Už delší dobu zjišťuji, že se mezi mnou a současným, zejména mladým uměním rozevírá stále hlubší propast. Mé předsevzetí se přes ni přenést narazilo na zeď, respektive na modré, červené a žluté laťky natlučené do zámeckého parku v Bechyni. Výstavní projekt „spojuje jednotlivé umělce, kteří vstupují do dialogu s prostředím“. Samozřejmě. Rettigová tam vrážela vejce, my dialog. Dialog nejen v politice poslouží hlavně tam, kde nejen není co dodat, ale ani čím začít a co si povědět uprostřed. V Bechyni ho lze vést třeba s kovovým stojanem, ze kterého visí konvičky. Popovídali jsme si pěkně.

Na „divadelní – zážitkově imerzní výstavu Tělák o lidské rozmanitosti“ jsem zabloudila už vyloženě omylem, když jsem se v obrovském a dunivě prázdném baráku Muzea Prahy (dříve hlavního města Prahy) usilovně snažila najít exponáty. Marně. Za ředitele Macka se instituce rozhodla zbavit nejen rozvitého přívlastku, ale hlavně veškerých artefaktů. Kromě rozkouskovaného Langweilova modelu (bylo to vážně nutné?) a nafukovací skákačky pro děti tak muzeum nevystavuje pro jistotu nic.

Je ale pravda, že kdyby byl na jedné misce vah položen Tělák („otevírá témata identity a strachu z hodnocení“, tušíte správně, připraveno se spolkem Prague Pride, patří k tomu programy pro školy, do prozíravé rodičovské praxe holt tedy teď patří zjistit si, jaká politická neziskovka se v rámci školní akce pokusí zarazit dítěti klín do hlavy) a na druhé misce vah se nacházelo ředitelem Mackem preferované nic rozměrů až tedy buddhistických, volba by byla těžká, přetěžká.

Ach, to soudobé umění. Ještě před deseti patnácti lety mě upřímně nadchla německá – nebo snad norská? – umělkyně, která v rámci svého uměleckého projektu rok prolízávala dřevěný špalík. Prostě si vzala polínko a v průběhu dvanácti měsíců se tím kusem dřeva zkoušela probourat skrz naskrz za pomoci vlastního jazyka. No, jak o tom přemýšlím, to nemohla být Francouzka ani Italka, to musela být rozhodně germánská provenience, mají tvrdší jazyky. Tenkrát mi to přišlo když už ne vyloženě umělecké, tak rozhodně zábavné. Dneska bohužel vyžaduju, aby vystavené umění aspoň stopově odkazovalo na slovo umět. V ikonickém dokumentárním filmu Zkouška umění jedna ze dvou strašidelných pedagožek zájemcům o studium na AVU bez obalu lže: „Co se týče výsledku, tak to není důležitý, důležitý je, že jste všichni skvělí.“ Samozřejmě že výsledek je důležitý, skvělý se nestane téměř nikdo v ničem a ani traumátko umělce nevyrobí.

Osud mi však hraje do karet. Je léto a v létě není za vizuálními podněty vůbec nutné chodit do galerií. Je to dokonce právě naopak: podobně jako se Mohamedova hora, popuzena prorokovou rigiditou, samovolně vydala za ním, i za námi v létě přicházejí jedinečné výtvarné artefakty samy o sobě, po svých, respektive neseny nohama a na tělech svých nositelů.

Bohaté větvoví rašící z výstřihu. Hyperreliastický portrét milovaného zesnulého dobrmana pěkně u srdíčka. Nebo letadlo, asi kdyby slečna zapomněla, že ráda cestuje. Takhle se ráno probudí, jde se umýt a hele! No jasně! Ráda cestuju. Kdyby si lidé nechávali vytetovat aspoň něco užitečného, třeba vzorečky. Nebo PIN. Pozornost až příliš často upoutá také podklad, na kterém je umělecké dílo vyvedeno. My jsme v devadesátkách taky nosily crop topy, ale aspoň jsme všechny měly anorexii. Ale co se týče toho, jak to vypadá, to není tak důležitý. Důležitý je, že jsme všichni skvělí.