Stranou veřejné pozornosti probíhá vzpoura venkova proti metropoli. Venkov jsou v tomto případě ostrovy napříč českými zeměmi, na nichž mají stanout obří větrníky, metropolí je tu souměstí Brusel–Praha, v tomto pořadí. Ještě před prázdninami vláda vymezila tzv. akcelerační zóny. V zónách se budou rychleji povolovat stavby větrníků a (v menším rozsahu) nová pole osázená fotovoltaikou. Bývalá Fialova vláda se při návrhu zón velmi rozmáchla, Babišova vláda zděděný návrh zmenšila rozlohou na desetinu. Hlavní zásluha tu jde za Filipem Turkem, který ovšem není členem vlády. Ale zafungovalo celé motoristické ministerstvo životního prostředí, tentokrát skutečně na ochranu přírody.

I přes tento úspěch vývoj směřuje k tomu, že to bude Babišova vláda, jejíž vinou se u nás velmi vysoké větrníky budou ve zrychleném řízení stavět. V akceleračních zónách bude obyvatelstvu jedno, že jinde větrníkům unikli. To Babišova vláda nakonec rozhodla, že přednost má deset až dvacet miliard korun, jejichž výplatu přímo či nepřímo podmínila Evropská komise expanzí obnovitelných zdrojů u nás. Na evropské poměry je česká krajina totiž větrníky osázena skandálně málo. Teď se děje to drama, že na tuto vládní hru o unijní miliardy do státního rozpočtu nepřistupuje venkov. Z 61 vymezených akceleračních zón bylo do minulého týdne správní žalobou k Nejvyššímu správnímu soudu obcemi či kraji napadeno 37. Pokud to číslo rozpočítáme, ze zón vyčleněných pro fotovoltaiku byla dosud zažalována polovina, ze zón pro větrníky 63 procent, tedy téměř dvě třetiny.

Přestože tedy kabinet z plánů na expanzi obnovitelných zdrojů už před prázdninami významně slevil, ve zbývající desetině se OZE pochopitelně mají naoktrojovat v zásadně stejným způsobem jako za minulého, lidoveckého ministra Petra Hladíka. Tudíž v tom smolném zbytku se dnes obce odvolávají stejnými argumenty, jaké by použily před rokem: odvolávají se na směrnice Evropského parlamentu a Rady z roku 2023, která stanoví účast samosprávy a obcí při strategickém plánování, na český zákon o posuzování vlivu stavby na životní prostředí z roku 2001, dokonce na zákon o ochraně přírody a krajiny z roku 1992, samého úsvitu české demokracie. Tyto všechny normy byly akceleračními zónami znásilněny.

Dále kverulanti upozorňují na škody, které takový větrník a jeho železobetonový základ mohou způsobit třeba v pískovcovém podloží spodním vodám, pořád jim nedá spát infrazvuk a podobně. Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova – o akceleračních zónách jednala minulý týden – píše, že proti akceleračním zónám existuje celkem 31 tisíc podání a 13 500 věcných připomínek ze strany občanů, obcí a krajů. Jsou to ohromná čísla.

Když se lidový odpor proti větrníkům nové generace dosahujícím s vrtulí až 250 metrů výšky teprve zvedal, hlavní proud ve svém směšném obranném reflexu začal hledat vnější vlivy, které zmátly místní obyvatele a jejich zastupitele. Byl pak ztotožněn jakýsi reakcionářský nevládní sektor, ideodiverzní centrála sestávající z několika českých energetiků a inženýrů v důchodu. Zahraniční složku obstaralo několik aktivistů ze Slovenska, samozřejmě z Ficova Slovenska, jimž se předtím ve své vlasti povedlo nějaké ty větrné parky zablokovat.

Ale skutečnost je samozřejmě přesně opačná: uvážíme-li, že obce svoje žaloby podávají za nezájmu velkých médií o jejich výhrady, bez pomoci státu a bez pomoci jindy tak čilého neziskového sektoru, tušíme, že jsme tu na malém vzorku spatřili lidovou, selskou vzpouru, jakousi českou jacquerii.

Je teď čistě na vládě, jestli této jacquerie proti metropoli využije při jednáních s metropolí ve stylu „Chtěli jsme, ale lidi se nám bouří“. Pořád existuje určitý manévrovací prostor, dokonce ani vymezení zón ještě neznamená, že investoři dosáhli optimálních podmínek a začnou stavět. Bude záležet na takových detailech, jako jsou státní garance výkupních cen. Andrej Babiš není lhostejný vůči náladám veřejnosti, vůči skupinovým emocím. Tady se jedna nashromáždila, téměř nepovšimnuta hlavním městem.