Snad i smrt je méně vážná než tyhle chvíle nedělní

Kniha Project Hail Mary (v českém vydání Spasitel) od Andyho Weira začíná kouzelně: sledujeme probuzení našeho hrdiny, který netuší, kde je ani kdo je. Bohužel pro něj nejde jen o obyčejný kocovinový stav, což zjistí při pohledu z okna, kde uvidí jen rozprostírající se černočernou tmu vesmíru. Vybrat ve filmové adaptaci Spasitele k následující sekvenci píseň Sunday Morning Comedown, kterou tu dobře známe z podání Pavla Bobka (Nedělní ráno), vyžaduje poměrně vytříbený smysl pro humor.

Právě od těchto tónů začne být jasné, že tvůrci (scenárista Drew Goddard a režisérské duo Phil Lord a Christopher Miller) Weirovu kritiky i čtenáři adorovanou předlohu (výjimečných 4,5 bodu na Goodreads a 92 procent na Databázi knih) pochopili. Samozřejmě se už i při četbě objevovaly kritické hlasy: „Způsob řešení některých vědeckých problémů ve vesmíru je dost diskutabilní,“ stěžoval si jeden čtenář, patrně astrofyzik. Weirův styl je založený na detailní přípravě; rešerše ke knize mu prý zaberou víc času než samotné psaní. Zkonstruovat věrohodný příběh o tom, jak vědec zůstane sám na kosmické lodi na misi, při níž se má pokusit zachránit lidstvo (umírá nám Slunce), je samozřejmě dostatečně šílený nápad – a to, že na řadu odborníků působí některé vědecké výpočty uvěřitelněji než jiné, je vlastně samo o sobě výhra. Spasitel ale není existenciální sci-fi ani klasické dobrodružství o záchraně lidstva a síle rodiny, titulovat ho jako „nejlepší sci-fi od 2001: Vesmírné odysey či Interstellaru“ je proto dost zavádějící. Spasitel působí spíš jako snímek, který vypadl z bezstarostného období druhé poloviny 90. let, kdy se podobné „feel-good“ žánrovky točily naposledy.

Film s tímto odhalením pracuje už v trailerech, takže nepůjde o spoiler, když řeknu, že náš hrdina při svém putování potká kolegu, který je na tom velmi podobně – také zůstal v celém vesmíru sám. Pan Rocky je hrouda kamení a zároveň asi nejroztomilejší mimozemšťan v historii kinematografie, vypadá, jako by vypadl z filmu Fimfárum Jana Wericha. Jak by takové setkání s mimozemšťanem realisticky mohlo vypadat? Jaké všechny rozdíly by se musely řešit – odlišná atmosféra, způsob dorozumívání? Tomu Andy Weir (též autor Marťana) věnuje opravdu poctivé množství času: než se spolu ti dva vůbec naučí alespoň základně komunikovat, zabere to zhruba stovku stran. Tolik času filmaři samozřejmě nemají – i ve dvě a půl hodiny dlouhém snímku museli tyto části zásadně zkrátit. Nijak to ale nevadí: čtenář předlohy to pochopí, neznalé to možná donutí po předloze sáhnout.

Všechno, co mělo šanci být klišé, proměnil Andy Weir ve své knize v něco osvěžujícího. Je to podobné, jako když slyšíte herečku Sandru Hüller (Toni Erdmann, Anatomie pádu) procítěně zpívat píseň Sign of the Times a říkáte si: Proboha, jak to, že to neznám, od kterého mistra to je? No, od popové hvězdičky Harryho Stylese. Hranice mezi kýčem a něčím hluboce lidským a pravdivým je totiž často nepostřehnutelná – a je vlastně malý zázrak, když ji dokáže najít i takhle velký hollywoodský film.

Spasitel, r. Phil Lord a Christopher Miller, 156 min., v kinech od 19. 3. 2026

Ruská duše

Asi nejzajímavější knihou z aktuálního Velkého knižního čtvrtka je publikace věnovaná Sovětskému svazu. S miliony prodaných výtisků patří Boris Akunin mezi nejvýraznější autory postsovětského Ruska, jeho ostrá kritika Putinova režimu a vpádu na Ukrajinu mu však vynesla v nepřítomnosti čtrnáctiletý trest vězení. Jak se vyjádřil sám autor, jeho dílo je pokusem o objektivní přepis ruské historie, který si zakládá na věrohodnosti faktů a je zbaven ideologických nánosů. Jde o velkolepý pokus zorientovat se v tom, co je v dějinách Ruska hodnotné a následováníhodné, a co se naopak nepodařilo a od čeho je třeba se navždy odstřihnout. „Píšu pro lidi, kteří se v našich dějinách orientují špatně a přejí si to napravit,“ dodává autor.

Boris Akunin: Rusko Leninovo a Stalinovo, přeložil Libor Dvořák, Bourdon, 400 str.

Temná rozkoš

Amorální požitkář Frank zřejmě vyčerpal všechny druhy rozptýlení, jež nabízí lidský svět. Proto se ostatně zoufale snažil rozluštit tajemství Lemarchandovy kostky, bájného hlavolamu otevírajícího dveře do jiné dimenze. Frank očekává nadpozemské orgie, jenže ejhle… Zapomněl na to, že s vypjatou smyslností je neodmyslitelně spjata i trýznivá bolest, která člověka dožene za hranici bytí i zdravého rozumu. Zpět z temnoty jej může přivést pouze Julia, půvabná manželka jeho nudného mladšího bratra. Zklamání však čeká i ji: vzkříšený netvor ani vzdáleně nepřipomíná Juliina vysněného milence… Ano, celé to zní jako neskutečný brak, ale tahle novela nepřestává fascinovat (a znechucovat) ani dnes. Barker tehdy, v polovině 80. let, napsal svůj šílený milostný dopis viktoriánskému hororu. Skvěle načteno Janem Holíkem.

Clive Barker: Hellraiser, r. Tereza Verecká, čte Jan Holík, OneHotBook, 3h. 47 min.