Začátkem roku 1867 se Fjodor Michajlovič Dostojevskij podruhé oženil, vzal si svou stenotypistku a asistentku Annu Grigorijevnu Snitkinovou, tehdy jednadvacetiletou. Na jaře dvojice vyrazila na svatební cestu do Německa, měla trvat tři měsíce. Stal se z ní ale tragickým i groteskním způsobem epochální podnik, odpovídající naturelu ruského klasika i způsobu, jímž vnímal svět. Ty líbánky nakonec trvaly čtyři roky. Anna během nich velmi rychle zjistila, že její manžel je gambler – promptně v kasinu prohrál prakticky všechny jejich peníze – a že má spoustu dluhů. Pár neměl na cestu domů, střídal různé nájmy, z nichž ho vždy zakrátko vyhodili kvůli neplacení. Spisovatele navíc sužovala zhoršující se epilepsie. Narodilo se jim dítě, holčička Sofie, která po třech měsících zemřela. Dostojevskij zároveň pracoval na románu Idiot, dostal na něj zálohu, již ovšem už dávno stihl rozfofrovat. Je to příběh epileptického knížete Myškina, čisté a soucitné duše, jež je vtažena do životů několika pro Dostojevského typicky rozervaných postav. Nikdo z nich nedopadne dobře, alespoň podle pozemských měřítek.

Pro svou empatičnost a dobrotu je kníže někdy považovaný za mentálně zaostalého, vzdoruje nihilismu vůkol i za cenu oběti (není jediný, kdo se v té knize obětuje), těžko říct, jestli tím něčeho dosáhne, zešílí a skončí v sanatoriu ve Švýcarsku. V té knize je víckrát zmíněno Myškinovo přesvědčení, že „krása spasí svět“, přičemž Myškin i jeho autor tvrzení užívají v kontextu křesťanského učení. Ta věta se z celku románu jaksi osvobodila, stala se z ní samostatně stojící maxima, která putuje z textu do textu, někdy jako implicitní verdikt nad světem, jenž se od krásy odvrátil, a proto směřuje ke zkáze. Na té větě skutečně je cosi zneklidňujícího, možná až skandálního, zaslepeně popírajícího zákonitosti světa a života lidí v něm. V něčem jako by odpovídala situaci gamblera na dně, na kterého doléhají bezvýchodnost, vina a nemoc a jeho horečnatá mysl hledá cestu k vytržení. Krása spasí svět. Co si počít s takovým moudrem? Zvlášť dnes, kdy svět jako kdyby krásu soustředěně vytěsňoval a zároveň jí byl posedlý.

Ta posedlost se projevuje ve vztahu ke kráse chápané jako naplnění estetického ideálu vzhledu člověka. Soudobý mainstreamový feminismus z toho hlediska vnímá krásu jako destruktivní a nebezpečnou kategorii. Umělý konstrukt, s jehož pomocí velké firmy nutí ženy masově spotřebovávat jejich produkty a služby. Stavějí před ně nedostižnou metu, spolu se společností na ně vytvářejí tlak, aby se snažily naplnit nesplnitelné, což především ty zranitelnější mezi nimi může vést až k tragickým následkům – poruchám příjmu potravy a podobně. Lidé, kteří mají k tomu zrádnému ideálu trochu blíž než jiní, se těší „beauty privilege“, což by, podobně jako jiná privilegia, mělo být důkladně reflektováno – a jednou snad i odbouráno. Teprve v takových šťastnějších časech, kdy uměle, z mocenských či zištných důvodů udržované společenské konstrukty ztratí váhu a s nimi i pojem krásy chápaný v tom nejběžnějším smyslu, bude moci vyniknout ta skutečná krása, k níž jsou disponovaní všichni lidé stejně.

V rozporu s touhle představou, jež vychází z nepochybně reálných problémů, ale upíná se k utopickému cíli, je masová praxe on-line světa se zástupy influencerů, doporučujících různé zkrášlující produkty a procedury, i běžných uživatelů, kteří pomocí různých filtrů a dalších fint vytvářejí idealizovaný, „krásný“ obraz sebe a svých životů. Nová on-line pravice se i ve vztahu ke kráse snaží být jakousi inverzí pokrokářské levice, což nakonec vede k tomu, že se jí v mnohém velice podobá. V on-line disputacích se často prezentuje jako síla bojující za krásu, ráda v tom boji používá značně nelichotivé fotky stoupenců opačného tábora. Mají k ní blízko i někteří influenceři propagující tzv. looksmaxxing (jakési úsilí o naplnění vlastního estetického potenciálu všemi prostředky). Aby ho člověk dosáhl, musí o svůj zevnějšek projevovat soustavný, až obsedantní zájem, navíc často extrémním způsobem. Nedávno vzbudil značný rozruch Braden Peters, na sociálních sítích známý jako Clavicular, jenž v zájmu dosažení maximální možné krásy svým sledujícím například radí, aby si pomocí kladiva vytvarovali lícní kosti, užívali steroidy či amfetamin a podobně. Po nástupu druhé Trumpovy administrativy se začal používat pojem „Mar-a-Lago face“, označující typický vzhled příslušníků a příslušnic nové konzervativní smetánky, charakteristické pro něj je hojné a neskrývané využívání plastické chirurgie. Nakonec je v tom optimalizačním úsilí, snaze vytvořit nějakou svou „nejkrásnější“ verzi možné vidět obdobu podobné snahy o vlastní znovustvoření na té progresivistické straně, kde je ovšem k tomu účelu používáno složité konstruování nové – genderové a jiné – identity, jež by měla být okolím soustavně potvrzována. Obojí může mít určité frankensteinovské rysy – jen s tím rozdílem, že role Frankensteina a jeho monstra v tomhle případě splývají. Smyslem je krásy dosáhnout nebo být za krásného uznán, krása je vnímána jako atribut já a ve vztahu k němu.

Dopadlo to tak, i když se Trumpova administrativa pokusila definovat jakýsi sdílený americký ideál krásy. Prezident loni v létě vydal exekutivní nařízení, podle kterého se měly nové budovy federálních úřadů stát „znovu krásnými“ a měly být stavěny v neoklasickém stylu, jako za časů otců zakladatelů a v pozdějších desetiletích. Tehdy to mělo i nějaký ideový význam, mladá americká republika tím způsobem odkazovala k tradici republikánského Říma a dalších antických republik. Jenomže v Trumpově podání je tenhle étos nahrazený něčím blízkým spíš stylu římského císařství, navíc provedeným poněkud vulgárně. Pro Trumpův „nový neoklasicismus“ je – jak je znát třeba z jeho úprav Bílého domu – charakteristické nadužívání zlata, uvažuje se i o stavbě vítězného oblouku k 250. výročí vzniku Spojených států. To je styl cézarů, z oslavy způsobu vládnutí se stává oslava osoby vládce.

Krása proti heslům

Idea krásy, kterou prosazuje diskurz soudobých kulturních válek, je v něčem inflační. Povaha krásy, jíž zoufalí gambleři připisovali moc zachránit svět, je ale opačná. Je z principu vzácná – což neznamená dostupná jen úzké skupině lidí, nýbrž že prožitek setkání s ní se vymyká běžnému rytmu života, není k mání na požádání, nepřichází, protože jsme se tak rozhodli. Tou vzácností, nenárokovostí a jakousi autonomií krása odporuje heslům rovnostářů, kteří hlásají nutnost odstranit existující i pomyslné hierarchie (a možná touží po hierarchiích nových a třeba ještě tužších). Stejně tak je těžko kompatibilní se světem populistické pravice, jež – alespoň slovně – vyzdvihuje inherentní moudrost lidových mas, z níž vyplývá i nárok být arbitrem krásy, jejím měřítkem a snad i zdrojem. Krása, o níž, domnívám se, mluvili Dostojevskij a další, ale není nástroj sebepotvrzení, setkání s ní pozorovatelovo já spíš umenšuje nebo přesouvá do pozadí a tím mu umožňuje vést s před ním odhalenou krásou nějakou formu dialogu, nechat se jí v plnosti oslovit.

„Krása nás vede ven, pryč z nás samých a zároveň do nás samých, přináší do nás něco nového a mění nás. Probouzí v nás touhu po něčem mimo nás a působí tvůrčí chaos uvnitř nás. Naše osobnost se po setkání s někým nebo něčím krásným kvalitativně mění. V tom setkání jsme pasivním účastníkem, jenž projde tvůrčí změnou. (...) Prožitek krásy v té nejhlubší podobě je jako manželství mezi já a stvořením. Vede mě z mých myšlenek do věčnosti, která přesahuje a zároveň obsahuje můj vnitřní svět. Otevírá nás tvůrčímu partnerství se světem, který pokud vůbec něco zahrnuje, zahrnuje tolik toho, co nejsme my: jiné lidi, jiné struktury, rostliny a zvířata, minerály a hory a všechno ostatní.“ Tak se nedávno snažila popsat prožitek setkání s krásou americká autorka mladší generace Tara Isabella Burtonová, možná trochu neurovnaně, ale to si možná povaha tímhle způsobem vnímané krásy vynucuje. Krása jako impulz vyjít ze sebe a zároveň proniknout do sebe a tím v sobě něco změnit. Impulz, který může přijít ze setkání s obrazem, který člověku předložil před oči život, ze setkání s jiným člověkem nebo s dílem jiného člověka, v němž se tvůrci podařilo dotknout se něčeho nevýslovného, zpřítomnit to třeba i slovy nebo v mezerách mezi nimi.

Krása je v oku pozorovatele, říká se často. Míní se tím, že každý má nějaký svůj vlastní koncept krásy a nachází ji tam, kde to té jeho představě odpovídá. Jiný člověk krásným shledá něco úplně jiného. Ta poučka se ale dá také pootočit. Krása potřebuje oko nebo vůbec smysly, jež ji jsou schopny vnímat. Tahle vnímavost se stala terčem soustředěného ataku, je oslabovaná ekonomikou pozornosti, jež člověka připravuje o schopnost soustředěného pohledu. Ztrácí se v obrovském množství slov, jež ten člověk každodenně konzumuje, aniž by to nějak prohlubovalo jeho poznání či prožívání čehokoli. „Zdaleka se nestáváme méně gramotnými. (...) Nejsme postgramotní, ale ultragramotní. Jsme literatus mortiferum: smrtelně gramotní. Internet je naše textová a obrazová komora, v níž zažíváme smyslovou deprivaci,“ píše další americký autor mladé generace Sam Jennings. Z toho deprivovaného, v něčem snad až předsmrtného stavu nás nedostane politika. Ale krása by mohla. Třeba se nám nějak vnutí. Nakonec i ta hrozná svatební cesta Fjodora Dostojevského skončila v mezích možností dobře – jistě především díky jeho manželce. Nějak to zoufalství překonal. Ale možná to zoufalství byl první a nutný krok. Stejně jako první krok k otevření se možnosti prožitku krásy je uvědomění si její absence.