Ve společenství kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) se léta, celá desetiletí, zjevovalo sdílené tajemství „staré postele“. Jak ještě za jeho života vycházely velmi „obnažené“, a tedy velmi erotické prózy z jeho soukromého a milostného života (Jak se dělá chlapec, 1993, Loučení k panně, 2002), tak jeho okruh věděl, že jsou ještě další texty, v nichž jde mnohem dál, snad nejdál, jak je v psaní možné, že tam už vlastně nejde o nic jiného než o to jediné: čtenář si slovo a činnost doplní dle svého.

Nešlo přitom o žádné velké tajemství a ani Vaculík existenci těch textů netajil. Dával je číst přátelům a blízkým kritikům (autorovi tohoto textu nikoli), čas od času se některé (méně explicitní) ukázky objevily v nějakém literárním časopise: pět let po smrti, v roce 2020, vyšel výbor z „postele“ v malém nákladu v péči Vladimíra Karfíka, kritika, jenž byl Vaculíkovi obzvláště blízký. Vydat je však za svého života v celku a pro „širokou veřejnost“ (co to ale za našich časů je?) z dobrých důvodů nechtěl. „Stará postel“ proto zůstávala tím dílem, které bylo ponecháno pro nějakou případnou budoucnost, po Vaculíkově smrti, a zcela určitě až se na věčnost za autorem vydá i ta, jíž se to bezprostředně týkalo, tedy paní Vaculíková. „Mama si to za jejího života nepřála, což jsme pochopitelně respektovali,“ stojí teď v ediční poznámce, v níž je citován dopis syna, Ondřeje Vaculíka, nakladatelství Atlantis, které „postel“ nedávno vydalo, zrovna bylo sto let od spisovatelova narození.

„Mama“, tedy Marie (Madla) Vaculíková, jež se přitom v samotné Staré posteli téměř nevyskytuje, nepochybně ale je největší její obětí, tou, kterou nezasahovalo ani tak to, co se tam píše (lze předpokládat, že to nikdy nečetla), ale to, čeho je „stará postel“ odrazem, tedy podoby soukromého Vaculíkova života, toho, z čeho sestával a jak byl veden. Z běžného (a obecně platného) hlediska: špatně a hříšně. Ale právě toto „špatně“ a „hříšně“ bylo „materiálem“ jeho psaní! Z jeho pohledu, člověka a spisovatele, to nemohlo být jinak. Platilo pro něj: Es muß so sein. Muselo to být. „Všechno, co jsem napsal, bylo způsobeno nějakou charakterovou vadou,“ napsal v jedné z typických sebedefinic.

To je totiž zásadní. Vaculík byl asi největší a nejdůkladnější „sebeobnažovač“, jakého moderní česká literatura měla. To slovo je málo elegantní, ale hodí se lépe než exhibicionista, které by se použít dalo také, ale necháme to jiným. Obnažovat totiž vedle svlékání se, tedy odkrývání nahoty, intimity, znamená také odhalovat, odkrývat pravdu. A pravda, ve Vaculíkově pojetí, je to, co se musí nutně odkrýt, odhalit, obnažit. Pravda je podmínkou svobody a svoboda je projevem pravdy. Pravda nemůže zůstat skrytá a svoboda se nemůže dít tajně. Obojí se tedy projevuje tím, že se vysloví, v jeho případě napíše. Es muß so sein. Muselo to být.

Formálně je Stará postel soubor textů vzniklých od konce sedmdesátých let přes léta osmdesátá s dodatky napsanými v letech devadesátých. Jde o několikastránkové kapitoly, mohlo by se také říct črty, fejetony, jejichž obsahem jsou vzpomínky na milostný vztah se ženou, která je tu různě nazývána, nejčastěji Eva, ale také Pyjana, Cecana, Vulvie, Prudencie, Kochana, paní Mrdaléna z Kukuřice… Není tajemství, kdo byla Eva: ve Vaculíkově světě vlastně není žádné tajemství, žádné inkognito. Eva byla Zdena E. (1934–2007), banálně řečeno Vaculíkova femme fatale, ale hlavně pozoruhodná a zajisté statečná žena, s níž se Vaculík seznámil (plyne to z textu) už v roce 1967. Tehdy byla „kulturní pracovnice“, v roce 1968 už byli milenci a celá sedmdesátá léta tvořili, dalo by se říci, stabilní mimomanželský pár, který se rozpadá na přelomu 70. a 80. let novým Vaculíkovým vztahem, jehož začátek je naznačen v Českém snáři. Do časů tohoto vztahu spadá také známá aféra s Vaculíkovými erotickými fotografiemi, kterých se zmocnila StB a použila k jeho diskreditaci.

Důležité je, že Vaculík s ní měl vztah nejen milostný, ale i pracovní a také „politický“, disidentský: Zdena E. byla nejspolehlivější a nejoddanější přepisovačka nezávislé literatury, jejíž vydávání si Vaculík vzal na svůj hřbet (edice Petlice). Žil s ní, ovšem paralelně, i ve věcech praktických, jak to u takových vztahů bývá, dvojí život, dvojí domov, dvojí starosti. Pracoval na venkovském domě, kam se Zdena stáhla, postavil tam, nejen metaforicky, „starou postel“, jež se stala hlavním dějištěm toho osudového soužití.

Vztah byl dlouhý, náruživě erotický a oboustranně milostný, zároveň bolestný a provázený stálým pocitem viny, neboť šlo o vztah mimomanželský a paralelní. Tato vina však byla překryta diktátem osudovosti, oné osudové pravdy, která v jeho případě byla spojena, jak on k tomu napsal, „pravdou smyslů“. Prostě napíše se vší otevřeností, co mezi nimi bylo a o co tam šlo, tím bude aspoň část břemene sejmuta, i když možná jeho tíha spíš naroste. A šlo o tělesnou lásku. Někdo, často i Vaculík, by to nazval jinak.

Nyní je nutné pokusit se popsat, jak taková věc v textu vypadá. Na první dobrou by se řeklo, že jako pornografie. A opravdu v moderní české umělecké (to slovo je nutné zdůraznit) literatuře neexistuje snad tak rozsáhlý spis, který by se s takovou intenzitou a podrobností zabýval tělesnou, použijme to módní slovo, kohabitací. Čili: „mrdá“ (to slovo samozřejmě autor používá) se tam skoro na každé stránce, znovu a znovu, ve všech různých pozicích, způsobech, polohách. Erekce, výtrysky, felace, cunnilingus, všechny možné formy intimního potýkání, stýkání, pojímání, pronikání, splývání jsou tam popsány s názorností, která nemá konce a hranic. Všechno, co má být, konvenčně vzato, skryté a nevyřčené, co se tedy považuje za obscénní, je předváděno a popisováno s obsedantní podrobností a názorností, někdo by řekl posedlostí. Vaculík dokumentuje (pro sebe?) erotickou podobu onoho vztahu, přičemž jako spisovatel a umělec jeho projevy používá jako prostředek k vytvoření hlubší skutečnosti oné situace, tedy fatálního vztahu ve stavu hříchu. Z něj není vykoupení, ale může na sebe vzít podobu „erotické pravdy“ o sobě samém, portrétu sebe sama ve svobodném prostoru čisté vášně, s níž rekonstruuje i celkovou podobu vztahu, který je přitom už minulostí. Jako spisovateli, který ovšem potřebuje pro sebe vlastní krev, odebírá zároveň krev druhého těla, nikoli jakéhokoli cizího těla, ale těla své milenky, již do svého krevního oběhu vtahuje. Zápisy, pokud budeme vročení věřit, ale vznikají až několik let po rozpadu vztahu, jsou to de facto elegické vzpomínky na vášeň, která je už minulostí, ovšem vytvářeny tak, jako by se děly právě teď, v okamžiku psaní. Stále v dalších a dalších variacích se vrací popisy pohlavních aktů a všech náležitostí s nimi spojených, přičemž směr toho všeho je naváděn k centru věci, tedy k pohlavním orgánům, autorovým, stejně jako partnerčiným. Ty, pojmenovány nejrůznějšími jmény, nejraději novotvary (škurva, šklíbna, pejpina, honda…), jsou obojí nevyčerpatelným zdrojem zájmu, obdivu, úžasu, fascinace. Nestačí o tom a o nich napsat jednou, dvakrát, musí se popsat znovu a znovu, z různých stran a úhlů, v různých náladách a kontextech. Jako by si to autor dal za úkol, který je zároveň úkoj, tedy způsob literárního (sebe)ukájení, prostřednictvím znázorňování a popisování náruživého sexuálního chování. Tedy pornografie, porné-grafein, zápis o chlípnosti?

Ano i ne. Spíš ale ne. Nebo pornografie velmi zvláštního, jedinečného druhu, pro účely, jež se běžně s pornografií spojují, zcela nepoužitelná. Vaculík je daleko spíš výzkumník, který se prostřednictvím „experimentu“, k němuž dochází na půdě svého (a milenčina) těla, snaží popsat, co to všechno s člověkem dělá, jak ho to zasahuje, proměňuje, zvedá i ničí. Jako spisovatel zvláštního druhu, tedy spisovatel „samoživitel“, se k tomu dostává literárními, tedy slovesnými prostředky. Tím, že se s tím musí nějak písemně vypořádat, vrací věci do hry, obnovuje smysl té věci, kterou nemůže a nechce odstranit ze své života, i když ví, co tím způsobil. Skoro jako by dostal ve škole úkol co nejlépe popsat „můj erotický zážitek z prázdnin“, ale protože to není jen tak nějaký žák, nýbrž premiant, tak si dá záležet a pojme to co nejdůkladněji, nejzodpovědněji a nejoriginálněji. Proto to, co by horší žák odbyl a pornograf by popsal přímočaře za účelem vzrušení, vytváří Vaculík desítkami svých vlastních výrazů, pojmů, pojmenování, jimiž se snaží o vytvoření vlastní terminologie a vlastní metodiky, se kterou jde daleko dál a hlouběji než kdokoli v onom oboru. Výsledkem je Vaculíkův zaumný jazyk erotický, napůl vulgární a napůl poetický, někdy explicitní, jindy srozumitelný jen jemu, jako by ho šifroval pro sebe a pro těch pár čtenářů, před nimiž se chce předvést a kteří mu porozumí, kteří to cítí podobně jako on. Ti ostatní budou zmateni, znechuceni a možná pobouřeni, ale s těmi se nepočítá, ti pro Vaculíka nemají v tomto ohledu význam.

Rozpor mezi veřejným obrazem veřejného pana Vaculíka, moudrého pána, autora Dvou tisíc slov a těch hezkých fejetonů o zahradě a sečení luk, a muže, jenž sní o tom, jak jeho semeno přistane na tváři milenky, nemůže být větší. Byl to jeho úmysl? Spíš nezbytnost: Es muß so sein. Musí to tak být.

Ludvík Vaculík: Stará postel (1978–1998). Vydal Atlantis, Brno 2026. 236 stran.