Cla se stala oblíbeným prostředkem politiky Donalda Trumpa. Jednak jsou pro něj hlavní pákou, jak ovlivňovat cizí vlády – jakmile se mu někdo znelíbí, Trump je uvaluje či minimálně jimi vyhrožuje jako zběsilý. Zadruhé jsou ale pevnou součástí Trumpova světonázoru. Trump věří, že obchodní deficit se světem znamená, že svět vlastně Spojené státy okrádá. Řešením je uvalit cla a tímto způsobem si vzít peníze zpět. Dále mají obchodní bariéry ochránit americký průmysl, přivést zpět továrny i pracovní místa a nastartovat jeho renesanci.

Jenže Trumpova cla od začátku stála na dost vratkých právních základech. Uvalování cel je v americké ústavě explicitně zmíněno jako pravomoc Kongresu. Bílý dům zavedl cla na základě zákona o mezinárodních mimořádných ekonomických pravomocích z roku 1977 (IEEPA). Ten v případě „národního stavu nouze“ umožňuje prezidentovi „regulovat“ mezinárodní obchod. Podle výkladu Trumpovy administrativy velikost obchodního deficitu představovala „stav nouze“ a regulace zmíněná v zákoně obsahuje i pravomoc uvalovat cla.

V podstatě okamžitě byl tento výklad napaden u soudu a postupně čím dál vyšší instance dávaly žalobě za pravdu. Své rozhodnutí opíraly o dva argumenty. Zaprvé obchodní deficit nelze považovat za stav nouze. Zadruhé IEEPA nedává prezidentovi pravomoc zavádět cla. Zvlášť druhý argument přesvědčil Nejvyšší soud, jenž cla uvalená na základě IEEPA zrušil. Většina soudců – šest z devíti – dospěla k názoru, že pokud by se Kongres chtěl zbavit takto klíčové pravomoci, výslovně by to zmínil a neschovával se pod neurčitou formulaci o „regulaci“.

Znamená to tedy, že Trumpova cla jsou mrtvá? Ne tak úplně. Zaprvé se zrušení týká pouze cel uvalených podle IEEPA. Trump řadu cel zavedl na základě zákona o rozšíření obchodu z roku 1962 – víc než čtvrtina financí z cel byla vybrána právě na základě tohoto zákona. Rozdíl je v tom, že zatímco pomocí IEEPA Trump uvalil cla na jednotlivé země, zákon o rozšíření obchodu se týká sektorových cel. Zpoplatněn je tedy dovoz například oceli, hliníku, mědi, vozidel a dřeva. Často se cla vztahují i na výrobky z těchto materiálů.

Trump také okamžitě uvalil nová cla podle obchodního zákona z roku 1974. To je právně také značně na vodě. Takových obskurních zákonů má Trump v rukávu ještě několik. Dá se tedy očekávat opakující se kolečko: cla budou putovat soudy, ty je nakonec zruší a Trump je pak obnoví v pozměněné podobě na základě jiné legislativy.

Plyne z toho všeho nějaké ponaučení? Rovnou několik. Cla notně zaostávají za nadějemi, které do nich administrativa vkládala. Obchodní deficit ve zboží se zvyšuje. Američtí výrobci v uplynulém roce zrušili víc než 80 tisíc pracovních míst. Navíc jsou nepopulární, 64 procent Američanů je proti clům. Proto někteří komentátoři doufali, že Trump využije rozsudku Nejvyššího soudu ke zrušení cel, aniž by to vypadalo, že se dopustil ponižující otočky. Ale Trumpova láska k clům pokračuje, jak dokazuje jejich opětovné zavedení.

Na druhou stranu se nepotvrdily obavy, že Trump bude rozsudek úplně ignorovat, čímž spustí ústavní krizi. Místo toho se uchýlil k oblíbenému triku prezidentů pokračovat v nastavené politice na základě jiných zákonů. Do ústavních mantinelů tak sice naráží, ale zatím se pohybuje v jejich rámci.

Pro zrušení cel hlasovali i dva soudci, které do funkcí nominoval Trump. Potvrdili tím, že nejsou pouhými politickými figurkami. Zároveň ale zvýšili pravděpodobnost, že pokud se uvolní místo na Nejvyšším soudu, Trump tam jmenuje nějakého poskoka. Ve svém prvním období nominoval tři soudce, všechny na doporučení respektované organizace konzervativních právníků Federalist Society. Jejich tendence nehlasovat jen podle Trumpových přání však toto spojenectví v podstatě ukončila.

Naplno se také projevila neschopnost Kongresu. Trump by mohl umístit svá cla na pevnou právní půdu, pokud by si je nechal schválit legislativci. Jenže republikáni mají jen relativně těsnou většinu – ve Sněmovně reprezentantů mají o čtyři hlasy víc než demokraté. Řada z nich neopustila svou starou víru ve volný obchod, a prohlasování cel je tak značně nejisté. Zároveň se ale bojí jít proti Trumpovi. Kongres tak hraje mrtvého brouka a doufá, že si to vyřídí soudci s prezidentem mezi sebou.