Když se na jaře v Babišově koalici prvně jednalo o rozpočtu na příští rok, byla vedle varianty, na níž se schodek v návrhu asi ustálí (plus minus 370 miliard korun), zmíněna i varianta extrémní, se schodkem kolem 600 miliard. Předpokladem té extrémní varianty bylo vyhrocení války, kterou USA vedou v Perském zálivu proti Íránu, případně nějaká další černá labuť ze světa. K takto extrémnímu návrhu rozpočtu teď zaplaťpánbůh nesměřujeme. Ale ceny ropy, plynu, tím i elektřiny, se do české politiky promítají s nečekanou silou. Jsou výsledkem katastrofálních rozhodnutí politiků, tentokrát nikoli českých.

Že jsme do značné míry v rukou nepředvídatelného Donalda Trumpa, bylo jasné nejpozději 28. února. Tehdy USA, na opakovanou žádost Izraele, zahájily válku s Íránem. Zahájily ji údery, při nichž vyhladily špičky režimu, ty samé lidi, s nimiž v tu chvíli skrze prostředníky ještě jednaly. Mezitím se samozřejmě ukázalo, že tvrzení izraelského premiéra Netanjahua, jak už zase jsou Íránci na dosah jaderné zbraně, nikdo další nesdílel a americké tajné služby mu přímo oponovaly.

Tato válka z rozmaru trvá už sedmým měsícem taky proto, že ajatolláhové nemají žádný důvod Trumpovi při jednáních věřit. Zablokovali Hormuzský průliv, od Američanů žádají válečné reparace a po Izraeli konec bombardování Libanonu. Jemenští Húsiové si mezitím vytvářejí předpoklady pro účinnou blokádu jiného úzkého hrdla světové ekonomiky, Brány nářků mezi Rudým mořem a Indickým oceánem. Saúdi, kteří aspoň částečně dokázali kompenzovat zablokovaný Hormuzský průliv ropovodem napříč svou zemí, ho nově mají rozbitý. Rozbil jim ho někdo z Iráku, asi šíitské milice. Ropovod prý nebude opraven dřív než za měsíc. A co potom, bude se čekat, až se nějaký milicionář zase trefí? V pondělí se barel ropy prodával za 110 dolarů. Už brzy tedy i na vaší benzince. Hormuz, Brána nářků, saúdský ropovod, to všechno by bez nevynuceného útoku na Írán normálně běželo.

Druhý důvod pro vysoké ceny surovin představuje nekonečná válka na Ukrajině. Ani ta nemusela vzniknout, i k ní bylo třeba rozhodnutí konkrétních politiků. Prezident Putin nemusel svůj nesouhlas s expanzí Ameriky na Ukrajinu a s menšinovou politikou Kyjeva dávat najevo tak středověkým způsobem. A předtím zase nikdo nenutil prezidenta Bushe jr. prosadit cíl přijetí Ukrajiny do Aliance, který od té doby NATO opakuje ve svých oficiálních závěrech a kterému před rokem 2022 dávalo naléhavost vyzbrojování ukrajinské armády Západem. Jedním z posledních stadií války, jež tak jako vždycky vyvine svou vlastní dynamiku, jsou systematické útoky na ruské rafinerie. Ještě o prázdninách česká média žasla nad schopnostmi ukrajinské armády. O víkendu Trump svého kolegu Zelenského veřejně instruoval, ať s útoky na rafinerie (a na ruské tankery) přestane. Nedostatek nafty totiž zdražuje ceny na amerických čerpacích stanicích. Od Trumpa je to samozřejmě pokus odvést před volbami pozornost od následků své íránské avantýry k avantýře, na jejímž vzniku on se nepodílel.

Jakýmsi kombinovaným výsledkem amatérské geopolitiky bude aspoň na dohlednou dobu surovinová drahota. Evropa má mnohonásobně vyšší ceny plynu než před probuzením geopolitických duchů. Břidlicový plyn z Ameriky se sem prodává za desetinásobek vnitroamerické ceny. Zkapalněný – zmrazený, po moři převážený, pak rozmrazený – plyn by i za hlubokého míru byl dvakrát dražší než plyn přivedený postaru plynovodem. Tady se ještě rychle musela zřizovat infrastruktura. Chyby se staly i před válkou. Putin teď škodolibě zmínil, že než Evropská komise prosadila přechod od dlouhodobých kontraktů k burzovní cenotvorbě, prodávalo Rusko do Evropy tisíc kubíků plynu za 150 dolarů. Po změnách v obchodování, začátku války a uvalení sankcí stojí aktuálně na holandské burze tisíc kubíků tisíc dolarů.

Geopolitika se u nás dosud pojímala jako bitva Dobra, jímž jsme my, se Zlem, jímž jsou ti, kdo něčím iritovali Washington. Není to udržitelné, už teď ne intelektuálně, střednědobě ani hospodářsky.