Únor bílý, pole sílí… a také se už tradičně vyzývá k měsíční pauze od alkoholu. Již zavedená kampaň Suchej únor pracuje se čtyřmi hlavními hodnotami, které bychom podle jejích autorů měli abstinencí získat: čas, lásku, spánek a peníze. Tvrdí, že méně alkoholu znamená více života. Je to ale skutečně tak jednoduché? Pohled adiktologů v debatě zastupují Miroslav Barták a Benjamin Petruželka, roli milovníka alkoholu pak Adam Huml, marketingový specialista a influencer, který se na Instagramu pod pseudonymem Medojedpije věnuje popularizaci a kultuře pití.

Má tahle akce vůbec nějaký přínos pro lidi, kteří mají k alkoholu rizikový nebo problémový vztah? Není to spíš performativní akce pro ty, kteří s pitím zásadní problém nemají – měsíční pauzu relativně snadno vydrží, a pak se těší na prvního března, kdy si to vynahradí?

Barták: Podobné akce, jako je Suchej únor, mají smysl především v tom, že lidem nabízejí příležitost zamyslet se nad svým pitím. Je pravda, že veřejné osvětové kampaně zaměřené na alkohol obvykle nevedou k výraznému poklesu celkové spotřeby v populaci. Mohou ale změnit pohled konkrétního člověka a přimět ho k určité sebereflexi. Z terapeutického hlediska samo rozhodnutí nepít jen v únoru je obvykle málo. Skutečná změna musí být hlubší – nestačí si říct, že to měsíc vydržím. Vůle je důležitá, ale sama o sobě nestačí.

Stáhnout MP3

Petruželka: Když se podíváme na výsledky aktuálních výzkumů, které pro nás shrnuli kolegové z Británie, potvrzuje se to, o čem mluví kolega. Největší efekt má tato výzva u lidí, kteří pijí mírně rizikově. U těch, kteří konzumují alkohol opravdu nadměrně, se naopak neukazuje, že by jim samotná účast v kampani nějak zásadně pomáhala. Akce, jako je Suchej únor, se k lidem s vážnějším problémem možná dostane, ale sama o sobě jim zásadně nepomůže. Ti obvykle potřebují víc než jen měsíc abstinence. Pokud jde o účast, celosvětově platí, že na podobné výzvy častěji reagují lidé s vyšším příjmem a vyšším vzděláním. Zapojují se také víc ženy a obecně mladší ročníky. Škoda je, že se v Česku iniciativa méně dostává ke starším lidem. Právě ti přitom pijí nejrizikověji a nejčastěji umírají na následky alkoholu.

Barták: Jen bych doplnil, že nejde nutně o „staré“ lidi v obecném slova smyslu. Pro některé mladší generace mohou působit jako beznadějně staří, ale objektivně jde spíš o střední a vyšší střední věk. K těmto lidem se to tedy zřejmě příliš nedostane, na tom se asi shodneme. Zároveň se ale do výzvy zapojuje poměrně hodně lidí. Nevím, jaká jsou aktuálně nejnovější čísla účasti.

Na tiskové konferenci k této akci zaznělo, že se může zapojit až milion lidí, což mě překvapilo, je to dost vysoké číslo. Rozhodně ale víme, kdo se toho neúčastní – a to jsi ty, Adame. Na sociálních sítích jsi dokonce dával vědět , že jdeš spíš opačným směrem a každý den něco nového ochutnáváš. Takže zatímco jiných se můžeme ptát, zda vydrželi celý únor nepít, tebe se můžeme zeptat, jestli jsi zatím vydržel celý únor pít.

Huml: Rozhodně si nedávám za cíl pít každý den. Může to tak působit, protože zveřejňuji video denně, ale některá samozřejmě předtáčím do zásoby. A že bych proti kampani bojoval? To je nedorozumění. Udělal jsem si legraci, že na únor pozastavuji svou rubriku o nealkoholických nápojích, protože těch bude všude dost, a můj profil tak bude „safe space“ pro milovníky alkoholu. Ve skutečnosti ale smysl té akce vidím. Myslím si, že lidem, kteří cítí potřebu si od alkoholu odpočinout nebo mají pocit, že s ním mají problém, poskytuje určitý mikrokosmos – jeden měsíc, kdy je ve společnosti víc normalizované nepít. Okolí se méně vyptává, méně tlačí a člověk si může vyzkoušet, že fungovat bez alkoholu je možné. I kdyby měl někdo problematické užívání a po měsíci se k pití vrátil, pořád je to měsíc, kdy nepil. A i to má svou hodnotu.

Narážíš na zajímavou věc. Když se dnes člověk někoho zeptá, proč nepije, často to vzbuzuje údiv. Odpověď „držím Suchej únor“ ale všechno jednoduše vysvětlí a uzavře. V tomhle směru je to pro řadu lidí vlastně komfortní. Musím se pochlubit, že já zatím Suchej únor zvládám bez větších problémů. Jen ve dvou situacích jsem měl opravdu chuť se napít. Poprvé, když jsem viděl, jak ochutnáváš takzvanou banánovici, to mě skutečně zaujalo. A podruhé ve chvíli, kdy jsem si chtěl zajít na oběd do restaurace, ale zjistil jsem, že jde zároveň o pivní bar. Představa, že si zrovna tam k dobrému jídlu dám jen nealkoholický nápoj, mě nakonec odradila. Není právě tohle problém, že si některá místa automaticky spojujeme s pitím? Umíš si, Adame, představit, že půjdeš do hospody a budeš tam pít jen nealko?

Huml: Lidé tomu mohou věřit nebo ne, ale jsou dny, kdy jdu do hospody a dám si nealko, protože zkrátka nemám chuť pít. Zároveň ale rozumím tomu, o čem mluvíš. Pokud člověk cítí, že může mít s alkoholem problém, nebo že už ho má, je součástí řešení i práce s prostředím. Znamená to omezovat situace, které pití podporují, odstraňovat záminky a tlak ze svého života. Když má někdo problém s kokainem a spojuje si ho s návštěvami techna, přestane chodit na techno. Stejná logika může platit i u alkoholu.

Barták: Lidé, kteří nějakou formu abstinence praktikují, ať už během Suchýho února, nebo jindy, bývají častěji spíš afluentnější (z latinského affluentia = hojnost, bohatství, přepych – pozn. red.), vzdělanější a mají větší schopnost reflektovat vlastní chování a hranice. Pokud někdo cítí, že se určitému prostředí musí vyhnout, aby nepil, je to naprosto legitimní a dává to smysl.

Češi patří mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu na světě. Zároveň ale často slýcháme, že mladší generace pije méně nebo s alkoholem přestává úplně. Projevuje se to už nějak ve statistikách? A je vůbec pravda, že mladí lidé skutečně pijí méně než dřív?

Barták: Podle posledních údajů klesla průměrná roční spotřeba alkoholu asi o půl litru na osobu. Je ale potřeba dodat, že se to počítá na celou populaci, přestože zdaleka ne všichni pijí. Víme také, že s alkoholem se u nás začíná dřív, než povoluje zákon, často už kolem 15 či 16 let. Z výzkumů, které jsme realizovali, vyplývá, že v žádném kraji se průměrný věk první zkušenosti s alkoholem nedostává až k osmnácti letům. Pozitivní ale je, že spotřeba u patnácti- a šestnáctiletých skutečně klesá. Zároveň však víme, že část populace si to později „vynahradí“ mezi 18. a 26. rokem. Nejde o žádný závod, ale někteří mladí lidé v tomto období začnou pít velmi rizikově. Důležité je také říct, že alkohol se dnes nejčastěji nepije v hospodách. Většina konzumace probíhá doma. Do pivních barů chodí jen omezená část populace, zatímco nejvíc alkoholu se prodá v maloobchodě. Tento přesun není specifický jen pro Českou republiku, podobný trend sledujeme i v dalších zemích. Určitou roli sehrál i covid, ale obecně platí, že lidé pijí doma, na zahradách, v garážích… Pití v restauracích už není tak běžné jako dřív. Mnoho lidí má také náročnou práci nebo za ní musí dojíždět, a proto hledá jiné způsoby socializace a odreagování. Alkohol se tak přesouvá z veřejného prostoru do soukromí.

Petruželka: Covid to výrazně urychlil. Dřív se v Česku pilo především v hospodách, lidé tam chodili cíleně pít a bylo to součástí veřejného života. V tom jsme se lišili třeba od Německa nebo severských zemí, kde už bylo běžnější pít doma, případně si dát takzvaný „pregame“ před odchodem ven. To u nás dřív tak rozšířené nebylo. Během covidu si na domácí pití ale mnoho lidí zvyklo a celý proces se ještě zrychlil. Zjistili, že si mohou pozvat přátele domů, sejít se na zahradě a vytvořit si vlastní prostor. Myslím, že právě tehdy se kultura pití u nás výrazně posunula směrem do soukromí.

Barták: V některých zemích se zkoušely i zajímavé alternativní přístupy. Například v Ázerbájdžánu před podniky, kde se hodně pilo, přistavovali cisterny s čajem. Lidé si místo alkoholu dali čaj a výsledky byly podle dostupných údajů překvapivě dobré – část návštěvníků pak skutečně nepokračovala v pití alkoholu. Obávám se ale, že to není úplně přenositelný model pro Českou republiku. Osobně jsem tedy nikdy nezkoušel postavit před hospodu cisternu s čajem a lákat na ni hosty – nejsem si jist, jak by to u nás dopadlo.

Huml: Data, ze kterých vycházím, jsou samozřejmě omezená – pracuji v menší distribuční firmě, která dodává alkohol do hospod. Z toho, co vidíme zejména u studentských klubů, se zdá, že určitá kultura pití zůstává zachovaná, ale posouvá se směrem k méně alkoholickým variantám. Podle toho, jak se v čase mění jejich objednávky, mladí lidé dál dodržují rituál společného pití, jen nejdou tak daleko jako naše generace ve stejném věku. Místo několika kol tvrdého alkoholu častěji volí slabší likéry nebo nápoje s nižším obsahem alkoholu. Ten posun ve spotřebitelském chování je poměrně rychlý. Nastupující generace už neusiluje o co nejvyšší promile tak, jak jsme to dělali my, i když si určitý rámec společenského pití zachovává. Tak to aspoň vnímám z pozice distributora. Zároveň ubývá míst, kde se mladí lidé cítí pohodlně. Kulturní změna dnes probíhá velmi rychle a generační výměna je prudší než dřív. Je mi dvaatřicet a už s lidmi o pět let mladšími někdy narážím na to, že si nerozumíme v kulturních referencích. Konzumace kultury prostřednictvím internetu mění svět rychleji než dřív. A mám pocit, že gastronomie a podniky na tuto dynamiku nedokážou reagovat dostatečně rychle – nenabízejí prostředí, které by bylo kulturně přitažlivé i pro generaci, jež je jen o pár let mladší.

Jestli tomu tedy správně rozumím – pokud mladí lidé konzumují alkohol spíš zážitkově, tedy jako určitou formu degustace, znamená to, že mají silnější sebekontrolu než předchozí generace? I ve tvých videích na Instagramu působí pití spíš jako zážitková zkušenost než jako oslava opilosti. Zaujalo mě právě to, kde se ten moment překlopí – kdy se z radostného rituálu nebo degustace stává nadměrné pití.

Huml: Myslím si, že moje videa rozhodně nejsou o nějakém striktním dodržování rozumné míry alkoholu. Doufám ale, že je zřejmé, že jsou určena dospělé populaci a že obsahují určitou nadsázku. Mám spíš pocit, že mladší generace míří k nižší míře opilosti. Z pohledu distribuce vidíme, že mladí tráví v podnicích klidně stejně dlouhou dobu jako dřív, jen konzumují méně čistého alkoholu. Nejde nutně o menší objemy objednávek, ale o jinou skladbu. Podniky zaměřené na mladší klientelu objednávají jiné typy nápojů než místa, která cílí na tradičnější, řekněme víc pivní kohortu. Rozdíl není ani tak v počtu lahví, ale v množství absolutního alkoholu, který obsahují.

Kdokoli, koho znám a kdo s pitím skončil, ho často nahradil jinou intenzivní aktivitou – začal pravidelně chodit do posilovny nebo třeba běhat. Přiznám se, že mě na tom vždycky trochu znervózňovalo, že bych si asi musel najít něco podobného. Ani jedna z těchto variant mě ale příliš neláká. Zdá se, že to musí být něco, co člověka skutečně pohltí a dá mu podobný pocit naplnění.

Petruželka: Fyzické cvičení funguje poměrně dobře, protože podporuje vyplavování dopaminu a dalších látek spojených s pocitem odměny. Z hlediska biochemie mozku je to logické. Zároveň ale není nutné omezovat se jen na intenzivní sport. Existují i jiné zdroje uspokojení a odměny, které mohou pomoci, důležité je najít aktivitu, která člověka skutečně baví a dává mu smysl. Sport je určitě jednou z možností, ale není jedinou.

Barták: Řada studií ukazuje, že po určité době – často zhruba po šesti měsících – začne člověk střízlivost vnímat jako běžnou součást svého životního stylu. Přestane tomu, že nepije, věnovat zvláštní pozornost. Abstinence se stane normou, nikoli každodenním tématem. Já jsem abstinent už mnoho let, ani přesně nevím, jak dlouho. Nepřipomínám si to, neřeším to, vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem si naposledy dal alkohol. Je to už tak dávno, že to pro mě přestalo být téma.

Petruželka: Často se uvádí takzvaný experiment „Rat Park“. V něm vědci sledovali chování potkanů, kterým byla podávána návyková látka, například kokain. Ukázalo se, že zvířata držená v izolaci a bez podnětů drogu užívala výrazně častěji. Naopak ta, která měla podnětné prostředí, prostor, možnost pohybu a kontakt s ostatními, jí konzumovala méně. Je to samozřejmě zjednodušené přirovnání, ale ilustruje důležitou věc: pokud chce člověk pracovat se závislostí, potřebuje najít jiné zdroje naplnění a smysluplné aktivity. Nestačí jen něco odebrat, je potřeba do života také něco přidat.

Jak to vlastně máte jako odborníci s doporučováním alkoholu? Má se pít, nebo nemá? Pamatuji si, že ještě v devadesátých letech se v některých textech objevovala doporučení typu: pijte víno, snížíte tím riziko infarktu. Dnes je ale trend opačný, o alkoholu se mluví i jako o karcinogenní látce. Jak se v tom má člověk vyznat?

Barták: Ten posun v doporučeních trvá už poměrně dlouho. Výzkumy, které dřív upozorňovaly například na takzvaný francouzský paradox, byly postupně revidovány a dnes je situace jasnější: alkohol je prokazatelně karcinogenní látka. Kdybychom před sto nebo sto padesáti lety věděli o jeho účincích to, co víme dnes, pravděpodobně by byl společenský pohled na něj jiný. Současné základní doporučení tedy zní: alkohol neužívat a rozhodně jej aktivně nedoporučovat jako preventivní prostředek. Je pravda, že část starší generace lékařů v minulosti například doporučovala víno kvůli kardiovaskulárním účinkům. Jenže alkohol ovlivňuje víc než dvě stě různých diagnóz. I kdyby se u velmi specifické skupiny lidí při určitém způsobu konzumace ukázal krátkodobý benefit například pro srdce, stále tu zůstávají desítky až stovky dalších zdravotních rizik. Nešlo by o rozumnou strategii – zachránit srdce a zároveň si poškodit jiný orgán.

Byl jsem nadšen, když jsem na tiskové konferenci k Suchýmu únoru slyšel primářku Soňu Fraňkovou z IKEMu. Říkala, že někteří lidé mají „hodný“ genom, díky kterému mohou pít a játra se jim výrazně nepoškodí. Jenže pak je tu dalších devadesát devět způsobů, jak si uškodit.

Petruželka: Genetické faktory podle odhadů tvoří významnou část toho, jak na člověka alkohol působí, mluví se o desítkách procent. Existují také vědecké poznatky o konkrétních genech, které souvisejí s vyšším rizikem rozvoje závislosti. Víme tedy, že někteří lidé mohou mít k problémovému pití větší biologickou predispozici. Je škoda, že běžně neexistují dostupné testy, které by člověku už předem ukázaly jeho riziko. Mohlo by to některé lidi přimět k větší opatrnosti. Představte si, že by vám někdo řekl: Pane Peřino, podívali jsme se na vaši genovou výbavu a pro vás by opravdu nebylo rozumné pít. U vás je vyšší pravděpodobnost rozvoje závislosti.

Takže pokud jde o vaše doporučení, diskuse o tom, že budeme pít – v uvozovkách – kontrolovaně, vlastně nepřichází v úvahu?

Barták: Kontrolované pití je nástroj, na který v České republice existují různé odborné názory. I my jsme se tím tématem zabývali. Ve většině případů je kontrolované pití chápáno spíš jako součást léčby nebo určitá fáze terapeutického procesu. Pro mnoho lidí je totiž velmi obtížné přijmout představu úplné a doživotní abstinence. Kontrolované pití tak může být jednou z cest. Zároveň je ale potřeba říct, že v odborné komunitě stále probíhá diskuse, zda a v jakých případech je tento přístup vhodný. Existují argumenty pro i proti a otázka zatím není jednoznačně uzavřena. Ani mezi zkušenými odborníky nepanuje úplná shoda. Pokud se ale na něčem shodují častěji, pak na tom, že kontrolované pití může být součástí strategie léčby, nikoli jejím konečným cílem.

Huml: Mně to zní, jako by existovaly jen dvě skupiny: abstinenti a lidé, kteří mají problém s alkoholem. To je ale příliš zjednodušené. Netvrdím, že problém s alkoholem nemám, to byste mě tu, pánové, asi rychle nachytali, ale myslím, že realita je pestřejší. Už osm nebo devět let se pohybuji v prostředí profesionální výroby a distribuce alkoholu a znám řadu lidí, kteří pijí kontrolovaně. Někteří mají jasně nastavený systém, dají si například jen jednou týdně. Jiní s alkoholem fungují dlouhodobě bez známek zneužívání. Neříkám, že to tak musí být u každého. Ale existují lidé, u nichž kontrolované pití skutečně funguje a nevede k problémům. Realita není černobílá.

Kontrolované pití je zjevně poměrně široký pojem. Když to vezmu na svém příkladu – a myslím, že podobně je na tom řada lidí –, měsíc bez alkoholu zvládnu poměrně bez problémů. Co už bych ale pravděpodobně nezvládl, je jít do hospody a dát si jen dvě nebo tři piva. Znamenalo by tedy doporučení adiktologa spíš to, že bych takovou situaci neměl pokoušet a že pokud vím, že se nedokážu brzdit, je rozumnější nechodit ani na ta „dvě tři“?

Petruželka: Ideální by bylo si o tom s někým odborně promluvit. Zároveň je potřeba říct, že existují různé vzorce rizikového pití. Jsou lidé, kteří pijí kontinuálně a udržují si takzvanou hladinku. A pak jsou ti, kterým se lidově říká kvartální alkoholici, tedy lidé, kteří delší dobu nepijí, ale pak mají tendenci k intenzivnímu, nárazovému pití. Podle toho, co popisuješ, by se to spíš blížilo té druhé variantě.

Vždycky jsem si představoval, že kvartální alkoholik je někdo, kdo se jednou za čas opije jako zvíře a pak třeba na čtyři dny zmizí, třeba odjede vlakem někam do Berouna a ani si na to nepamatuje.

Petruželka: To samozřejmě není nutná podmínka, ale může to být jedna z podob takového vzorce pití.

Barták: Beroun má ostatně poměrně hezké nádraží, a pokud vím, nedaleko je i jeden producent alkoholu. Takže je dost možné, že by dotyčný ani nedošel do města. Samozřejmě, představa, že bychom se stali úplně abstinentní společností, je nereálná. Stejně tak je iluzorní očekávat společnost bez návykových látek a bez rizikového chování. Jde ale o to, aby lidé dělali informovaná a co nejzdravější rozhodnutí.

Petruželka: Pokud jde o regulaci, ta je u nás poměrně slabá. Z hlediska ceny je alkohol velmi dostupný. V reálném vyjádření jeho cena dlouhodobě spíš klesá. Když se podíváme na data, vychází z nich, že alkohol je dnes cenově dostupnější než dřív. I to je faktor, který má na míru konzumace vliv.

Huml: Mám pocit, že tu v debatě přeskakujeme jednu důležitou věc. Alkoholických nápojů existuje mnoho, ale etanol je jen jeden, a právě ten je z hlediska zdravotních dopadů klíčový. Problém je, že nekvalitní alkohol často obsahuje i další látky – vyšší alkoholy a vedlejší produkty kvašení či pálení –, které mohou zdravotní rizika ještě zvyšovat nad rámec samotného etanolu. Jsem zastáncem toho, že pokud už někdo vyrábí alkohol, měl by usilovat o co nejvyšší čistotu. Etanol je aspoň do určité míry metabolizovatelný a víme, co s organismem dělá. Pokud ale vznikají další nežádoucí látky, zdravotní rizika se násobí. Otázka vyššího zdanění je legitimní. Není podle mě etické, aby společnost nesla externality spojené s výrobou a konzumací alkoholu, aniž by se tyto náklady adekvátně promítly do ceny. Odhady společenských nákladů se pohybují kolem padesáti až šedesáti miliard korun ročně. Přitom nástroje existují. Když si vezmeme průměrnou spotřebu absolutního alkoholu na osobu, zhruba 13,3 litru ročně, a představíme si, že by veškerý legálně prodávaný alkohol byl zdaněn jako lihoviny, dostaneme se zhruba na částku odpovídající těmto nákladům. Problém tedy není v tom, že by nástroje chyběly, ale spíš v nerovnoměrném zdanění. Víno se prakticky nedaní, pivo je zdaněno relativně nízko a lihoviny nesou výraznou část daňového břemene. Přitom jde o totéž – etanol jako etanol. Kdybychom všechny formy alkoholu zdanili stejným způsobem, dostali bychom se zhruba na částky, o kterých se bavíme v souvislosti se společenskými náklady. Zároveň jsem v tomhle směru poměrně radikální zastánce osobní svobody. Myslím si, že člověk by měl mít informovanou možnost rozhodnout se, i kdyby to znamenalo, že si poškozuje vlastní zdraví. Společnost by ale měla být nastavena tak, aby náklady tohoto rozhodnutí nenesli ti, kdo se rozhodnou žít zdravě. Pokud je spotřební daň nastavena tak, že externality pokrývá jen částečně, pak se náklady přenášejí na všechny. Ideálně by to mělo fungovat tak, že si prostřednictvím daně předplácím vlastní budoucí zdravotní rizika nebo ztrátu produktivity. Samozřejmě je to otázka širší debaty o alokaci veřejných zdrojů a o tom, jak má stát fungovat.

Petruželka: Problém je, že se to politicky příliš nevyplácí. Regulace alkoholu není populární téma a málokomu přinese volební body. I když se najdou politici, například ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, kteří jsou v tomto směru aktivnější. Obecně je to velmi citlivá oblast, alkoholová lobby má v Česku dlouhodobě silné postavení. Ať už jde o výrobce lihovin, pivovarníky nebo vinaře, jejich vliv na veřejnou debatu i legislativní proces je značný. To je dobře vidět například na otázce zdanění vína, kde je vinařská lobby tradičně velmi silná a dokáže ovlivňovat zákonodárný proces. Jako společnost pak jen obtížně hledáme shodu na opatřeních, která by byla z hlediska veřejného zdraví racionální, ale zároveň politicky průchodná.

Huml: Teď se navíc ukazuje další problém, který je vidět i na výsledcích výběru spotřební daně za minulý rok: inkaso klesá. Velká část toho poklesu souvisí s tím, že se zvyšuje zdanění jednoho segmentu, konkrétně lihovin, které tvoří zhruba 20 až 25 procent spotřebovaného alkoholu, zatímco jiné segmenty zůstávají na nule nebo stagnují. Konzumenti nejsou hloupí. I člověk v menším městě si dokáže spočítat, co je pro něj výhodnější. Když si dnes koupíte například pětilitrové balení vína za dvě stě korun, dostanete zhruba šedesát alkoholových jednotek. Pokud byste stejné množství čistého alkoholu koupili v lihovinách, zaplatíte jen na spotřební dani víc, než kolik stojí celé balení vína. To je z hlediska systému absurdní. Lidé na to reagují přesunem spotřeby k méně zdaněným nápojům, případně i do šedé zóny. Výsledkem je pokles inkasa o miliardy korun. Nerovnoměrné zdanění tak může vést k opačnému efektu: méně peněz ve veřejných rozpočtech a žádné skutečné omezení konzumace.

Petruželka: Významný vliv má takzvané předzásobení. Když se chystá zvýšení spotřební daně, distributoři i obchodníci nakoupí větší množství zboží ještě za starou sazbu. Je to dobře vidět v časových řadách. Před zvýšením daně inkaso výrazně naroste a poté naopak poklesne, protože se vyprodávají zásoby nakoupené za nižší cenu. Tento efekt byl patrný například v roce 2019 a znovu i v minulém roce. Právě proto, že se sazba mění relativně zřídka, je tento „zubatý“ efekt v datech velmi výrazný a při dlouhodobé analýze jej nelze přehlédnout.

Huml: Ano, distributoři si mohou vytvořit zásoby před zvýšením daně, ale producenti nejsou schopni najednou vyrobit o 25 procent víc alkoholu jen proto, že se chystá změna sazby. To by nedávalo smysl ani z hlediska kapacit, ani z hlediska cash flow. Pokles o 25 procent meziročně je opravdu výrazný. Když se bavíte se zástupci Unie destilatérů, importérů nebo velkých výrobců, všichni popisují různé mechanismy, které za tím mohou stát. Patří mezi ně přesun části spotřeby k nelegálnímu alkoholu, k takzvaným černým pálenkám, což je u nás stále problém. Další část lidí může nakupovat v příhraničí, tedy v zahraničí, kde je zdanění nižší. Navíc nejde o jednorázové zvýšení. Spotřební daň se zvyšovala několik let po sobě, včetně změn v rámci konsolidačního balíčku. Není to tedy jen efekt jednoho roku. Samozřejmě lze tvrdit, že příčina je někde jinde. Podle mě ale nerovnoměrné zdanění vytváří strukturální problém, který má na výběr daně větší dopad než samotné předzásobení.

Adame, kdyby ti někdo řekl, že tě čeká život, ve kterém už nikdy nebudeš pít, bylo by to pro tebe děsivé?

Huml: Samozřejmě že je to děsivá představa. Alkohol je součást mého života. Věnoval jsem mu obrovské množství času i energie. Investoval jsem do toho, abych mu rozuměl, abych se v něm zorientoval z hlediska výroby, historie, chuti i ekonomiky. Nikdy bych ale netvrdil, že je to univerzálně dobrá věc. Když se bavíme o dopadech na zdraví, ty jsou poměrně dobře měřitelné a kvantifikovatelné. Dá se mluvit o číslech, o diagnózách, o nákladech, ty „účtenky“ umíme poměrně přesně vyčíslit. Jakmile se ale začneme bavit o tom, co alkohol přináší do lidského života, o rituálu, kultuře, sociálním rozměru, radosti nebo inspiraci, dostáváme se do mnohem obtížněji uchopitelné roviny. A tam už je to méně o datech.

Jsem rád, že z téhle debaty odcházím s tím, že se pokusím vydržet aspoň do konce února. Měl jsem trochu obavu, že Adam vytáhne tu banánovici – to bych nejspíš selhal.

Huml: No, já tu s sebou mám ananasovici!

Záznam celé debaty najdete na www.echoprime.cz.