Je vědecky dokázáno, že s každým ustřiženým centimetrem ofiny klesá smysl pro humor o patnáct procent. Čelo radikálních feministek měří v průměru 3,4 centimetru, tudíž mezi schopností udělat legraci, nedejbože ze sebe, a naopak její naprostou absencí leží jen pár cvaknutí nůžkami. V případě mezi levicovým soudružstvem tak populární mikroofiny již legraci nelze objektivně prokázat.

Už hardcorová feministka Shulamith Firestoneová v roce 1970 navrhovala opatření, které nazvala smile boycott: ženy by se podle ní měly usmívat jen tehdy, když mají skutečný důvod. Ne aby je napadalo se usmívat prostě jen tak. Usmívat se zbůhdarma je politický omyl, v podstatě zrada na ženské emancipaci a cesta zpátky do středověku. Standardně dobrá nálada rozptyluje dívky od hlubších politických problémů a odrazuje je od toho, aby se zabývaly vykořisťováním a násilím, kterému čelí jejich vrstevnice po celém světě. Shulamith Firestoneová chtěla také vyvést těhotenství mimo ženské tělo do laboratorního prostředí, neboť je zdrojem nerovnosti. Dále navrhovala zrušit biologickou rodinu a nahradit ji společnou péčí několika dospělých o několik ne nutně vlastních dětí, neboť jen kolektivní výchovou lze překonat tyranii rodiny. To se v podstatě povedlo.

Shulamith Firestoneová by měla z aktuálního stavu věci vyloženě radost. Ale mohla by se smát? Nahlas? Aby to někdo viděl? Dovolila by rezignovaným, opomínaným, možná již atrofovaným koutkům úst, aby se po letech odříkání konečně zvedly nahoru? Nebyla by to zrada na ženské myšlence? Hmm. Možná by vyjádřila své nadšení naopak tím, že by byla ještě protivnější. Feminismus v otázce rodiny a dětí vyřešil kvadraturu kruhu jako Chuck Norris. Nejdřív narýsoval čtverec a pak donutil kruh, aby se mu přizpůsobil. Drobně potěší, že sociopatka Firestoneová zemřela v naprostém osamění a našli ji týden po smrti, protože nikomu nechyběla. To s tou kočkou je samozřejmě jen pověra a špatný vtip. Firestonová nenáviděla děti a nenáviděla lidi, ale kočičce určitě nasypala do mističky dopředu dost na to, aby to nějakou chvíli vydrželo.

Permanentní protivnost je tedy aktem každodenního feministického odporu. To by vysvětlovalo, proč se tolik předních českých feministek tváří, jako by je věčně bolely zuby. Jaké to musí být žít ve světě, kde úsměv znamená slabost? Tuhle jsem se zařekla, že to vydržím aspoň cestou do Alberta. Už u kontejnerů jsem se přestala kontrolovat. Patriarchát se na mě nesmazatelně podepsal. Škoda slov. Hlavně těch pozitivních.

Existuje dokonce pojem „feminist killjoy“. Vyjadřuje verbální revizorku, která dozoruje vtipy, a pokud je vyhodnotí jako politicky závadné, možná až nenávistné, bez rozpaků zasáhne a ostatním vysvětlí, kde končí zábava a kde začíná tenký led, co se smí a co se nesmí, co komu dovolíme a co rozhodně ne – a za co budou následky, protože my si tu naši demokracii nenecháme rozvracet nějakými přisluhovači nebo loutkami humoru a nadhledu a vlastního úsudku, nějakými zrádci a zaprodanci, nebo jak to teď řekla Ursula von der Leyenová v projevu o stavu Unie, ale to víte, Němka. Němci přes ten humor nikdy moc nebyli. Ti to vždycky mysleli smrtelně vážně, a jak řekli, tak udělali.