Dnešní veřejná debata se vyznačuje – mizením debaty. Rozevírající se nůžky polarizace způsobují, že je pro členy jednotlivých táborů stále méně uvěřitelné, že by někdo mohl zastávat opačný názor, než mají oni. Souboj idejí a argumentů je tak stále častěji nahrazován hledáním skrytých motivací protivníků. Ty mohou být zištné („nechal se koupit“), konspirační („dezinformace mu vymyly mozek“), sociální („dezolát“, „XY nemůže za vaše posr… životy“) – anebo takříkajíc psychiatrické.

Dlouho se zdálo, že ten poslední přístup dává automaticky výhodu té „liberální“ straně barikády. Byl součástí výbavy racionálních nástupců osvícenců, kteří „odkouzlují svět“ a dekonstruují nenávistné názory svých oponentů, založené na primitivních pudech, tabu, resentimentech a nezpracovaných traumatech.

„Obě strany politické barikády mnohem raději pracují s negativními pocity, než generují ty pozitivní. Nicméně výzkumy potvrzují, že více nenávidí a častěji dehumanizují své oponenty liberální voliči,“ říká polský sociolog Jarosław Flis. „Politicky motivovaná nenávist bují mnohem více v případě lidí s vyšším vzděláním – to známe i z amerických průzkumů. Tzv. lid se o politiku převážně zajímá podstatně méně a přistupuje k ní s větším odstupem, nevěří v takové míře černobílým vyprávěním.“

Przemysław Sadura je sociolog spjatý s levicově liberálním časopisem Krytyka Polityczna. Dlouhodobě zkoumá populismus a jeho vliv na společnost. Před pár lety razil tezi o „cynickém provincionálním voliči“, který ve volbách 2015 a 2019 umožnil vítězství konzervativců z Práva a spravedlnosti. Sice moc nesouzněl s názory konzervativců, ale ocenil jejich snahu o větší redistribuci zisků z polského ekonomického růstu. Proto v roce 2023 sociolog opozici v čele s Donaldem Tuskem doporučoval, aby si pro potřeby kampaně „oblékla populistickou masku“. Dnes Sadura upozorňuje, že tato maska trvale „srostla liberálům s obličejem“, a ukazuje na znepokojivé jevy, který se dotýkají této strany polské barikády.

„Pisáka [příznivce konzervativců] poznáte podle vzhledu. Chodí shrbený, má krvavé oči a chraplavý hlas,“ cituje Sadura výzkumné odpovědi příznivců strany dnešního premiéra Donalda Tuska. „Strach a znechucení“ z voličů druhé strany, spojené se silným pocitem „třídní nadřazenosti“ (a silnou potřebou tuto nadřazenost dávat najevo) jsou hlavními stavebními kameny jejich identity.

Sadura zdůrazňuje, že zatímco mnoho let se liberální elektorát vyznačoval relativně vlažným vztahem k vlastním politickým reprezentantům („hlasuji za ně, protože jiné strany jsou ještě horší“), nyní právě zde najdeme nejvíce „fanatických straníků“. „Myslím tím lidí, kteří pociťují autentickou lásku k lídrům a zcela se ztotožňují se stranou,“ vysvětluje. V případě Tuskovy Občanské koalice je to prý dnes až padesát procent jejích voličů. V případě PiS dle jejich výzkumu „jen“ kolem třiceti procent.

Polská společnost v zajetí psychiatricko-politických problémů se stala tématem knihy reportérky Karoliny Olejakové. Název je příznačný: Nenávidím je! Reportáž z rozdělené země. Podle autorky ji k projektu přiměla poslední prezidentská kampaň z roku 2025 – na jedné straně ideově nesmírně vyprázdněná, na straně druhé přesto emočně nesmírně vypjatá a zasahující celou společnost.

Kniha je složená z příběhů, které jednotliví (anonymní) hrdinové-pacienti odvyprávěli na psychoterapeutických sezeních. Z těchto příběhů se vytváří obraz světa, v němž zdánlivě „politické“ spory zasahují do každodenního života a často devastují profesní či osobní životy (někteří z hrdinů kvůli tomu opustí povolání, jiní se rozvedou, další přeruší vztahy s rodiči).

Nejsou to spory „o názory“, jejich katalyzátorem jsou spíše do podvědomí zatlačená traumata, obavy a touhy. „Politická štěpení nevznikají kvůli odlišným vizím rozvoje státu, kvůli projektům, které by šly popsat jako liberální, levicové nebo pravicové. Konflikt se opírá o dělení my versus oni. Oni jsou ti, které nenávidíme,“ tvrdí autorka, protože jejich postoj „zasahuje naše citlivá místa, probouzí závist nebo strach“.

Olejaková vyjmenovává jednotlivé rysy dnešního veřejného diskurzu, které vedou k současnému stavu. Z politiky mizí obsah, naopak sílí emoce: pro jednotlivé politické aktéry je cesta manipulace s city voličů a vzbuzování strachu nebo závisti z krátkodobého hlediska nepochybně snazší. Přepjatý individualismus způsobuje neschopnost oddělit kritiku argumentů od kritiky osoby: „Všechno si bereme osobně, a proto nejsme schopni vystát, že s námi někdo nesouhlasí,“ říká autorka a pokračuje: „Proto i ve veřejném prostoru hledáme safe space, místa, kde nebudeme konfrontování s jinými názory.“ Tím mizí místa, „kde bychom se mohli pohádat“. Ve výsledku se začíná oponent proměňovat v totálního nepřítele a ztělesnění zla, za nimž už často nedokážeme vnímat člověka.

Kniha se drží přísně „paritního“ modelu – příběhy z terapií „liberálů“ střídají případy „pravičáků“. Liberálové se musejí měřit s tím, že za maskou tolerance a lásky k demokracii ve skutečnosti skrývají různé formy pohrdání jinakostí a přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Pravičáci zas musejí nahlédnout, že nesmlouvavé lpění na pravidlech často maskuje nejistotu. Jejich věčný pocit pronásledování ze strany „mainstreamu“ vyplývá jen z neochoty opustit pohodlnou pózu oběti systému a konfrontovat se s novou realitou, v níž je konzervativní světonázor na vzestupu.

Z politických událostí se v příbězích z terapií opakovaně vracejí dva. Zaprvé šlo o tzv. černé protesty z roku 2020, zaměřené proti rozhodnutí Ústavního soudu, který omezil možnost tzv. eugenických interrupcí (z důvodu postižení či jiné vady plodu). Zadruhé šlo o krizi na hranicích z Běloruskem, kde v roce 2021 polská armáda a pohraniční stráž zablokovaly vstup do země tisícům ilegálních migrantů, kteří byli označeni jako bezpečnostní hrozba. Tisíce lidí tehdy protestovaly proti údajné armádní brutalitě, světoznámá režisérka Agnieszka Hollandová o údajných zločinech páchaných na hranicích dokonce natočila film. Obě události vyvolaly v polské společnosti velmi hluboké emotivní spory. Dotýkaly se nejen každodenní politiky, ale skrze postoj v této konkrétní otázce definovaly v očích jejich účastníků, „jakým člověkem jsi“.

Autorka poukazuje na to, že tyto kauzy rozdělily společnost nejbolestivěji. Zároveň v nich vidí naději na změnu. Ta spočívá v depolarizaci, k níž cesta vede přes pochopení, že názorový či politický oponent může být – stejně jako my – motivován dobrými úmysly a svým nejlepším přesvědčením. Ve veřejném prostoru se prostě občas střetávají „dvě koncepce dobra“ spíše než „dobro a zlo“ – dvě odlišné představy o lidských právech (jako v případě umělých interrupcí) nebo humanitární a bezpečnostní hlediska (jako v případě blokády polsko-běloruské hranice).

Stejně jako v terapii (a koneckonců i v náboženství) je nápravu veřejné debaty potřeba začít od pohledu do vlastního nitra.