Určujícími osobnostmi dneška jsou technologičtí magnáti, píše se často. A asi po právu. Jsou to přece oni, kdo vytvářejí svět zítřka, nebo spíš svět, jehož příchod je očekáván každou minutu. Pokud na něm člověk bude chtít být účasten, bude muset přijmout jeho pravidla. Cenný vhled do jejich způsobu uvažování poskytl tento týden Marc Andreessen, velice vlivný byznysmen ze Silicon Valley, který je také považován za člověka uvažujícího v širších souvislostech a jemuž je také nasloucháno. Politicky se během let posunul doprava a před posledními prezidentskými volbami podpořil Donalda Trumpa. V rozhovoru pro podcast Davida Senry o sobě řekl, že nevěnuje vůbec žádný čas introspekci, protože ta člověka jenom brzdí na cestě kupředu. Je to podle něj navíc moderní pseudovymoženost, před čtyřmi staletími se lidé něčím tak zbytečným jako introspekce nezdržovali, byla jim nejenom cizí, ale také naprosto neznámá.

Na magnátových slovech není ale tolik zajímavá jeho prapodivná představa o životech dávných předků. To je přece spíš běžná věc, když vlivní lidé dojdou přesvědčení, že porozuměli všemu. Důležitější ale je, že Andreessen také implicitně formuloval svou představu žádoucí budoucnosti. A nevyjádřil jenom svoje individuální mínění. Jeho slova jsou v souladu s podobou světa po probíhajícím technologickém přelomu, jak se čím dál zřetelněji rýsuje. Měl by to být svět, v němž introspekce bude nepřítomná, protože důkladné přizpůsobení se jeho pravidlům člověku introspekci znemožní a konečně ho od téhle zátěže osvobodí. Online svět introspekci znemožňuje taky tím, že požírá čas a především pozornost, soustředění, což jsou předpoklady introspekce. Díky nim může člověk dosáhnout stavu, v němž vnímá svět kolem sebe, dokáže s ním vstoupit v jakýsi bezeslovný rozhovor. A stejným způsobem pak třeba vnímá i sebe, bytost, jež je toho světa součástí. Dokáže sám sebe oslovit, vidět se bez snadných racionalizací, které sice mohou usnadňovat „provoz“ života, jenž by se ovšem nevyvážený nějakou formou introspekce stal jenom pokusem o vnějškovou nápodobu existence. Neohlížet se dozadu, mít oči upřené jenom k perspektivě dalšího rychlého vzruchu, utíkat dopředu a nebýt schopný postřehnout, že to dopředu je spíš dokola, případně nikam. Ta naděje, že se za to člověk dočká povzbudivého úsměvu od někoho z těch zastupujících ředitelů zeměkoule, za to jistě stojí.