Dvakrát v posledních dnech vstoupilo Srbsko minimálně na evropskou mediální scénu: ve čtvrtek, když v Haagu ve věku čtyřiaosmdesát let zemřel někdejší generál Ratko Mladić, který má na svědomí genocidu ve Srebrenici v červenci 1995 v průběhu války v Bosně a Hercegovině (zemřelo tehdy přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců, dodnes nejsou ztotožněna všechna těla). Podruhé v pátek, když srbský minisr spravedlnosti Nenad Vujić uvedl, že jeho země vypraví Mladićovi, tedy mezinárodně uznanému válečnému zločinci, státní pohřeb. Což je samozřejmě nechutný slib, jakkoli jde ruku v ruce s tím, jak se srebrenické události a vůbec průběh jugoslávských válek snaží dlouhodobě líčit srbská strana.

Je ovšem fakt, že Srbsko dlouhodobě odmítá svou vinu na jugoslávských válkách. Tvrdí, že Západem je nemístně označováno za genocidní národ, a pokud jde o Srebrenici, samozřejmě neuznává ani předloňskou rezoluci OSN ustavující 11. červenec za „Mezinárodní den přemítání a připomínky genocidy ve Srebrenici roku 1995“. Srbové dokument rozporují s podivuhodným vysvětlením, že tak, jak je psán, svaluje plošně a nezaslouženě vinu na všechny Srby na světě. Pokud už vůbec jsou ochotni o Srebrenici hovořit, mluví nanejvýš o masakru. A pokud jde srbský vztah k Ratku Mladićovi, výmluvný je jistě transparent, který ve čtvrtek vyvěsili fanoušci klubu Crvena zvezda Bělehrad v Plzni na kvalifikačním utkání s tamní Viktorií o postup do Evropské ligy: „Generále, věčná sláva a díky.“ (Tím se spor o Mladiće posunul i do fotbalové politiky, neboť už se objevují hlasy požadující vyhození klubu z evropských pohárů. K tomu podotkněme, že fanoušci Plzně skandovali společně spolu s bělehradskými dohromady: „Kosovo!“ – „Srbija!“ Neměla by z pohárů letět také Viktorka?)

Články v srbských provládních médiích vykreslují Mladiće třeba jako příkladného vojáka, „který velel řadě klíčových vojenských operací“ – aniž jedinou jmenují. Naopak se zadostiučiněním konstatují, že „zpráva o smrti Ratka Mladiće se v krátké době rozšířila po celém regionu i světě“. Srbská vláda rovněž oznámila, že do Haagu zašle oficiální nótu, v níž bude požadovat důsledné prošetření Mladićova úmrtí: „Musí být zjištěna nejen příčina smrti, ale také prozkoumáno, zda byl Mladić adekvátně léčen.“ Spor se totiž vede také o to, že doživotně odsouzený Mladić nebyl vydán do Srbska na závěr svého života ani na přímluvu svého syna. Srby toto čílí, upozorňují na nehumánní zacházení s vězni a pacienty – opět aniž se objevují zmínky, že Mladić byl v generálské funkci k podobným žádostem ze strany svých nepřátel nemilosrdný, rozděloval rodiny, nechával vraždit muže a chlapce a ženy znásilňovat.

Srbská provládní média Mladiće naopak adorují a zlehčují jeho vinu; v některých komentářích se dokonce objevila tvrzení, že Mladić se událostem ve Srebrenici snažil zabránit a zachraňoval civilisty. Srbsko ostatně nikdy aktivně nepomáhalo Mladiće za jeho činy dopadnout, spíše se spekuluje o tom, že mu vláda všelijak pomáhala a snažila se ho schovat. Přístup srbské společnosti k Mladićovi je však rozdělený: na rozdíl od provládních proudů ty liberální proevropské jeho skon označují za „smrt velkého zločince, který má shořet v pekle“, protože „byl největším katem na půdě Evropy po druhé světové válce“. Návrh ministra Vujiće na státní pohřeb mají liberální média za „skandální a ostudný“ a považují ho za doklad toho, že se „srbský režim nikdy nevzdal genocidní politiky“. Někteří komentátoři poukazují ještě na jinou zajímavost: „Jakákoli vojenské pocty, které zemřelému slibuje udělit či navrátit ministr spravedlnosti Vujić, jsou ve skutečnosti porušením zákona, jelikož současný zákon o armádě stanoví, že osoba odsouzená k trestu odnětí svobody delšímu než jeden rok je zbavena hodností a všech z nich vyplývajících vyznamenání.“

Nu a úmrtí Ratka Mladiće jistěže vděčně posloužilo k posílení sporů a pnutí mezi dalšími západobalkánskými zeměmi. Prosrbské proudy v Černé Hoře zareagovaly na Mladićovo úmrtí následovně: předseda parlamentu a lídr strany Nová srbská demokracie (sic) Andrija Mandić oficiálně vyjádřil soustrast k úmrtí generála, jehož Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v roce 2017 shledal doživotně vinným za válečné zločiny (po Mladićově odvolání proti rozsudku byl verdikt v roce 2021 potvrzen). Mandićova slova pochopitelně mohou mít pro Černou Horu neblahé konsekvence, jelikož země usiluje o vstup do Evropské unie a z kandidátských zemí je tomuto cíli v současnosti patrně nejblíže. Proti Mandićově kondolenci protestovala jak Evropská komise, tak chorvatské ministerstvo zahraničí. To na síti X lapidárně varovalo: „Takováto prohlášení nepřispívají k evropské cestě Černé Hory.“

Ostřeji a obsáhleji reagoval předseda chorvatského parlamentu Gordan Jandroković: „Vyjádření soustrasti, která předseda parlamentu Černé Hory veřejně zaslal u příležitosti úmrtí odsouzeného válečného zločince Ratka Mladiće, jsou krajně nevhodná a zavrženíhodná. Když zvolený šéf nejvyššího zákonodárného sboru země, která chce být součástí Evropské unie, něco takového oznámí, je to jasný ukazatel zásad a politiky, které prosazuje. Je zjevné, že Černá Hora nemůže počítat s chorvatskou podporou vstupu do Evropské unie, dokud budou vedoucí představitelé černohorských institucí činit taková a podobná prohlášení.“

V Republice srbské samozřejmě vládne národní smutek, to překvapivé není. Vtipně však k Mladićově smrti přistoupili kosovští Albánci, kteří jí využili k tomu, aby podtrhli své přesvědčení, že od Srbů je dobře držet si dištanc: „Budiž mu země tvrdá.“