Devadesáté narozeniny dnes slaví Zdeněk Svěrák – jeden z těch našinců, k jejichž jménu není potřeba dodávat vůbec nic. Ostatně veškeré bilanční články byly napsány již před deseti lety a dnes už se lze jen opakovat, jelikož od oslavencových minulých kulatin nepřibylo v jeho díle mnoho nových položek. Nenapsal žádný nový scénář a účinkoval v pouhých dvou filmech svého syna, které vznikly na motivy jeho povídek – těm se vlastně Svěrák věnuje v poslední době době nejvíc. Samozřejmě vedle účinkování ve svém divadle. Úbytek tvůrčích sil mu vyčítat nelze, odhodlání žít zvesela a užitečně mu naopak lze jenom závidět.

S tím, jak přibylo v éteru podcastů, přibylo také rozhovorů, které Zdeněk Svěrák poskytuje. Ale rovněž tady platí, že začne-li se dnes kterýkoli novinář potýkat se Svěrákem a pasovat se z jeho tvorbou, že tím ukazuje vlastně sám na sebe. To platí v novinařině obecně, ale skrze Svěráka se tato banalita zintenzivňuje: nasvícením slavného tvůrce odhalujeme sami sebe.

Názorně to předvedl exprezident Václav Klaus, který nehleděl na blížící se umělcovy narozeniny a podotknul na jeho adresu ne zrovna ohleduplně, že Svěrák býval prominentem i za minulého režimu a měl se dobře (pro jistotu doporučujeme prezidentovi ke studiu snímek Nejistá sezóna, který toto přesvědčení názorně reflektuje). Klausův výrok sice byla reakce na Svěrákovo politické vystoupení na nedávné demonstraci Milionu chvilek pro demokracii na Letné, ale stejně – vždyť by při nesouhlasu stačilo mlčet. Kdyby se Klaus rozhodl pro tuto metodu, nebyl by ostatně sám, ba naopak by byl v dobré společnosti. Takto se totiž kdysi filmový kritik a disident Andrej Stankovič, který nemohl Svěrákově tvorbě přijít na chuť a vnímal ji jako ryzí kýč, rozhodl o něm dále nepsat, protože si vážil toho, že se Svěrák zachoval slušně a čestně ke kamarádovi, který spadl ze stromu a zpřelámal se tak, že nadosmrti zůstal na vozíku. (Ano, řeč je o Janu Kašparovi.)

Z relativních novinek, spojených se Svěrákovým jménem, stojí ovšem za zmínku před dvěma lety zveřejněný záznam besedy s hudebním kritikem Jiřím Černým ze 17. listopadu 1989, který je k poslechu na youtubovém kanále Golem (jenž zveřejňuje mnoho rarit z okruhu Cimrmanova divadla). Ani jeden z obou besedujících při hovoru samozřejmě netuší, k čemu téhož dne dojde na Národní třídě – respektive co se děje patrně v téže chvíli, kdy oni si spolu před publikem povídají. Atmosféra jejich diskuse je uvolněná, zároveň vůči režimu opatrná, ale také již dost kritická. Mimořádná je ovšem debata tím, že v ní Svěrák čte ze dvou svých zrovna připravovaných textů: ze scénáře k Obecné škole a z dramatu Blaník.

Důležité je to proto, že u obou děl, která byla dokončena až v devadesátých letech, nebylo zrovna na prezentovaných ukázkách potřeba měnit nic. Fungovala precizně bez ohledu na vládnoucí režim. Z Blaníku byla však tehdy napsána pouze hra, nikoli ještě úvodní seminář. Takže je to hra, jejíž první půlka reaguje na svobodné poměry a atmosféru před rozdělením Československa, zatímco její druhá půlka si dobírala socialistické poměry v zemi přes obraz rytířů, kteří mají vyjet národu na pomoc, až mu bude nejhůř, kteří však raději tráví čas v hoře tlacháním a zbytečným zmnožováním své byrokracie, protože jim takové bydlo vyhovuje.

Před sněmovními volbami v minulém roce uveřejnil Zdeněk Svěrák dojemné video, v němž všechny nabádá, aby uvážlivě volili, a doplňuje, že už je to nejspíš naposledy, co má šanci toto někomu vzkázat. Lze se nad tím ušklíbnout, ale taky se lze skutečně dojmout tím, že devadesátiletý stařec má čilý zájem o svět kolem sebe. Nakonec nás Svěrák zase něco učí: znovu si uvědomit, co dřív bylo samozřejmé. Že je užitečné naslouchat starým lidem, protože ještě neřekli své poslední slovo. Respektive protože už každé své slovo říkají tak, jako by bylo jejich poslední.