Včera uplynulo sto let od narození Allena Ginsberga, možná posledního velkého rapsoda západní kultury, tedy básníka prorockého typu a zjevu, šarlatána, gurua a mága, jehož kultovní uctívání se mohlo vyrovnat pozici rockové hvězdy.

Ginsberg měl zvláštní pozici v české kultuře: protože za normalizace nemohla jeho poezie oficiálně vycházet, kolovala v opisech na průklepovém papíře a pronikala i do míst, kde se samizdat vyskytoval jen vzácně. Ginsbergovy litanické básně se staly kolektivním vlastnictvím a jejich prorockou dikci se snažil napodobit kdejaký básnický adept. Měl výborné překladatele, vykladače i blízké přátele (Josefa Jařaba, Josefa Rauvolfa, Jiřího Joska a další). Jeho výsostným překladatelem byl Jan Zábrana, člověk, který byl přitom zcela jinak mentálně stavěný, což mu nebránilo Ginsbergovi důkladně porozumět.

V eseji „Básník, který neodešel“ z roku 1971 (esej měla uzavírat knihu, která už pak nevyšla) měl slovesem „neodešel“ na mysli především to, že Ginsbergova role v americké poezii není sezonní, že ji nelze omezit jen na klasické básně „Kvílení“ nebo „Kadiš“. Zároveň však předpověděl osud Ginsberga v Čechách, skutečnost, že zde zdomácní jako málokterý světový básník. Na tom nic nemění ani fakt, že Zábranův titulek můžeme chápat i dvojsmyslně, jako skrytou narážku na Ginsbergovo vyhoštění z Prahy v květnu 1965 („Z Prahy mě vykopli par avion detektivové v kravatě a obleku,“ napsal v básni Král majáles.).

Rok před svou smrtí, v roce 1997, navštívil Ginsberg počtvrté Prahu, potřetí po listopadu 1989: recitoval a zpíval v pražském Divadle Archa, básník už působil téměř domáckým dojmem. Pamatuju si na ten večer: vousatý starý muž v bílé košili, pestré kravatě a šlích, skoro holohlavý, se silnými rty a nosem jako z antisemitské karikatury. Pod těžkými brýlemi zůstal však stále pronikavý, bystrý pohled. Hlubokým, širokodechým hlasem, rodícím se až někde za bránicí, ozvučoval své rapsodické básně a „pokládal“ se do nich s takovou naléhavostí, jako by od jejich napsání neuplynulo třicet nebo i čtyřicet let. Jako obvykle si s sebou přivezl poetickou družinu, mladé poety, které s laskavostí zenového mistra představoval jako „úžasné naděje americké poezie“. Výraz „básník“ v jeho podání měl nepřeslechnutelný milostný podtext a jeho význam byl asi obdobný, jako když ve svých básních používal nezastíraně homoerotické slovo „anděl“. Pohled na pomalu již stařeckého Ginsberga, jak se několika akordy doprovází na přenosné harmonium a kýve se do rytmu svých strof, byl dojemný i komický: etablovaný profesor poetiky a zároveň jedna z ikon americké popkultury, buddhistický světec a zároveň impresário pojízdného básnického cirkusu. Stále však zůstal mužem vždy připraveným exponovat se ve věcech, které popuzují jeho liberální a „planetární“ mysl, které jsou podle něj projevem „kardinálních apokalyptických pitomostí, které vyprodukovala kultura amerických středních vrstev“.

Dodejme: ta samá kultura, která tehdy ještě zcela spolehlivě udržovala fungující demokratický systém a mimo jiné zajistila svou každodenní prací možnost relativně obstojně přežít i těm nejchudším, zároveň nejen tolerovala, ale i sponzorovala školy, na nichž vyučoval Ginsberg a jeho nonkonformní přátelé. Ale básník přece nemá být vděčný, možná tak andělům, ale společnosti nikdy. Od toho je přece… básník.