Je to paradox, který zjevně převyšuje mozkové schopnosti evropských stratégů, ale platí dvě věci zároveň: americko-izraelský útok na Írán byl vážně nedomyšlený krok hrozící katastrofálními důsledky – a právě proto je v evropském zájmu, aby ho Amerika vyhrála.

Čína je hlavním dodavatelem technologií pro íránský zbrojní průmysl, kvestorem do jeho přístavů a kupcem jeho sankcionované ropy (platebním systémem CIPS obcházejícím SWIFT). Lze si představit něco horšího než íránskou blokádu Hormuzského průlivu? Ano, souběžnou blokádu Hormuzského průlivu Íránem a námořní blokádu Tchaj-wanu Čínou. Zároveň je íránský režim vskutku revolučním režimem zvláštního typu – není vázán nespokojeností obyvatelstva jako každá normální země. A je zjevně umanutý získat jaderné zbraně. Jestliže americká tvrzení o tom, že režim byl měsíce od získání zbraně, je neověřitelné a nevěrohodné, to, že získání jaderných zbraní zůstává dlouhodobým cílem ajatolláhů, od něhož je neodradilo ani bombardování loni v létě, je jasné.

Ale takhle to Američané neříkají. Zároveň se ovšem nedrží ani toho, co říkají. Trumpem formulované cíle se mění ze dne na den, jakož i deklarovaný stupeň jejich dosažení. Nicméně za jejich konstantu můžeme považovat likvidaci íránského jaderného programu a jeho vojenských i průmyslových kapacit či schopnosti vést válku.

„Změna režimu“ mezi nimi oficiálně není. Jenže když útok zahájíte likvidací nejvyššího představitele země a pokračujete likvidací dalších a dalších, nikdo neuvěří, že neusilujete o změnu režimu. Zejména ne Írán. Ten teď bojuje o všechno a s použitím všech prostředků. Od zahájení konfliktu napadl víc muslimských zemí než Izrael za celou dobu své existence. Včetně Kataru a Ománu, zemí, jež se snažily mít s ním dobré vztahy a hrát zprostředkovatelskou roli. Včetně Emirátů, bez jejichž finančních struktur by nemohl realizovat finanční prospěch z obcházení ropných sankcí.

Írán se teď chová jako raněné zvíře. Přeloženo do vojenského jazyka to znamená, že má eskalační dominanci. Co mu můžou Američané a Izraelci udělat takového, co mu ještě neudělali? Zničit elektrickou síť? Tím by trpělo víc civilní obyvatelstvo než vojenské síly. Zaútočit na nejvyšší vedení země? Aha, to už udělali.

Zato se Írán může domnívat, že to, co mu Američani udělat nemůžou, je otevřít silou Hormuzský průliv. Nasazení pozemních sil je politicky riskantní. A na dálku to zatím moc nejde.

I Trump se chová tak trochu jako vzteklé zvíře. Do íránské operace se pustil zjevně impulzivně, pod dojmem toho, že ve Venezuele to šlo snadno, bez pořádné přípravy a inventury. Z uniklých důvěrných chatů víme, že když Američané před rokem zahajovali vojenskou kampaň proti jemenským Húsíům, byli celí namlsaní, jak to vyúčtují Evropanům a Egypťanům, protože ti mají největší zájem na svobodě plavby v Rudém moři. Když operaci v květnu odpískali, rozhodně nebyli v pozici někomu něco vyúčtovávat. Byla zapomenuta, nějaké poučení se z toho, že čistě ze vzduchu není snadné podvolit si fanatiky disponujícími raketami, zjevně neodehrálo.

Specifickou roli hraje opovržení Ukrajinou a přežívající bláhové naděje, že klíčem ke všemu je dohodnout se s Ruskem. Nabubřelá Trumpova prohlášení o tom, že my jsme v dronech nejlepší na světě a Ukrajinci nám nemají co nabídnout, kontrastují se ztrátami, jimž by se někdo poučený ukrajinskou válkou vyhnul. Rusko zato Íránu dodává satelitní snímky a rozvědné informace, jež mají na svědomí smrt amerických vojáků – s nulovou odezvou Washingtonu. USA naopak zmírňují sankce na Rusko.

Izraelci bombardovali íránský přístav a námořní síly v Kaspickém moři. Ale hlavní obchodní cesta mezi Íránem a Ruskem čile funguje, je pozemní a vede přes Ázerbájdžán. Zemi, kde má Amerika dost velký diplomatický vliv. Ale není známo, že by ho nějak využívala.

To, co teď Trump nadhazuje – že by mohl vyhlásit vítězství, nechat Hormuzský průliv zavřený s tím, že to není americký problém, a stáhnout se –, je šílenství. Z hlediska amerických zájmů. Myslet si, že se teď íránský režim vyklidní, je bláhové. Raněné zvíře se jen tak nevzdá a nezapomene. Za pár let může být stejně nebezpečný jako dnes, jen bezohlednější.

Ovšem je to katastrofa i pro globální ekonomiku. A větší pro Evropu než pro Čínu i pro Ameriku.

Odpor Evropanů vůči americké operaci, která s nimi nebyla konzultována a k níž jsou Američani zváni, až když jim teče do bot, je pochopitelný (velmi silný je mimochodem i u populistických stran, jež hodlala americká diplomacie kultivovat). Ale zabránit Američanům v používání leteckých základen, to je reakce hodná politiků, jejichž určující zahraničněpolitickou zkušeností byla účast na školním zasedání mládežnického OSN. Španělsko a Francie zakázaly Američanům používat letecké základny, Itálie klade byrokratické překážky. Polsko nevyhovělo americké žádosti půjčit na Blízký východ své baterie Patriot.

Evropané mohou mít tisíc a jednu výhradu proti té válce (přičemž tou jednou může být, že fakticky nemají žádné síly, jimiž by se mohli do boje o Hormuzský průliv zapojit). Mohou si hrát se slovíčky, třeba poukazovat na to, že Írán nespadá do území vymezeného v článku 6 Severotlantické smlouvy, nebo připomínat kousavě Američanům, že po nich přece chtěli, aby se soustředili na obranu Evropy. Ale volná plavba Hormuzským průlivem je v jejich životním zájmu. A tudíž je v jejich zájmu i svržení íránského režimu, jakkoli mohlo být celé rozhodnutí jít do války omyl. Jakmile jednou válka začala, nastupuje jiná logika.