Is This It, debutové album americké kapely The Strokes, oslaví letos v září pětadvacet let od svého vydání. Je to bez přehánění přelomová deska. Pokud bychom měli ve 21. století mluvit o jediné rockové skupině, byli by to právě The Strokes – i když jejich přístup byl paradoxně vždy spíš antirockový, ale o tom později. Jisté je, že před nimi dokázala celý žánr takhle změnit snad jen Nirvana. Is This It tedy s trochou nadsázky bylo pro mileniály něčím jako album Nevermind pro generaci před nimi, jen místo flanelových košil začali mladí kluci zase nosit kožené bundy.

V Americe nebyli The Strokes zdaleka tak populární jako Nirvana. Is This It potřebovalo několik let, aby se ho prodalo milion kopií; Nevermind to zvládlo během několika měsíců. Smells Like Teen Spirit se vyšplhalo na 6. místo hlavního amerického žebříčku popových singlů Billboard Hot 100, zatímco The Strokes měli jediný, velmi skromný hit, Juicebox, který se dostal jen na 98. místo, a navíc až v roce 2005, kdy se The Strokes nepříliš úspěšně pokoušeli o stadionový zvuk. Ale rockovým kapelám by o nějaké místo v popových hitparádách stejně jít nemělo. To, že se z The Strokes nikdy nestala taková „instituce“ jako Nirvana, jim ve výsledku jedině prospělo. Dokazuje to i jejich letošní deska Reality Awaits, nejexperimentálnější z dosavadní diskografie. Ale o té později. Teď se ještě na chvíli vraťme do New Yorku poloviny 90. let, kdy celý tenhle příběh začíná.

„Když se Kurt Cobain zabil, všechno se změnilo. Jedinými, kdo mohl dál nést prapor alternativního rocku, byli Pearl Jam, ale ti se té role sami zalekli a stáhli se. Pustili se do sporu s prodejcem vstupenek Ticketmaster, což jim znemožnilo normálně koncertovat, a přestali natáčet videoklipy. Co v tu chvíli vlastně znamenalo být alternativní? R.E.M. už byli pop a U2 hráli v arénách,“ vzpomíná Dave Gottlieb, někdejší vysoký manažer nahrávacích společností Epic a RCA, který během kariéry pracoval mimo jiné právě s Pearl Jam, Foo Fighters a později i s The Strokes. Rock přestal být cool, když se za něj začala považovat hudba Lennyho Kravitze, v lepším případě pak nekonečné vzpomínání na Pixies. „Pokud jste tehdy měli rockovou kapelu, mohli jste být rádi, když jste si na večírku v jednom z velkých loftů ve Williamsburgu nebo někde ještě dál v brooklynské prdeli zahráli aspoň za pivo nebo peníze na taxíka. Byl tam sud piva, parta podobně smýšlejících pozérů v černém a žádní lovci talentů z nahrávacích společností. Jen opilí absolventi vysokých škol, kteří řvali: ‚Držte hubu a pusťte Pixies!‘“ vzpomínal na polovinu 90. let hudební novinář a spisovatel Marc Spitz. Když se na období 1994 až 1999 dnes zeptáte lidí, kteří byli přímo na místě činu, budou nejspíš marně lovit v paměti, jak scéna před příchodem The Strokes vůbec vypadala.

„V New Yorku se strašně dlouho vůbec nic nedělo. Bylo to tak mizerné, že člověk měl pocit, že si musí vymyslet vlastní hudbu. Jen aby měl co poslouchat. Aby měl vůbec kam chodit,“ vzpomíná dnes frontman The Strokes Julian Casablancas. Hudba stranou, těžko říct, jestli by se z jejich debutu stal takový fenomén, nebýt 11. září. Útoky na World Trade Center obrátily pozornost celého světa k New Yorku a američtí novináři velmi ochotně převzali štafetu od britských kolegů, kteří kapelu vychvalovali už půl roku před vydáním desky a začali ji dávat na titulní strany časopisů. Při zpětném pohledu je zvláštní, že se právě nervní garážový rock stal soundtrackem newyorského posttraumatického rozpoložení. Is This It se stalo nedílnou součástí onoho podzimu plného plakátů s pohřešovanými a všudypřítomného strachu. Jeden by si řekl, že v takové atmosféře budou mít lidé chuť hlavně na důvěrně známé jistoty. Jenže poslouchat The Strokes bylo trochu jako naladit si nějakou velmi výběrovou rádiovou stanici hrající klasický rock, kde znějí skladby, které jako byste odněkud znali, ale nedokázali si vzpomenout, odkud. Jejich zvuk působil naprosto osobitě a silně odvozeně zároveň, nedalo se ukázat na konkrétní riff nebo pěveckou frázi a říct si, hele, tohle jsou Velvet Underground, Television, Blondie, Cars nebo třeba Tom Petty.

Hudba The Strokes dokonale ladila s obnošenými saky ze second handů, rozcuchanými účesy a roztrhanými džínami. Na albu Is This It i předchozím EP The Modern Age dokázali přetavit několik desetiletí newyorské hudby, kterou do té doby milovali hlavně elitářští kritici, především proplétající se kytary Television a monotónní rytmus Velvet Underground, do dokonale moderní podoby. Zněli jako spousta kapel a zároveň jako žádná z nich. V čem přesně spočívalo jejich kouzlo? V textech, zjevném talentu napsat hitovou odrhovačku? Jistě, ale ze všeho nejvíc v produkci, která na svou dobu šla proti všem trendům. Texty Juliana Casablancase zvláštním způsobem spojovaly naléhavost s ležérní, nenucenou nonšalancí, jeho hlas byl ale schválně stažený do plechového, téměř telefonního zvuku. Důvody popisuje producent Gordon Raphael ve své autobiografii The World Is Going to Love This.

„Celá devadesátá léta jsem poslouchal industriální hudbu. Tomuto žánru tehdy vévodili Skinny Puppy, Front Line Assembly, Laibach nebo Chris & Cosey. A nejvíc se mi na téhle hudbě líbilo, jak zpěv zkreslovali úplně do extrému. Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé zkusit něco podobného s The Strokes, zvlášť proto, že měli k industriální hudbě snad nejdál, jak to jen šlo. Mikrofon Audio-Technica jsem tedy zapojil do předzesilovače Avalon a vstupní zesílení vytočil úplně naplno, na desítku,“ vzpomíná. Julian Casablancas si to poslechl a okamžitě to smetl ze stolu, znělo mu to naprosto příšerně. Zároveň ale nechtěl ani uhlazený studiový vokál. Vysvětloval Raphaelovi, že ideální zvuk má být jako oblíbené džíny: už dávno nejsou nové, mají na sobě pár děr, ale ještě se úplně nerozpadají. Producent tedy stáhl vstupní zesílení z desítky na polovinu a bylo hotovo. Hlas zůstal upozaděný, plechový a lehce zkreslený.

Casablancas měl už tehdy jasno hlavně v tom, co nechce: všechno, co dělali ostatní. Na přelomu tisíciletí se běžně například bicí upravovaly tak, aby hrály až nepřirozeně přesně, lidské nepřesnosti se na nahrávkách uhlazovaly a nově dostupné digitální technologie sváděly hudebníky k tomu, aby zaplnili desítky stop dalšími a dalšími vrstvami. Ještě nedávno si podobný luxus mohli dovolit jen Michael Jackson nebo Londýnský filharmonický orchestr, najednou mohl v Pro Tools skládat čtyřiašedesát stop prakticky každý. A tomu se The Strokes chtěli vyhnout. Když se Gordon Raphael zeptal, jestli má Casablancas ještě nějakou představu, přišla jedna z jeho typicky záhadných instrukcí: Představte si, že letíte vesmírnou lodí do budoucnosti a tam objevíte skvělou kapelu z minulosti, kterou si okamžitě zamilujete. A přesně takhle Is This It i po pětadvaceti letech zní. Nebo méně vzletně řečeno: na svém debutu vzali základní stavební kameny indie rocku a přetvořili je v lo-fi pop. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale The Strokes byli první, kdo s ním přišli.

O pár let později, když The Strokes připravovali svou třetí desku a chtěli svůj zvuk radikálně změnit, přišel Casablancas s postřehem, že když v klubu pustí po sobě Nirvanu a The Strokes, Nirvana zní velkolepě, zatímco Strokes vedle ní působí jako slabý odvar. Producenta to nejdřív trochu naštvalo, pak si ale uvědomil, že rozdíl není jen v produkci. Cobain stavěl skladby na mohutných kytarových akordech, které zabraly celý zvukový prostor, zatímco The Strokes pracovali úplně jinak. Jedna kytara hrála melodické linky, druhá úsporné dvou- či třítónové akordy a obě se mezi sebou mísily. Nirvana vycházela z klasického rockového způsobu skládání, Strokes naopak z neobvyklého vrstvení několika melodií najednou. Proto jejich hudba nikdy nemohla znít stejně masivně, ani kdyby ji producent našlehal sebevíc. Casablancase ale tohle vysvětlení příliš neuspokojilo. Toužil přijít na to, jestli vůbec jde udělat hudbu, která bude pořád cool, ale zároveň se bude dobře prodávat.

S věkem si Casablancas naštěstí uvědomil, že skutečným privilegiem je možnost dělat si věci po svém a na komerční úspěch nehledět. Na The Strokes se dnes dá pohlížet jako na poslední mohykány analogové éry. Od té doby se s větším či menším úspěchem snaží najít vztah k hudebnímu světu, který přišel po nich – a jejich letošní deska Reality Awaits je v tomhle směru zdaleka nejodvážnějším pokusem ještě jednou předběhnout dobu. To, co dělá Reality Awaits tak zajímavou, je právě ochota kapely postavit se vlastnímu odkazu, případně ho rovnou obrátit naruby. Všichni ti škarohlídi, kteří Casablancasovi vyčítají použití hlasového efektu autotune, nechápou, že je to jen další způsob, jak zkreslit vlastní hlas, udělat z něj nástroj a neznít jako klasická rocková skupina, tedy zavedená pravidla co nejvíc porušovat, něco, o co se ostatně pokoušel už před pětadvaceti lety.

Takové podivné pozdní desky mívají zvláštní osud: Dylan má Shot of Love, Leonard Cohen Death of a Ladies’ Man a Beach Boys Love You, alba, jež ve své době vyvolávala rozpaky a teprve s odstupem času si našla své místo. Reality Awaits je podivnější a zlejší dvojče předchozí The New Abnormal a spolu s ní patří k tomu nejlepšímu, co The Strokes kdy natočili. Čas mi dá za pravdu.