Když si Britové v roce 2016 odhlasovali vystoupení z EU, bylo možné z eurohujerských kruhů slyšet výzvy, že podmínky vztahu, které EU s nově samostatným sousedem vyjedná, musí být tvrdé. Aby se předvedlo všem, kteří by snad v Evropě měli podobné cukání, že opustit EU se nevyplácí. Jejich tužby byly vyslyšeny, i když trochu jinak, než si představovali.

Podmínky, jež vyjednala EU, byly totiž nakonec druhořadé. Británie totiž prakticky v každé oblasti pokračovala ve vývoji, kvůli němuž lidé hlasovali pro brexit a který ničí Evropu, a ještě ho pokud možno forzírovala. A byl to domácí, britský establishment, který se o to postaral. Neřízená imigrace? Zejména za působení konzervativní vlády Borise Johnsona, jednoho z vůdců kampaně za brexit, dosáhla imigrace – nelegální imigrace, imigrace nekvalifikovaných lidí, lidí kulturně cizorodějších než ti, kteří předtím přicházeli z nových členských zemí EU – rekordní výše. Migranti jsou ubytováváni v hotelech a jsou jim přednostně přidělovány obecní byty – to, před čím různí dezoláti u nás varují, je tam realitou. Ze strany Reform UK a pravice zní, že je bezpodmínečně nutné odstoupit od jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva. Jenže dnes zpřísňují migraci i některé evropské země, a tak je namístě podezření, že to jsou domácí, britští soudci interpretující judikaturu štrasburského soudu, kteří jsou tou skutečnou žábou na prameni.

Green Deal a dekarbonizace, růst cen elektřiny, likvidace průmyslu? Británie má své stejně šílené Net Zero, opět podporované oběma (donedávna) hlavními stranami, ministrem energetiky byl teď opět jmenován fanatický Ed Miliband.

Svoboda projevu, „velký bratr“? Darmo mluvit, fakta o lidech zadržených či vyšetřovaných za politicky nežádoucí projevy jsou dnes neoddiskutovatelná, situaci lze v tomto směru srovnávat jen s Německem.

„Boj proti dezinformacím“? Jestliže EU má svá nařízení o digitálních službách, díky nimž může například nyní vyšetřovat firmy kvůli tomu, že jejich sociální sítě mají „návykový design“, Británie nezůstává pozadu. Vláda zveřejnila tzv. green paper, tedy záměr k diskusi, o „strategickém směřování britských médií“, podle něhož by sociální sítě a platformy jako YouTube byly povinny zajistit, aby obsah od veřejnoprávních médií a jiných „důvěryhodných poskytovatelů“ byl na jejich platformách „výrazný a snadno vyhledatelný“. Mají jim dávat přednost ve svých algoritmech.

Je to prý klíčové pro boj s dezinformacemi, „zejména v dobách sociálních nepokojů a krizí“. Doslova se tam mluví o „veřejnoprávním obsahu – milovaných pořadech a oceňovaných službách, které důvěryhodní a regulovaní vysílatelé této země poskytují“. To je výrazivo, před jakým by couvli snad i politici naší minulé vlády.

Je to jen green paper, který se nemusí stát realitou. Před časem například ministryně spravedlnosti veřejně zarazila green paper, jenž navrhoval, aby trestní sazby zohledňovaly rasu odsouzených. Tak jako s těmi soudy nejde jen o pilotky, ale o celý ekosystém, o vrstvu lidí ve veřejném sektoru naprosto odcizenou a nepřátelskou zbytku společnosti. Doma, ne v Bruselu.

Před časem jsme zde psali o kontroverzi, jež proběhla na téma, zda Amerika je, nebo není výrazně bohatší než Evropa. Víc než všechny grafy a vzorce ji nakonec rozhodli někteří evropští fotbaloví fanoušci, kteří přicestovali do Ameriky na fotbalový šampionát a na sociálních sítích sdíleli své nelíčené nadšení – i, nebo právě z těch míst, nad nimiž Američané z obou pobřeží ohrnují nos.

Diskusi můžeme považovat za uzavřenou, ale její dozvuky občas ještě přinesou zajímavá data. Jedním z tradičních klišé je, že Američané za své velké domy na vzdálených předměstích bez MHD platí tím, že tráví půl života v autě. Jenže kdosi objevil, že OECD na to má data. A co ukazují? Že Američané tráví dojížděním do práce méně času než průměrný Evropan. Jen ve Finsku a ve Švédsku je ten čas kratší. Zdaleka nejvíc času stráví dojížděním Korejci, Japonci a Turci. Obyvatel texaského Dallasu s předměstími stráví dojížděním v průměru 56 minut denně, obyvatel velké Paříže s jejím obdivovaným systémem MHD 95 minut.