Novéna je modlitba, která se v kostele pronáší devět konsekutivních dní za nějakým konkrétním účelem a která obsahuje určité specifické prosby. V sobotu byl ve svatovítské katedrále do funkce uveden nový pražský arcibiskup Stanislav Přibyl. Ohromně by mě zajímalo, jestli si následující prosbu připadající na středu 22. dubna do textu připsal sám, a prokázal tak vzácnou schopnost sebereflexe, nebo jestli dnes je mezi bohoslovci dovolená určitá míra vstupní drzosti vůči představenému. Sympatické je obojí.

Věřící se totiž modlili doslova za to, aby Pán Přibyla „zbavoval všech jeho pošetilých představ“. Speciálně se mi líbilo, že se použil průběhový čas, čili ne že bude pošetilých představ arcibiskup zbaven jednorázově a bude od nich mít pokoj jednou provždy, a čeští katolíci s ním, ale že se dopředu počítá s tendencí i těch nejpomatenějších iluzí se vracet. Křesťanství zde ukazuje dobrou znalost lidské duše – chová nulové iluze, na rozdíl od socialismu chápe, že ani potenciální vydezinfikování celého světa („narovnání sociálních podmínek“) z dostupného materiálu žádné nové, lepší lidi nevyrobí. Nejde to. Rodíme se s integrovaným kurvítkem.

V katedrále jako první z hostů promluvil prezident Pavel, vyjádřil radost z toho, že „oba hledají především to, co spojuje“ a že „usilují o zmírnění napětí ve společnosti“. Dobrý bože! Katedrála vydechla úlevou. Gotické fiály se orosily. Ještěže tak. Teď si jen představit, že by Pavel od posledních voleb věnoval veškerý čas rozdmýchávání konfliktů a sám mohutně přikládal pod kotel!

Přibyl má bohužel nakročeno stejným směrem. Ačkoli stejně jako Pavel deklaroval přání „obrušovat hrany“, „stavět mosty“, nebo jak to přesně bylo (čeština v hledání synonym pro úporné smiřování nesmiřitelného dávno narazila na hranice svých možností, nové se nedá najít už ani za použití psychoaktivních látek z amazonského pralesa), začal „polarizovat“ ještě předtím, než oficiálně usedl na arcibiskupské stolici.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy se na otázku k dani z mobilu výrokem „doteď jsme za úplný pakatel platili nezávislost médií, která jsou někdy nepříjemná, ale tato nepříjemnost je důležitá, abychom nebyli zahlcováni cinknutými zprávami na něčí objednávku“ nejen jednoznačně postavil na letenskou stranu společnosti a středně urážlivě se otřel o tu druhou, ale prokázal i mimořádnou naivitu a neznalost fungování mediálního provozu. Rozhovor ostatně poskytl médiu, které se zavázalo poskytnout Hradu mediální prostor za tři miliony veřejných peněz.

Pokud Stanislav Přibyl upřímně považuje zprávařskou produkci Kavčích hor za nezávislou, kvalitní a společensky prospěšnou, Pámbů chraň a možná bych se přimluvila za nějakou další novénu.

Že není moudré porušovat Kristovo „co je císařovo, dejte císaři, co je Boží, dejte Bohu“ ve smyslu vměšování se církve do politiky, respektive dokonce přebírání role politické strany, potvrzuje případ Evangelické církve v Německu, která se po desetiletích intenzivní aktivistické práce (vyjadřuje se k otázkám jako sociální spravedlnost, je doslova advokátkou otevřené imigrace, samozřejmě miluje klima – jsme v Německu) zdá dnes být spíš holkou k ruce tamní levice než společenstvím věřících. Je to cesta suicidální, církev přišla od roku 1990 o sedm milionů lidí také kvůli její přílišné politizaci a posunu doleva. To ovšem nebrání německým katolíkům nepokusit se vykročit po némlich té samé cestě. V Německu běží od roku 2019 iniciativa nazvaná Synodální cesta, která má katolickou církev dovést právě k modernizaci, demokratizaci a vlastně jakési protestantizaci. Proponenti tvrdí, že jinak zanikne. Pro odpůrce je to rozklad zevnitř.