Nejhezčím místem v Hofu, v tom jinak nic moc pěkném městě „ganz oben“, tedy úplně nahoře Bavorska, je park Theresienstein. Taková tamní Stromovka, ovšem s těmi „kameny“, tedy drobnými skalami, podél nichž vedou cestičky stíněné větvemi letitých dubů. Je tam umělá jeskyně, umělá zřícenina, malá zoo, fontány, jezírka a uprostřed mohutná vila či zámeček, která, jak je z fotografií tam vystavených patrné, pamatuje časy velkolepých Biergärten. Pořád tam je pár lavic a také možnost koupit si pivo, což tedy muž, jenž byl žárem dne již dosti vyčerpaný, učinil. Trochu upil a pak mu začala klesat hlava a on cítil, že ho to přemáhá. Inu, byl tam skoro sám, lehl si na lavici a…

… a najednou mu bylo o třiačtyřicet let méně a on právě vystoupil se třemi kumpány z vlaku ve východoněmeckém městě Schleiz, kam chtěl opravdu ten zestárlý muž ještě kvečeru na svém elkole dojet. Teď měl ale rok před maturitou a se spolužáky úžasný plán, jak se dostat do Západního Berlína. Ne snad tam rovnou zůstat, ale podívat se na chvíli do toho magického světa nikoli za zrcadlem, ale za zdí, kterou by se dalo nějak proniknout. A někdo z nich přišel na to, že přece do Západního Berlína musí ze Západu, s nímž byl West-Berlin spojen jak pupeční šňůrou, proudit skrz východní Německo denně tisíce a tisíce aut a náklaďáků, tam a zpátky, a ta skvělá fára, mercedesy, oply, audiny, bavoráky, folksvageny, nemohou východní Němci přece všechny zvládnout zkontrolovat, po celé délce těch tranzitních dálnic, kde se přece musí dát zastavit a kam se také musí dát vlézt – vždyť celou silnici přece zdí obstavit není možné, to by ani soudruzi z NDR nezvládli. Prostě tam vlezeme, stopneme nějakého zápaďáka, to jsou fajn lidi, ti nás určitě svezou, jestli jsou nějaké kontroly na hranicích, tak přece nemůžou zastavit každého, to se dá risknout.

A tak ti kluci prošli malým městem Schleiz, které leží asi dvacet kilometrů na sever od tehdy ostře střežených hranic, ale hlavně pár kilometrů od něj vede dálnice z Bavorska do Berlína, jak si našli na mapě. Dali si pár piv v zahradní restauraci: východoněmecké pivo bylo slabší než to naše, trochu i jinak chutnalo, podávalo se v menších sklenicích. Ve východoněmeckých hospodách mívali hackepeter, to byl takový laciný tatarák, do kterého se zamíchalo syrové vajíčko, hodně opepřilo a rozmazalo po topince – taková Honeckerova lidová delikatesa. Ještě občas ho v nějaké archaické knajpě mají, ale už vzácně. Taky soljanka, východoněmecký boršč, byla pravidlem. Ale už byli netrpěliví a zvědaví, jak ten jejich skvělý plán dopadne, třeba večer už budou v Západním Berlíně. Možná někdo věděl, že tam žije nebo žil David Bowie a Iggy Pop a taky Lou Reed, ale nemohli to nijak zjistit. Třeba to bude někdo vědět, třeba je potkáme na ulici, v Západním Berlíně se může stát cokoli. V každém případě byli vzrušeni představou, že by se v takovém městě mohli ocitnout, z toho se pak dalo žít a dělat dojem léta. Tak zaplatili z těch pár východoněmeckých marek, co měli, a vydali se směrem, kde tušili, že bude autobahn, jejíž hukot se opravdu přibližoval. Prošli předměstím, tiché ulice s dlažebními kostkami, sem tam trabant, šli kus po poli a asi za hodinu už opravdu stáli na náspu před svodidly, za nimiž svištělo jedno západní fáro za druhým. Byla mnohem barevnější a jaksi efektnější než ten šedý průměr z jejich vlasti. Vlastně viděli poprvé reálně „Západ“, i když jen jeho automobily vystřelující dálničním šlahounem mířícím k tomu dekadentnímu ostrovu kapitalismu a rockové hudby a třeba taky drog a sexshopů a amerických diskoték. A to se jim tedy zdálo na dosah, jen je někdo vezme a za chvíli jsou na Ku’dammu, což ale není jisté, jestli věděli, co je. Zároveň je zmátlo, že se tam občas objevily i trabanty a sem tam wartburgy, tedy vozidla enderácká, neboť si mysleli, že je to jen pro zápaďáky.

Ale to už stáli na té dálnici, hledali nějaké místo, kde by se dalo stopovat, dokonce něco i jako odstavný pruh našli, tak natahovali ruku, vlasy, které tehdy měli delší, jim vlály, snažili se tvářit důvěryhodně, ale hned viděli, že to nebude jednoduché, že to vlastně vůbec nebude jednoduché. Auta se kolem nich řítila, a když zahlédli řidiče, ti na ně zírali vyděšeně a nechápavě a občas si někdo sáhl na čelo. Pak opravdu jedno auto zastavilo, asi padesát metrů od nich, kluci se za ním vrhli, ale řidič vyběhl a dosti zuřivě je odháněl pryč, jako by se snad něčeho bál, a rychle odjel. Trvalo to ještě chvíli a pak najednou uslyšeli houkačky a sotva jim stačilo dojít, o co jde, byla u nich dvě služební auta Volkspolizei nebo něco takového, z nich vyskákali chlápci v uniformách a v tu chvíli už měli ruce na kapotách a nohy od sebe a už jim nasazovali klepeta…

Muž, který ležel na té lavici v Hofu, sebou neklidně zavrtěl. Ale sen přece jen pokračoval. Východoněmečtí policajti je nacpali do aut, vypadalo to jako zátah na zločince, kluci nic takového předtím nezažili. Nyní zestárlý muž v tom snu ještě teď cítil, jaké to je mít na rukou želízka – už se to pak nikdy neopakovalo. Němečtí policisté v těch šedomodrých uniformách působili drsně a přísně, ale netrvalo to dlouho. Sotva poznali, že ti čtyři pitomci jsou Češi, jako by zákrok ztratil na zuřivosti. Kluci trochu uměli německy a na to, aby opakovali, že chtěli jen stopovat do Berlína, samozřejmě toho správného Hauptstadt der DDR, jiný ani neznají, to stačilo. Němci je odvezli do Schleizu na stanici, tam je převzal pupkatý strážmistr, který si dlouho důležitě opisoval jejich pasy, prohlédli jim ruksaky, kde měli pár svršků, a sepsali protokol. Hoši pořád opakovali, co měli zhruba připraveno, kdyby je náhodou přece jen chytli – tedy že chtěli dojet k moři, na Rujanu, a že nevěděli, že by s tím mohl být problém, vždyť ve východním Německu se přece smí stopovat, viděli o tom i nějaký film, jak mladí východní Němci jedou stopem na Balaton… A ten policajt jim asi uvěřil nebo se mu nechtělo s tím víc papírovat. Hoši pochopili, že jim říká, že na takové dálnici nikdo nemá co dělat, že to je tranzit se zvláštním režimem, že na to jsou paragrafy a je za to vězení, ale že je teda nechá, jen se musí okamžitě vrátit nach Hause. Kluci byli poněkud vyděšení, tak mu to všechno slíbili, že samozřejmě, hned běží na nádraží a jedou domů. A ten chlápek si zapálil cigaretu – tehdy východní Němci všichni kouřili značku Cabinet nebo bez filtru Karo, plicní torpédo – a tak se na ty kluky otcovsky podíval, chvíli o něčem přemýšlel a pak se jich zeptal, jestli opravdu chtějí k moři, a když to pochopili, tak řekli, že ano, ano, k moři… A on zvedl telefon a někomu volal a pak jim řekl, že je hodí Genosse, tedy soudruh policista, za město, což hoši nechápali, ale opravdu je odvezlo služební auto, které zastavilo na silnici, nyní již zcela východoněmecké. Policajt chvíli pozoroval provoz, trabanty ignoroval, ale když se blížil wartburg, vytáhl plácačku a zastavil ho.

Tam seděl vyděšený Němec, policajt zasalutoval, chvíli mu něco říkal. Kluci pochopili, že řidič dostal příkaz, aby je ten chudák někam zavezl, když ne k moři, tak aspoň tím směrem. A ten řidič, typ německého inženýra Horsta v šedém saku a s kovovými brýlemi, jen přitakával a pořád opakoval Aber natürlich, kein Problem. A ti hoši si pořád nebyli jisti, o co jde, ale pak nasedli a ten inženýr Horst, aniž by po celou cestu promluvil, je odvezl do Berlína, kam skutečně přijeli kvečeru, ale nikoli na Ku’damm ani před Bahnhof Zoo nebo tam někam, natož tam, kde by mohli potkat Davida Bowieho s Iggym Popem, kteří tam v tom roce 1983 už ale stejně několik let nežili, natož aby natrefili na Lou Reeda, který sice natočil tu drásavě nádhernou desku Berlin, ale ona vlastně o Berlíně není a v tom městě vlastně nikdy nežil. Vyložil je na nějakém východoberlínském sídlišti, které se moc nelišilo od sídlišť, jež znali od nás, jen bylo jaksi mohutnější a prostě… němečtější. Večer už seděli v hospodě v dávno zaniklé Wernersgrüner Bierstube na Alexanderplatzu a nevěděli, jestli se jim to zdálo, nebo ne.

Jako tomu muži, jenž se na té lavici otočil a v tu chvíli z ní spadl jak těžký pytel. K tomu moři ti hoši nakonec tehdy nedojeli. Snad to soudruh od lidové policie nezjistil. Tehdy ještě moc neměl jak.