrem na Čechy, tedy směrem západním, takže nejdřív projel Kostelcem na Hané, kde je kavárna, jež se dostala i do bedekrů, podle nichž se řídí jeho dcera. Hospoda na náměstí, kam by šel on, se proměnila ve velký kebab house, který se na Hanu hodí. V domku u Bezruče měli ještě zavřeno, tak jel dál: o Kostelci psal v roce 2023, pak to vyšlo ve Výpravách téměř epochálních. Přes Stařechovice dojel zase do Čech, kde byl už včera. Díky rodinné sešlosti si připomněl, že jeho milovaná, na věčnost se již před lety odebravší teta Libuška se tam kdysi, snad v šedesátých letech, starala o své „debílky“, jak s láskou říkala chovancům tamního dětského domova a zvláštní školy. Neboť když v roce 1943 umřel poslední zdejší Silva Tarouca, bezdětný hrabě František Arnošt, nemusely státní úřady tento vždy k vlasti loajální rod ze zámku vyhánět, ale rovnou ho zabraly. Stát pak do zámečku schoval chudáčky děti, které svěřil do péče milosrdných libušek. A nechal to být. Od úplné devastace zámek zachránil Mánes, jehož světnička tam byla zřízena, takže se o něj přece jen nějak starat museli. Park ovšem zpustl zcela, ten se dosud obnovuje, ale krásný je i tak. Chudáčkové na zámku bydleli do roku 2005, pak se začalo s kompletní rekonstrukcí, takže všechno, co je uvnitř k vidění, je tam „nové“, rekonstruované podle fotografií, ale hlavně podle kreseb, z nichž některé vytvořil sám Mánes, ale také amatéři ze šlechtické rodiny. Hrabě August Silva Tarouca, Mánesův mecenáš, po němž zůstaly akvarely, na nichž zachytil komnaty svého zámku, jako by věděl, že se to bude v jedenadvacátém století hodit.

Tak to by k Čechám (pod Kosířem) asi stačilo, řekl si muž na kole, na němž se řítil jarním povětřím hanáckou krajinou. Projel obcí jménem Hluchov, kde si na ceduli přečetl, že název pochází skutečně od adjektiva „hluchý“, což ho překvapilo. Sesedl z kola a šel se podívat k hostinci Na Sépce, který však nejevil známky provozu, zabouchat mu přišlo marné, když by ho stejně asi neslyšeli. Pokračoval tedy směrem k Přemyslovicím. Na návrší před nimi se rozhlédl po okolí a potěšilo ho, že vidí v dálce Svatý Kopeček u Olomouce, jenž se jevil jako bílý pupík na vlnícím se břichu moravském. Měl pocit něčeho historického. Pak si vzpomněl, že opravdu: kdysi, když se vyplatilo jezdit z Prostějova do Prahy a dál autobusem, neboť ještě nestála dálnice, jezdilo se tudy, přes Kostelec a Přemyslovice, kde vždycky vyhlížel, až se objeví lopatky větrného mlýna. Neboli větráku, jak tomu tady říkají. Muž se zaradoval, že ho brzy zase uvidí.

Stojí asi dvě stě metrů od cesty v poli, kolem je pěkná ohrada, v níž se pasou ovce. Mlelo se v něm do roku 1945, pak už asi nebylo třeba. Byl to stěhovavý mlýn – aspoň to píšou na ceduli. Nejdřív ho v roce 1841 přivezli z Jesence, to je asi deset kilometrů, nepíše se tam, jestli po částech, nebo celý, spíš bych řekl, že aspoň ty lopatky naložili zvlášť. Pak ho ještě mlynář Krečmer v roce 1883 nechal o šedesát metrů přesunout, ale prý bez rozebrání, kutáleli ho po kládách, něco jako kostel v Mostě, čehož se účastnilo „55 silných chlapů“. Spokojený mlynář jim za to dal sedm kop tvarůžků, jak jinak, a putnu slivovice: to je asi patnáct litrů, což dá pět panáků na osobu, tedy taková dávka, která nezabije, ale už je slušně cítit. Oslava skončila tím, že čerstvě přestěhovaný mlýn ještě v noci vyhořel. Mlynáře Krečmera to nezlomilo a za rok tu stál mlýn nový. A dále se tam píše, že od roku 1907 vlastní mlýn rod Hrabalů…

Samozřejmě, zaradoval se muž, rod Hrabalů! Vždyť oni jsou odsud, z Konice, ta je sedm kilometrů! Další místo na mapě jeho soukromé hrabalologie. Na ceduli byla fotografie Metoděje a Josefy Hrabalových z roku 1978: starší pár ve vesnických šatech, ona v šátku a zástěře, on v kšiltovce, kalhoty na kšandy, ruce jako pařáty. Za nimi dřevěná vrata, na kterých jsou zavěšeny řetězy a popruhy pro dobytek. Archaický svět, jenž zanikl, protože přestal být potřeba. Když jako malý jezdil kolem, ještě tady žili, mlýn už nemlel, ale Hrabalovi v něm bydleli, kolem měli zbytek hospodářství, které jim nesebrali do družstva. Potomkům patří mlýn dosud a dobře se o něj starají. Možná by se dalo i zazvonit a požádat je, zda by bylo možné mlýn si prohlédnout. Ale to muž neudělal, nerad je dotěrný, a navíc nikdo nebyl v dohledu. Samozřejmě by se zeptal, jestli tihle Hrabalové z přemyslovického mlýna mají něco společného s Hrabaly z Konice. Asi by mu řekli, že přímá příbuznost tam nebude, že Hrabalů je tady na západní Hané víc, ale kdoví, nějaká vzdálená přízeň tam být může. Tož proč ne?

Tak se muž na elektrokole blížil ke Konici. K městečku, které má své významné místo na mapě hrabalovské imaginace. Z Konice byl totiž Hrabalův otčím Francin, ale hlavně a především strýc Pepin! Pokaždé, když se v tom nekonečném a omamném proudu Pepinova vyprávění ozve: „To u nás v městečku…“, lze si představit, že Pepin mluví o Konici, o městečku, kde vyrostl a kde nasál to, co se pak dostalo do samotného Hrabala. Ten tady možná nikdy nebyl, a protože byl „nevlastní“, tak se nedá spekulovat o genech, ale ta Pepinova jadrná hanáčtina, která se z něho řine jak z Homéra, to je tady odsud, to se do něj dostalo tady v tom nenápadném městečku na konci Hané, která tady už je docela hrbolatá, takže když teď muž na kole do toho městečka sjížděl, musel hodně brzdit a hned se mu vybavilo, jak si v dětství představoval, že to autobus nevytočí a vrazí do rohového domu, který pořád ještě zdobí krásná reklama na „Oděvy“ s elegantní dámou a pány, kteří se tak už dávno neoblékají.

Josef Hrabal, tedy Pepin, se v Konici narodil 23. srpna 1882, František byl o sedm let mladší. Tady se vyučil ševcem, ale velkou díru do světa s tím neudělal, odsud odešel za války sloužit do „nejkrásnější armády světa“, vrátil se zpátky do Konice, kde se zase živil ševcovinou. Nevedlo se mu asi moc dobře, však už přicházela doba Baťova, která ševce zválcovala. Zůstal svobodný a asi jaksi bezprizorní, dalo by se říct maloměstská chudina, příštipkář, jenž byl rád, když měl na pivo, zatímco jeho bratr Francin se mezitím přestěhoval s rodinou do Nymburka, kde se stal tím slavným správcem pivovaru. V roce 1924 tam Pepin přijíždí, jak známo, na čtrnáct dní, ale zůstane tam do konce života. A stane se první múzou malého Bohumila, který se do strýce celoživotně zamiluje a ve svém díle mu vystaví pomník, který tady v Konici zatím chybí. Ani ulici tam po něm nemají, i když by mít mohli.

Tak si lze aspoň představovat, že se tam stalo, co v Postřižinách zaníceně huláká strýc švagrové, jak nad městečkem letí vzduchem Ježíšek a baby padají na kolena, ale pak se vysvětlilo, že ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkvéró, tak se to lano omotalo o nohu Lolana, teho pěknýho dítěte s bíléma vláskama, a jak šel ajroplán vzhůru, šlo i to lano a s ním Lolan a nad městečkem letěl Lolan a baby myslely, že je to Ježíšek, kór když to lano zavadilo o lípy u kostela, ten Lolan padal z větve na větev, a když Lolan dopadl, povídá: Kde só mí beránci? A baby klekaly, aby jim požehnal.