Při naskakování na kult nových politických spasitelů se vyplácí být opatrný a počítat se zklamáním. Nástup argentinského prezidenta Javiera Mileie byl jistě zajímavý, ale latinskoamerická politika má ve zvyku pohybovat se ode zdi ke zdi. Že někdo nosí koženou bundu, nechává se fotografovat s motorovou pilou a má blíže neurčený počet naklonovaných psů (řeší se, zda jsou čtyři, nebo jich je pět) pojmenovaných po ekonomických hrdinech libertariánů, to je trochu málo na to, aby představoval nějaký model či předzvěst globálního trendu.

Lze pochopit, že taková osoba má větší šanci v situaci hyperinflace, jaká v Argentině panovala. A ano, je mu třeba přiznat, že zkrotil hyperinflaci. Nadšení libertariánských kruhů je navíc posilováno tím, že jsou to lidé převážně mladší. Takže nepamatují, že Milei není první argentinský vítěz nad hyperinflací v nedávných dějinách. Je to krok sice politicky náročný, nicméně žádný nadpřirozený jev – ten postup umí odříkat každý zaměstnanec Mezinárodního měnového fondu zpaměti. Jde o to, co přijde pak, až inflace opadne, rozdíl mezi oficiálním a černým kurzem pesa k dolaru se smrskne a země se vrátí na mezinárodní finanční trhy. Pak je třeba nastartovat stabilní hospodářský růst, a to se Mileovým předchůdcům nepovedlo. Zda se to podaří jemu, je na vážkách.

Ale Milei využívá příležitosti. Současná britská labouristická strana je plná lidí, jejichž background je v mezinárodním právu a srdce bije pro dekolonizaci, což ukázali při vyjednávání o budoucnosti Čagoských ostrovů v posledních letech. V Británii se dobře ví, že vojenskou expedici, jakou vyslala na Falklandy v roce 1982 Margaret Thatcherová, už by dnes britské ozbrojené síly nezvládly. A pak je tu Donald Trump, který chce být nezpochybňovaným hegemonem Latinské Ameriky a do Británie se rád pouští kvůli jejím politickým problémům. Aktuálně hlavně proto, že se Británie (stejně jako všichni ostatní) odmítla připojit k jeho íránskému vojenskému dobrodružství. A tak dal najevo, že by USA mohly přehodnotit svůj postoj k otázce suverenity Falkland.

Milei zkrátka dělá to, co dělá, protože může.

V tom je mu vzorem Donald Trump. Jeho devízou vždy bylo, že měl instinkt na slabost soupeře. Jak to vyjádřil Ross Douthat, má „neuvěřitelný instinkt pro odhalování slabostí nepřátel a soupeřů, ochotu strhnout to, co vypadá jako síla, a odhalit tak skrytou zchátralost, cit pro správný okamžik a chuť dobývat“. Instinkt se mu osvědčil v republikánských primárkách a následném souboji s Hillary Clintonovou v roce 2016, kdy se ukázalo, že republikánský i liberální establishment vůbec nemají tu autoritu a kontrolu nad situací, jakou se tvářily, že mají. Je to predátor, který vyhlíží příležitosti.

V zahraniční politice ho instinkt nezklamal při bleskové intervenci ve Venezuele – Chávezovy ozbrojené síly se všemi svými ruskými zbraněmi byly mnohem méně kompetentní, než se tvářily, a protagonisté režimu mnohem méně oddaní své revoluční nacionalistické ideologii.

Pak, povzbuzen tímto úspěchem, se přepočítal v Íránu. Ale to je jiná kapitola. V každém případě jeho extempore ohledně Grónska a Kanady ukazují, že některá tabu pro něj prostě nejsou tabu.

Ale ono je to něco, co se v našem světě odehrává čím dál tím častěji. A bude odehrávat.

Jak si počíná Putin? Chce obnovit velmocenské postavení Ruska a vymezit zónu vlivu, v níž bude mít právo veta. To je jeho strategický koncept, vcelku flexibilní, bez nějakého přesně narýsovaného plánu (s výjimkou Ukrajiny, jež má v jeho představách specifickou roli) a oportunistický. Číhá na příležitost. Poprvé si to vyzkoušel v roce 2008 v Gruzii. Tušil, že Západ nic neudělá, a v tom ho instinkt nezklamal. Stejně tak se impulzivně, pod vlivem okolností, rozhodl jednat na Ukrajině v roce 2014, a taky ho instinkt nezklamal. Teprve speciální vojenská operace v roce 2022.

Zatímco Trump se spoléhá na instinkt, jsou v jeho administrativě lidé, kteří přemýšlejí systematičtěji. Ale to neznamená, že by jejich zacházení s různými zeměmi bylo totálně odlišné. Když mají dobrou náladu, můžou vysvětlovat, že jejich zacházení se spojenci je v nejlepším zájmu všech. Ale jejich přístup stojí na jen výjimečně vyslovované úvaze: Nechcete si to nechat líbit? Co můžete dělat? Přejdete na čínskou stranu? Na ruskou? Na íránskou? Ne? Tak se laskavě uklidněte.

Čína se ráda staví jako zodpovědná stoupající globální velmoc, jako zastánce harmonických mezinárodních vztahů, což dává do kontrastu s americkým počínáním. Ale tomu málokdo věří. Čína sice nehodlá nikomu vnucovat, jak si doma věci uspořádá, ale tlak na respektování svých zájmů vyvíjí velký. Nedávno na jakémsi obranném fóru vystupoval filipínský ministr obrany, když mu pobočník přinesl čerstvou zprávu. Byla od čínské vlády, jež v ní oznamovala, že nedávné rozhodnutí arbitrážního tribunálu OSN týkajícího se Jihočínského moře neuznává. „Arbitráž porušuje základní principy mezinárodního práva,“ četl. „Takzvané rozhodnutí je ilegální, neplatné a bez účinku. Čína ho nepřijímá a neuznává.“ Protože prohrála, dodal na vysvětlenou ministr. Čína prostě bude dál obsazovat ostrovy v Jihočínském moři, protože chce a může, a k respektování mezinárodního práva a autority OSN bude vyzývat, když se jí to bude hodit, a měnit realitu na Zemi, když se jí to hodit nebude. Byly časy, kdy čínský vůdce Si vystoupil v Davosu s obhajobou mezinárodního obchodu a západní komentátoři byli tak posedlí Trumpem, že čínského vůdce pasovali na nového vůdce globálního světového řádu. Dalo by se říct, že předčasně. Ale oni se mýlili už tehdy.

Zbývá nám tedy doufat, že u nás v ohrazené evropské zahrádce budou mezi sousedy vládnout pravidla, a ne to, na co si nějaký vůdce troufne, že mu projde. Ale na to, že jinde to tak nebude, musíme být připraveni.