Zásadním a de facto primárním úkolem naší doby, pokud jde o českou otázku, je vymezit se vůči Rusku. Ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, tato hra se hraje intenzivně už léta a má svoje zjevné vrcholy – prohrané i vyhrané: spor o radar v Brdech, souboj o odstranění sochy maršála Koněva, boje o dostavbu Dukovan a Temelína, úsilí o přejmenování ulic v okolí ruské ambasády, Vrbětice, vyhoštění ruských diplomatů, přijetí půl milionu uprchlíků z Ukrajiny, česká muniční iniciativa atd. Někomu se to může zdát jako spor malicherný, protože zatím zdánlivě neohrožuje českou suverenitu a existenci, ale to je skutečně jen zdání. K paradoxům tohoto sporu česko-ruského ovšem patří, že se pomalu rozbíhá také zdánlivě navždy vyřešený spor česko-německý. Důkaz je zjevný: za tři týdny v Brně proběhne Sudetoněmecký sjezd a v českém prostoru to rozdmýchává protiněmecké vášně, jaké celá jedna generace nepamatuje.

Několik set let živý spor Čechů s Němci (a vice versa) totiž vypadal skončený v lednu 1997 přijetím Česko-německé deklarace. Celé devadesátky u nás poznamenal strach z návratu Němců do Sudet, ze zabírání majetku, v novinách se běžně hrálo na slovanskou notu, když se varovalo před přijetím deklarace: „Češi dopadnou jako Lužičtí Srbové – zmizí ze světa, když ten papír podepíšeme.“ To byla běžná rétorika. Na německé straně se zase standardně referovalo o tom, že Češi kradou v pohraničí auta, zavážejí perník atd. Spor se však propisoval i do vysokých pater politiky. Spisovatel, básník, ale také veliký diplomat a politik Jiří Gruša proslul tím, že tvrdě odmítal rakouské a bavorské snahy o zastavení dostavby temelínské elektrárny. Suverénně kolegům tvrdil do očí, že právě hotový Temelín je nejlepší pojistka dobrých vzájemných vztahů do budoucna, jelikož budeme na Němcích nezávislí. A že deklarace se podepíše bez ohledu na rakouský a německý názor na elektrárnu. Tvrdil pak, že právě síla jeho názoru a pevnost jeho přesvědčení vzbudila na německé straně respekt – Němci pochopili, že jednají s vyzrálým a svéprávným národem, který ví, co chce.

Je sice pravda, že se zvolna opravují některé domy v centrech starých sídel (dokonce i v Kušnohoří), hodně jich ale také bylo zbouráno. Kdo překročí hranice mezi Českem a Saskem ve Šluknovském výběžku, okamžitě vidí nepoměr: zatímco na české straně je nepřirozeně pusto a prázdno, všude rozlehlé stráně a nic kolem, na saské straně střídá jedna malebná vesnička druhou. Lamentujeme nad tím, že Němcům majetek nevrátíme, ale sami jsme se svou správou někdejších německých držav jejich původnímu stavu ani nepřiblížili. (Srovnejme si to s tím, jak vypadají německá města, která vybudovali odsunutí Němci od píky – třeba Waldkraiburg, dnes pětadvacetitisícové sídlo vystavěné z muniční továrny a plné ulic jako Pražská, Karlovarská, Liberecká, Kraslická, Novoborská, Chebská, Krkonošská.)

Zrcadlo mnohých těchto potíží nalezneme ale i na německé straně: dávná česká komunita žijící v Žitavě, prosperující ještě v půli minulého století, se již také téměř plně germanizovala a čeština z města mizí (bez ohledu na články o tom, jak Češi skupují místní laciné nemovitosti – což mimochodem je zlomek oproti tomu, jak nyní Poláci osazují historickou německou část Zhořelce). Zeptáte-li se českých rodičů v Budyšíně, jak se mají jejich děti ve škole, nezřídka se dozvíte, že čelí šikaně pro svůj slovanský původ a jsou německými spolužáky vyháněny za hranice. Totéž se děje i dětem lužickosrbským, třebaže tento národ je v Lužici doma tisíc let.

Brojí-li někteří proti Sudetoněmeckému sjezdu na české straně, nezadají si třeba s tím, jak v osmdesátých letech 19. století brojili saští Němci proti Čechům a Polákům, kteří přišli za prací a stavěli v Sasku kupříkladu železnici. Tito lide trpěli duchovní nouzí, protože v německém prostředí přirozeně nebylo, jak se dostat k české nebo polské mši. Pomoc nabídl Michał Hórnik, lužickosrbský duchovní, který studoval v Praze, žil v Lužickém semináři a celý život byl blízký přítel mimo jiné Jana Nerudy. Hórnik zadarmo začal pro polské a české dělníky (ale třeba i pro italské) organizovat mše a zpovědi. Jistěže k nelibosti německého obyvatelstva. Spor vyvrcholil v květnu 1885, kdy proběhla česká mše v Drážďanech. Noviny Dresdner Nachrichten tehdy psaly: „Není moudré rozkvétání českého elementu do Saska podporovat. Češství chce překročit německou hranici, a proto mu nemusíme ještě usnadňovat cestu.“ Z české mše bylo haló, Sasové ji vnímali jako svou národní hanbu a potupu, noviny děsily lid zprávami o tom, že je českou ambicí kolonizovat a bohemizovat Německo až k Berlínu. Po silném tlaku veřejnosti a médií se už česká mše nikdy neopakovala.

Podruhé zmiňme Žitavu: v té době ve městě žilo kolem dvou tisíc Čechů. (V Budyšíně jich byla asi polovina.) A podruhé zmiňme Hejnice: v devatenáctém století si jedna z místních šlechtičen nakrátko vymohla zákaz vstupu Čechů a Lužických Srbů do města, protože podle ní přicházeli na tradiční mariánské poutní klášterní místo nikoli s úmysly čistými, ryzími, duchovními, nýbrž aby okrádali ctihodné německé poutníky a místní německé obyvatele.

Čili všechno to, co se následující týdny bude dít v českém prostoru, nebude nic nového. Známe to z různých dob z české i z německé strany. Nemáme si co vyčítat. Je jistě správné být obezřetný, když Německo vyhlásí záměr mít největší armádu na kontinentu – protože víme dobře, že silné vojenské Německo nám nic dobrého nikdy nepřineslo. Právě proto bychom se ale neměli vyčerpávat spory o zájezdu lidí, s nimiž bychom naopak měli mluvit. Od roku 1997 jsme si zvykli na to, že je od Německa pokoj, ale vyřešili jsme to standardně po svém: přestali jsme si ho všímat, přestalo nás zajímat. To není cesta dál.