Ve světě probíhá velká debata o krizi porodnosti, která zasahuje stále více zemí. Pouze jedna země OECD – Izrael – má míru plodnosti vyšší, než je hladina prosté reprodukce 2,1 dítěte na ženu, která udržuje populaci stabilní. Žijeme v jednom z nejbohatších a nejbezpečnějších období lidských dějin, přesto mají lidé stále méně dětí. S australskou evoluční etoložkou Danielle Sulikowski jsme hovořili o tezi, která za krizí plodnosti vidí ženskou konkurenční strategii.

Vy jste na základě svého výzkumu přišla s teorií založenou na přirozeném evolučním konceptu – přesněji na intrasexuální (vnitropohlavní) konkurenci mezi ženami, jejímž prostřednictvím se ženy snaží potlačovat reprodukci svých konkurentek. Můžete to vysvětlit?

Výchozím bodem je intrasexuální konkurence mezi ženami. Existuje běžný předpoklad, že muži soutěží a ženy si vybírají. To je sice pravda, ale soutěží i ženy. Důležitý rozdíl spočívá v tom, že ženská konkurence je často mnohem hůře pozorovatelná. Je subtilnější, sociálnější a skrytější.

Co vás k výzkumu přivedlo?

Vzešlo to z rozhovorů s blízkou kolegyní. Obě jsme se zabývaly různými aspekty ženského chování a neustále jsme narážely na skutečnost, že ač se konkurence mezi ženami zdá být důležitá, není jí věnována dostatečná pozornost. Začaly jsme zkoumat myšlenku sabotáže – zejména možnost, že jednotlivci mohou zvýšit svůj relativní reprodukční úspěch tím, že sníží reprodukční úspěch soupeřů, resp. soupeřek.

Máte pro to výzkumná data?

Ano, i když zatím nebyla publikována. V našich studiích ženy uvádějí, co by samy udělaly, a také jakou radu by daly své kolegyni v řadě rozhodnutí s reprodukčními důsledky: zda navázat vztah s mužem, zda se k němu nastěhovat, zda si ho vzít, zda založit rodinu a jak efektivně rozdělit péči o děti. A ve všech těchto otázkách jsme zjistili, že ženy poskytovaly více proreprodukčních odpovědí v případě, co by udělaly samy, než v případě, co by doporučily své kolegyni.

Co za tím stojí? Pokud vím, tak podle evoluční biologie je klíčovým hybatelem chování a adaptace jakéhokoli druhu předávání genů další generaci.

Evoluce se zabývá relativním reprodukčním úspěchem – tedy tím, že vaše reprodukce je nad průměrnou mírou plodnosti v populaci. Nemusíte nutně zvyšovat svůj vlastní reprodukční úspěch. Pokud dokážete snížit reprodukční úspěch svých konkurentů, vaše geny budou relativně úspěšnější. Proto je reprodukční suprese (potlačování reprodukce konkurentů) důležitým konceptem.

Vy používáte termín manipulativní signalizace.

Přesně tak. Sociální signalizace je chování, které mění chování ostatních lidí. Některé signály jsou kooperativní a prospívají oběma stranám. Manipulativní signál však může prospívat odesílateli a zároveň přinášet ztráty příjemci. Reprodukční suprese je jedním z možných příkladů.

Proč nás to zajímá zvláště u žen?

Protože ženy jsou obecně limitujícím faktorem reprodukčních parametrů populace – můžete poslat celou kohortu mužů do války, a na populaci by to nemělo zásadní vliv – zásoba spermií je prakticky neomezená. Ženy však produkují velké gamety – vajíčka – v omezeném počtu a po omezenou dobu a počet žen, které se reprodukují, představuje pro růst populace mnohem silnější omezení než počet mužů. Ženy proto mohou potenciálně zvýšit svůj relativní reprodukční úspěch nejen tím, že budou mít více dětí samy, ale také tím, že zabrání konkurentkám v reprodukci.

To neznamená, že tak ženy jednají vědomě. Jde o individuální konkurenci. Ženy nejsou homogenní kolektiv. Každá jednotlivá žena soutěží s jinými jednotlivci. Strategie může dávat smysl pro jednu osobu, aniž by byla prospěšná pro populaci jako celek.

Jak s tím souvisí civilizace?

To je charakteristická součást lidského systému. Lidé budují civilizaci a civilizace mění prostředí, v němž funguje reprodukční systém. Představte si bobra, který si postaví hráz a změní své prostředí. Lidé vytvářejí něco nesrovnatelně složitějšího.

Co se mění jako první?

Zdroje a ochrana. V poměrně primitivní společnosti je žena silně závislá na mužích, pokud jde o zdroje a bezpečí. Muž, který dokáže poskytovat potravu a ochranu, má na partnerském trhu obrovskou hodnotu. Ženy mohou směňovat přístup k sexu a reprodukci za tyto zdroje a ochranu. Oceňují muže, kteří jsou dobrými lovci a živiteli, kteří jsou agresivní vůči ostatním, ale laskaví k nim a jejich dětem. Muži zase mají zájem o ženy, které jsou mladé, plodné a věrné. A tak se začíná budovat civilizace.

Tradiční struktura rodiny má evoluční logiku.

V tomto prostředí dává smysl. Lidské děti jsou mimořádně nákladné na výchovu. Jeden člověk sám jen obtížně zajistí potravu, ochranu a péči o děti. Proto vzniká dělba rolí, která propojuje mužské zajišťování zdrojů a ochranu s ženskou reprodukcí a péčí o děti. A tak se rodí úspěšná civilizace. Objevují se pravidla. Majetek se stává bezpečnějším. Vznikají vlády. Soudy a policie snižují vnitřní násilí. Infrastruktura a trhy poskytují zdroje. Civilizace se stává bezpečnější a prosperující.

A to mění partnerský trh?

Zásadně. Jakmile ochranu poskytuje sama společnost, jednotlivec už nemá na ochranu stejný monopol. Žena nutně nepotřebuje manžela, aby byla v bezpečí. Chrání ji stát. Ekonomika poskytuje zdroje. Stará směna mezi mužskými zdroji a ženskou reprodukcí proto začíná slábnout.

A začíná klesat porodnost.

Zpočátku existuje velmi jednoduchý důvod. Díky lepší bezpečnosti a hygieně klesá kojenecká úmrtnost. Pokud jste kdysi potřebovali deset dětí, protože možná jen dvě přežily, a najednou přežije všech deset, stává se deset dětí nesmírně nákladných. Optimální velikost rodiny se snižuje. Pokles plodnosti se ale v bodu optima nezastavuje. Kdyby bylo celé vysvětlení pouze v nižší kojenecké úmrtnosti, očekávali bychom, že plodnost klesne na novou optimální úroveň a poté se stabilizuje. V mnoha prosperujících společnostech však míra plodnosti klesá dál. To naznačuje, že působí i další procesy. Jakmile dosáhnete počtu dětí, který maximalizuje váš reprodukční úspěch, mít další děti už nemusí být optimální. Získáte k dispozici čas. A evoluční model naznačuje, že část tohoto času může být investována do konkurence se soupeřkami.

Takže ženská konkurence roste s tím, jak klesá plodnost?

To je předpokládaný vztah. Ženy se zároveň stále více zapojují do občanských institucí – vzdělávání, politiky, práva, akademické sféry, médií a profesních organizací. Konkurence, která byla dříve převážně osobní, se může přesunout do institucionální a kulturní sféry. Jakmile sociální signalizace získá na důležitosti, stávají se instituce a kultura součástí konkurenčního prostředí. A stejná prosperita, která vytváří bezpečí, zároveň odstraňuje některé tlaky, jež dříve podporovaly reprodukci a mužské zajišťování zdrojů. Instituce se čím dál více zabývají statusem, vztahy a sociální signalizací namísto produktivního účelu, pro který byly vytvořeny.

To je silné tvrzení.

Je to silné tvrzení a mělo by být chápáno jako teorie, nikoli jako jednoduchý fakt. Širší evoluční argument však říká, že instituce neexistují mimo lidskou přirozenost. Lidé přenášejí své konkurenční chování do institucí. Začínáte pozorovat více lidí soutěžících o status a institucionální pozice, zatímco méně lidí vykonává tvrdou produktivní práci potřebnou k udržení civilizace. Může vzniknout nadbytek lidí, kteří se považují za součást intelektuální nebo profesní elity, aniž by tomu odpovídal růst produktivní kapacity.

Co dalšího se děje?

Je to poměrně předvídatelné. Začínáme pozorovat nedostatečnou obranu hranic a rozpad hranic. Projevuje se to velmi volnou migrační politikou. Projevuje se to také neochotou armády dané civilizace bránit její hranice. A vidíme to i v neochotě nebo mnohem menší ochotě obyvatel této civilizace bránit samotnou civilizaci. Jednotlivé vlády se musí uchylovat k povinné vojenské službě, nebo už ani nejsou schopny armádu postavit.

Zdá se, že popisujete všechno, co se právě teď děje.

Přesně tak. Vidíme také úpadek vzdělávacích systémů v mnoha částech Západu – nižší úroveň, respektive méně efektivní vzdělávání, horší gramotnost a horší znalosti, a přitom zároveň jakousi nadprodukci elit. Vím, že se to děje v Austrálii – gramotnost a numerická gramotnost klesají. A domnívám se, že totéž se děje ve Spojeném království a také v některých částech USA.

Můžete uvést nějaké příklady reprodukční suprese, k níž podle vás v současnosti dochází?

Nejzjevnější je sílící antinatalistická rétorika: představa, že mít děti je ekologicky nezodpovědné nebo že život bez dětí je ze své podstaty svobodnější a šťastnější. Vidíte také oslavování klesající porodnosti a stále silnější předpoklad, že neplánované dítě by mělo být automaticky považováno za překážku životních plánů.

Je v tom určitý vývoj. Dřívější formy konkurence byly nepřímější – útoky na přitažlivost ženy nebo podkopávání jejího vnímání vlastní partnerské hodnoty. Postupně se ale rétorika mění na vysloveně antinatalistickou. Navrhovaný mechanismus je stejný, ale kulturní podoba se stává stále přímější. Zpočátku feminismus odrazoval ženy od toho, aby se snažily zvyšovat svou atraktivitu – od nošení svůdného, sexy oblečení pro muže a od používání make-upu – protože to bylo považováno za formu útlaku diktovaného patriarchátem. V podstatě se tím ženy snaží přesvědčit, aby změnily způsob, jakým potenciálním partnerům signalizují svou partnerskou hodnotu, ale postupem času se manipulativní reprodukční suprese začala přímočaře zaměřovat proti porodnosti a reprodukci. Feminismus výrazně narušil lidský systém párování. Vidíme ženy oblékat se maskulinnějším způsobem, muže feminnějším způsobem, což je významný narušitel lidských preferencí při volbě partnera a sexuální signalizace. Rozdíly mezi pohlavími v chování a etiketě se stávají příčinou k odsudkům – což opět poškozuje rituál námluv, protože tento rituál stojí na společensky přijatelných rozdílech v chování mužů a žen.

Rozsah se tak rozšiřuje: od toho, že ženy napadají partnerskou hodnotu jiných žen a sabotují jejich vzhled, až po snahu zasahovat do jejich partnerských preferencí tím, že naznačují, že muži, které by si měly hledat jako partnery, představují velké varovné signály; dochází k démonizaci mužů – a to nikoli všech mužů, ale k démonizaci maskulinity. Výraz „toxická maskulinita“ se používá všude, ale to, co feminismus ve skutečnosti démonizuje, jsou vlastnosti mužů, které z nich činí vynikající otce, ochránce a živitele. Muži se tak v určitém smyslu feminizují a zbavují mužnosti, protože jejich schopnost signalizovat ženám svou partnerskou kvalitu je omezována tím, že maskulinní chování už není oslavováno ani tolerováno.

V posledním desetiletí či dvou také pozorujeme růst intenzity propotratové rétoriky. Starší z nás si vzpomenou, že feministky kdysi bojovaly za „legální, bezpečný a výjimečný“ potrat. Dnes vidíme požadavky na potraty kdykoli a z jakéhokoli důvodu, až do porodu, a silné kulturní téma, zejména mezi mladými ženami, že by každé dítě, které není plánované, mělo být potraceno. Jako by jedinou možností pro každé dítě, které zasahuje do životních plánů, měl být potrat. Ve Spojených státech, odkud pochází mnoho nejlepších dat, byla v době, kdy se pilulka a potraty (v důsledku rozhodnutí v kauze Roe v. Wade – pozn. red.) staly široce dostupnými, přibližně polovina všech narozených dětí plánovaná a polovina neplánovaná. Pokud máte druh, u něhož je polovina potomků počata v podstatě v důsledku bezprostředního sexuálního pudu, nikoli skutečného plánování rodiny, a přesvědčíte všechny ženy, že by každé dítě počaté za těchto okolností mělo být potraceno, poškodíte porodnost – protože jde přibližně o polovinu dětí, které by se jinak narodily.

Manželství přirozeně ztrácí na významu…

Ano. Jakmile mohou ženy získávat zdroje a ochranu nezávisle, ekonomický základ tradičního partnerského kontraktu slábne. Když je sex dostupný ve velké míře a lze ho získat mimo dlouhodobé vztahy, sex se stává méně vzácným. Muži se ptají, proč by měli hromadit zdroje a pracovat mimořádně tvrdě, pokud jim tyto zdroje již neposkytují reprodukční návratnost, jakou poskytovaly dříve.

Vy to spojujete i s kulturními změnami.

Ano. Upadající civilizace často vykazují rostoucí míru sexualizace kultury – umění, divadla, zábavy i veřejného chování. Zároveň může docházet k poklesu kulturního oceňování krásy, dovednosti a výjimečnosti. Dochází k obecné vulgarizaci.

Proč by nás v souvislosti s evoluční teorií měly zajímat umění a architektura?

Protože umělecký výkon může fungovat jako signál. Dovednost, inteligence, kreativita i zdroje se mohou prostřednictvím umělecké tvorby a architektury vystavovat na odiv. Pokud už se tyto signály necení, motivace je vytvářet může slábnout.

Zmínila jste také vzdělávání.

Klesající efektivita vzdělávání může existovat současně s rozšiřováním titulů a kvalifikací. Můžete mít více absolventů vysokých škol, zatímco gramotnost, numerická gramotnost nebo praktické schopnosti klesají. To vytváří to, co se popisuje jako nadbytek elit.

Vraťme se k ženské reprodukční supresi. Není na tom něco sebedestruktivního? Pokud ženy potlačí reprodukci příliš úspěšně, neprohrají nakonec všichni?

Právě zde je zásadní rozlišovat mezi individuální a kolektivní konkurencí. Představte si hru „škatule, hejbejte se“. Každý jednotlivec bojuje o židli. Pokud přesvědčíte někoho jiného, aby ze hry odešel, vaše relativní pozice se zlepší. Pokud ale odejde příliš mnoho lidí, celá populace se zmenší.

Není to genetická sebevražda?

Ne nutně. Hra nepokračuje donekonečna. Jakmile počet přežívajících genetických linií klesne na velmi malý počet, pobídky se změní. Zbývající linie mají více co ztratit pokračující konkurencí. Změní strategii. Místo dalšího potlačování reprodukčních konkurentů mají zbývající linie motivaci svrhnout civilizaci dříve, než zmizí příliš mnoho linií.

To zní neuvěřitelně.

Je to neobvyklý argument. Klíčové je, že civilizace a populace nejsou totéž. Civilizace se může zhroutit, zatímco populace přežije. Tím, čemu říkáme populační hrdlo lahve, projde z původního počtu linií, které existovaly v době největšího rozkvětu civilizace, jen malý počet. Tyto linie se pak stanou zakladatelskou populací nové civilizace.

A potom cyklus začíná znovu?

Ano: mladá civilizace potřebuje lidi, kteří budují, brání, soutěží, objevují a rozmnožují se. Máme menší počet linií. Tyto linie však dají vzniknout další civilizaci, která se vynoří z trosek té předchozí. A jak víme, když civilizace vznikají, přichází mnoho mužů, kteří jsou velmi maskulinní, mají hodně sexu a hodně bojují a stavějí, pracují a kopou. Populace roste. A malý počet linií, které mohly mít v době vrcholu civilizace relativně malý podíl na genetickém fondu, se nyní stává zakladatelskou populací toho, co povstalo z popela.

A když civilizace vstávají z popela, jsou to typicky ženy, které zůstávají v genetickém fondu, zatímco muži přicházejí odjinud a vytvářejí zakladatelskou populaci. To, co v současnosti vidíme na Západě, jsou velké počty mužů – především a téměř výhradně mužů – přicházejících z částí světa, které jsou výrazně maskulinnější, ze společností organizovaných kolem mezimužské konkurence a kde pozorujeme takzvané tradiční genderové role.

Znáte příklad civilizace, která zvrátila svůj úpadek dříve, než dospěla do tohoto bodu?

Takový příklad neznám. Možná existují civilizace, které začaly upadat a na nějakou dobu se zotavily, ale z velmi dlouhé historické perspektivy mohou být takové případy pouze dočasnými zvraty v rámci mnohem delšího cyklu.

To zní pesimisticky.

Spíš je to komplikované než pesimistické. Jakmile civilizace dosáhne určitého stavu, je velmi obtížné se jednoduše vrátit zpět. Chování lidí utvářejí instituce a sociální signály kolem nich a tyto instituce samy vznikly na základě předchozího chování.

Začarovaný kruh…

Ano. Podobá se to problému slepice a vejce. Sociální prostředí vytváří chování, ale chování zároveň vytváří sociální prostředí. Minulost nelze jednoduše znovu vytvořit tím, že lidem řeknete, aby se chovali jako jejich prarodiče.

Nemáte pro čtenáře nějakou optimističtější zprávu?

Kolaps civilizace neznamená vyhynutí populace. A moderní civilizace má oproti dřívějším civilizacím obrovskou výhodu: dokážeme uchovávat znalosti. Máme schopnost zaznamenávat a předávat informace v měřítku, které předchozí civilizace neměly. Měli bychom tomuto procesu rozumět, místo abychom předstírali, že se neděje. Možná se nemůžeme vrátit zpět, ale máme určitou možnost ovlivnit, jak na něj zareagujeme. Civilizace už v minulosti skončily, ale jejich konec nikdy nebyl koncem světa.

Máte příklad dobře prozkoumané zhroucené civilizace, která vykazuje výše popsané znaky?

Mnoho historiků zasvětilo svůj život studiu toho, jak civilizace vznikají a zanikají – já jsem v oblasti civilizačního kolapsu relativním začátečníkem. Mohu však potvrdit, že napříč zhroucenými civilizacemi lze pozorovat mnohé z jevů, o nichž jsme hovořili, jako společné rysy. U mnoha dnes již zaniklých civilizací – Západořímské říše, Abbásovského chalífátu či Osmanské říše – vidíme rané fáze růstu, které jsou velmi dynamické a poháněné agresivitou, průzkumem a technologickou vynalézavostí a mužská sexuální signalizace je na svém vrcholu. To vede k bohatství a prosperitě. Prosperita však spolehlivě přináší řadu jevů, které dnes vnímáme jako reprodukci nepřátelské: poskytování formálního vzdělávání až do dospělosti, rostoucí přítomnost žen ve veřejném a občanském životě a v respektovaných profesích, sexuální a morální degeneraci. To vše nyní pozorujeme zabalené do antinatalistické rétoriky a propagované feministickými principy: mladí lidé pokračují ve vysokoškolském vzdělávání až do poloviny či konce dvacátých let namísto zakládání rodin, ženy pak upřednostňují kariéru před plánováním rodiny a feministky samozřejmě povzbuzují zejména mladé ženy, aby si posilovaly pocit sebeurčení prostřednictvím množství nezávazného sexu.

Existuje u celého civilizačního cyklu nějaká obdoba v živočišné říši?

Ne tak docela, protože zvířata nebudují civilizace stejným způsobem jako lidé. V živočišné říši samozřejmě najdeme ženskou konkurenci, volbu partnera a reprodukční supresi. Celý cyklus však vyžaduje něco jedinečně lidského: vytvoření bezpečného a prosperujícího umělého prostředí, které samo přetváří model reprodukce.

Velký paradox.

Ano. Civilizaci budujeme proto, abychom unikli tlakům přírody. Jakmile však uspějeme, vytvoříme nové prostředí s jinými pobídkami. Samotný úspěch civilizace mění podmínky, které ji vytvořily, a vytváří podmínky, které ji nakonec zničí. Pochopení toho kruhu nám však dává větší šanci se s nimi vypořádat. Konec jedné civilizace nemusí znamenat konec lidí, kteří ji vytvořili.

Redakční poznámka: Evoluční a civilizační tvrzení uvedená v rozhovoru představují teoretický rámec respondentky; nejsou zde prezentována jako ustálené vědecké závěry.