Neúprosně se blíží čas letních dovolených, možná už máte letenky i zarezervované ubytování, ale co takové plážové čtení? Není radno podceňovat ani to. Detektivky bývají často trochu nespravedlivě považovány za lehčí žánr, ale i zde lze najít autory a autorky, které stojí za to číst. Jednou takovou je bezesporu Patricia Highsmithová, jež se proslavila románem Talentovaný pan Ripley (v originále vyšel v roce 1955). V novém českém překladu u nakladatelství Slovart nyní vychází jeho pokračování Ripley pod zemí (z roku 1970).

„Próza Patricie Highsmithové je záměrně zdrženlivá, s téměř plochým, amorálním tónem, který staví banální a hrůzné na stejnou úroveň. Píše přesně, ale ne zrovna lyricky, reportážní styl tu vítězí nad stylovými kudrlinkami, metaforické ozdoby nebo květnatou prózu byste tu hledali marně. Tento chladný, klinicky odtažitý povrch je hlavním zdrojem jejího psychologického účinku, navozuje totiž atmosféru úzkosti a neklidu spíše než konvenční napětí,“ popisuje překladatel Viktor Janiš styl Highsmithové. Nedávno Janiš dostal otázku, ke které z českých spisovatelek by ji přirovnal. Odpověděl následovně: „Při vší úctě, takhle jako ona nepíše žádná Češka. Ani Čech. Ony to vlastně nejsou detektivky, jsou to romány o zločinu. Řekl bych, že má přece jen něco společného se svým vrstevníkem Jimem Thompsonem, oba zkoumali myšlení zločince bez záchranné sítě konvenční spravedlnosti nebo morálního rozhřešení. Ale sneslo by se i přirovnání ke Camusovi nebo k Dostojevskému…“

Ripley je totiž v podání Patricie Highsmithové především „mužem bez vlastností“. Nelze ho s přesností psychologicky rozebrat, protože jeho motivy jsou poměrně nejasné a často jim úplně nevěří ani on sám. I když je tedy na přebalu knih psáno „psychologický román“, o žádný hluboký ponor do psychiky tu rozhodně nejde, naopak. Fascinace naším antihrdinou nespočívá v tom, že bychom se chtěli či mohli dobrat toho, proč dělá to, co dělá. Ani si při sledování jeho konání neřekneme, že bychom se v jeho situaci možná zachovali podobně nebo že touhu bezohledně si plnit sny o snadno nabytém blahobytu máme vlastně všichni. Ripley je natolik ojedinělý případ, že to prostě není možné. Fascinující je právě ona kombinace tolika více či méně zdařile skrývaných diagnóz (narcismus, neurotičnost, obsesivní myšlenky, neschopnost prožívat emoce, utkvělá představa, že nám svět „něco dluží“), které si Ripley tvrdošíjně odmítá připustit a které se samozřejmě postupem času ještě prohlubují.

I tak lidsky běžné věci, jako je touha někam patřit, jsou v jeho případě od samého začátku vyhnány do takového extrému, že je nemožné dobrat se jejich původu. Možná bychom o tom ale měli přemýšlet úplně opačně. Co když v nás právě ta nepřítomnost psychologie u Ripleyho vytváří čím dál nutkavější potřebu ho nějak pochopit? Řečí psychoanalýzy: Nejvíce nás vždy dráždí „přítomnost nepřítomnosti“. Freud by měl z takového pacienta jistě radost. Ripleyho samozřejmě jako každého „správného pacienta“ ani nenapadne, že by s ním bylo něco v nepořádku. Přesto mu tak nějak fandíte a nepřejete si, aby byl odhalen. Nebo aspoň ne moc brzy!

Do kufru si můžete přibalit i novou knihu Sam Hollandové Odpočet smrti, děsivý thriller od autorky bestselleru Kopírák. Anebo třeba psychologickou krimi s mysteriózními prvky Ta, která nebyla (román se v roce 1955 dočkal filmového zpracování pod názvem Ďábelské ženy) od Thomase Narcejaca. Francouzské přístavní město Nantes je zahalené hustou mlhou, v jednom z bytů na nábřeží někdo do vany napouští vodu a v ní se vznáší bezvládné ženské tělo… Tomu říkám začátek dovolené. Příště se podíváme na Šumavu (s novou knihou Petry Klabouchové) a na Sicílii (Cristina Cassar Scalia napsala pokračování svého skvělého debutu Černý písek).

Patricia Higsmithová: Talentovaný pan Ripley, Ripley pod zemí, Slovart, přeložil Viktor Janiš, Sam Hollandová: Odpočet smrti, Kalibr, přeložil Jan Jirák, Pierr Boileau, Thomas Narcejac: Ta, která nebyla, Maraton, přeložila Dana Melanová