Již přes měsíc trvá americko-izraelská válka proti Íránu a ještě o nějaký týden víc trvá v Íránu blackout internetu. I v podmínkách relativní otevřenosti je velmi obtížné pochopit, co se skutečně děje v nějaké cizí, vzdálené zemi. Veřejnost je odkázaná na pár specialistů s dlouhodobými kontakty v té zemi, kteří ovšem mohou mít svou vlastní, manipulativní agendu, anebo prostě vnímají situaci v té zemi nějak svérázně. Mohou, nemusejí – podstatné je, že to nepoznáme. A co teprve teď, kdy se z té země dostává naprosté minimum zpráv a ty nemusejí být vůbec reprezentativní. U diktatur íránského typu se ke slovu dostává taky diaspora. Ale jaké jsou její zájmy? Nezamrzly jejich představy o Íránu v době, kdy ho opustili?

Víme, že se režim ani po dekapitačních zásazích nezhroutil. Ale jak prožívá bombardování civilní obyvatelstvo? Někdo z těch napojených hlásí, že slyší od lidí z Íránu zprávy jako: Izraelci mi posílají na mobil varování, že budou kolem mě bombardovat, abych se schoval do bezpečí; íránské bezpečnostní složky mi posílají na mobil výhrůžky, že když vylezu na ulici, tak mě zabijou. Je to pravda? A pokud ano, kolik lidí to vidí takhle?

To je samozřejmě docela důležité, kdy jedním z cílů či důsledků operace je „regime change“, zdiskreditovaný a obávaný termín.

Od roku 2009 prakticky každých pár let propukají v Íránu občanské nepokoje – lidé vyjdou do ulic a režim je krvavě potlačí. Ale kdo v nich demonstruje a za co? Je zřejmé, že určitý dopad mají. V roce 2022, po demonstracích vyprovokovaných smrtí dvaadvacetileté dívky zadržené kvůli tomu, že neměla zakryté vlasy, režim oznámil rozpuštění hlídek známých jako Morální policie. Předpisy nařizující zahalování nezrušil, ale prý jsou vynucovány o dost flegmatičtěji. Pozdější protesty jsou čím dál víc vyloženě protirežimní. Při potlačování těch posledních, jež předcházely americko-izraelskému útoku, samotný režim přiznává tři tisíce obětí.

Mít aspoň psa

Hidžáb byl vždy jednak příhodná rozbuška a jednak taky snadný objekt pochopení Západu v éře, kdy jsou redakce i ministerstva zahraničí nastavená na feministickou agendu. Ovšem v Americe žijící íránská spisovatelka Roya Hakakianová to přirovnává k Berlínské zdi: byl to srozumitelný a fotogenický symbol, ale to neznamenalo, že lidé na druhé straně železné opony chtějí jen a pouze pád zdi, ani že ten sám o sobě zajistí změnu režimu. Při protestech v roce 2025 se prý šířil na sítích hashtag „normální život“. Lidé psali, co si pod tím představují. Jistěže svobodu nenosit hidžáb. Ale taky třeba mít psa, což je zakázané.

Na sociálních sítích jsou vděčným tématem nostalgické fotografie z Íránu za šáha – moderní, západně oblečení lidé, dívky v minisukních, rock’n’roll. Jenže ty fotografie (mimochodem existují i z Egypta, Libanonu, a dokonce z Kábulu, muslimský svět býval po druhé světové válce sekulárnější než dnes) nebyly předzvěstí budoucnosti, ale porážky. Ti lidé prohráli, byli v menšině, jejich vizi budoucnosti odmítla většina společnosti – ta chudší, venkovská, tradičnější část. Jsou dnešní odmítači hidžábu stejnou menšinou?

Pokud jsou, neznamená to, že zbytek společnosti je monolit. Běžně se cituje odhad založený na uniklých interních průzkumech, že režim podporuje patnáct až dvacet procent lidí. Historik Abbas Milani řekl loni: „Nevím o jiné zemi na Blízkém východě, kde by lidé tolik chtěli sekulární společnost. Myslím, že Írán je sekulárnější než Turecko, mnohem víc sekularizovaný než státy Perského zálivu nebo Maroko nebo Libanon. Protože lidé dospěli k názoru, že politický islám neposkytuje řešení jejich problémů.“ Chtějí modernitu, pokračoval, ale íránskou modernitu. „Nechtějí napodobovat všechno západní, nemají idealizovaný obraz Západu. Chtějí moderní stát v tom smyslu, že suverénem je lid, ne Alláh.“

Milani učí na Stanfordu. Íránská diaspora je velká, čítá okolo čtyř milionů lidí, a velmi úspěšná. Ale to i proto, že řada imigrantů pocházela z vyšších vrstev šáhova režimu, z rodin, které už tehdy byly rozkročené mezi domovem a Západem. Jak jsou reprezentativní pro dnešní Írán? Rezá Pahlaví, syn šáha svrženého v roce 1979, je v Íránu zřejmě i docela známý a respektovaný, ale v jeho vůdčí politickou roli nikdo nevěří, rozhodně ne Donald Trump. Jsou i exilové organizace jako Lidoví mudžáhedíni (MEK), kteří mají zřejmě v Íránu i nějaké ozbrojené agenty, ale jsou velmi kontroverzní.

Síla filmu

Když se snažíme udělat si obrázek o poměrech v Íránu srovnáním s tím, co známe z komunismu, dospějeme podobně jako u mnoha jiných diktatur k tomu, že režim je sice krvavější, než byl náš, ale zároveň v něm přežívá jistá míra pluralismu a osobní autonomie, jakou u nás komunisti dokázali vymýtit. Pro cizince bez možnosti přímého kontaktu mohou být velice zajímavým zdrojem informací íránské filmy. Jistě podléhají podobnému zkreslení jako jiné zdroje informací – tvořit filmy a dívat se na ně touží určitý typ lidí. Dvojnásob to může platit u filmů, které proniknou k západnímu publiku. Nicméně se všemi těmito riziky můžeme říct, že íránský film je velmi zajímavý a mezinárodně sdělný, rozhodně víc než kinematografie arabské.

Ondřej Štindl tady nedávno psal o čerstvém filmu Džafara Panahího Drobná nehoda (viz č. 7/2026), který násilí režimu přímo tematizuje. Dokonce není jediný, film Semínko posvátného fíkovníku režiséra Mohammada Rasoulofa (2024) popisuje rodinu režimního prokurátora, již protesty v roce 2022 zasáhnou takovým způsobem, že otec rodiny propadne vražedné paranoii. Oba režiséry režim perzekvoval a jsou dnes v exilu. V médiích se dočteme, že ty filmy byly natočeny „bez oficiálního povolení“, nicméně je pozoruhodné, že vůbec vznikly. V komunistickém Československu bylo nemyslitelné, aby taková akce jako natáčení filmu v profesionální kvalitě unikla pozornosti Státní bezpečnosti.

Nebudeme se zde pouštět do kritického hodnocení filmů, ale spíš si zkusíme všimnout, co nám mohou povědět jako sociologický materiál, co vypovídají o podobě všedního života v Íránu.

Už v oscarovém snímku Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin (2011) a v jeho předchozím filmu O Elly (2009) si můžeme všimnout, že už tehdy byla povinnost žen nosit hidžáb ne snad formalitou, ale taky ne všepronikajícím omezením. Ženy si sice všude kromě domova musejí zakrývat vlasy i tělo, ale dělají to dost ledabyle. Ale jinak se v běžném životě chovají normálně, necítíme, že by se jim třeba v obchodě nebo na úřadě dostalo jiného zacházení, protože jsou ženy. Mohou pobývat o samotě s mužem, i svobodným, který je rodinný známý, mohou řídit auto (i když prý ne motorku), mohou hrát volejbal. Jde, pravda, o příslušníky vzdělaných středních vrstev. Ale nevidíme žádnou příkrou propast mezi nimi a venkovany či konzervativnějšími lidmi. Rozdílné postoje existují a jsou uznané, ale společnost je prostupná (to neplatí pro Semínko posvátného fíkovníku a Drobnou nehodu, tam si uvědomíme, že příslušníci represivního aparátu došli tak daleko, že se v případě změny režimu mají čeho bát – víc než u nás. Ovšem na rozdíl od českého komunisty mají náboženský světonázor, takže pokud dokážou sami sebe přesvědčit, že to, co dělají, je správné, nebudou se bát předstoupit před svého stvořitele jako mučedníci).

Míra represe prý v průběhu času nevyzpytatelně fluktuuje, tání střídá utužení. Takže ve filmu Zahaleni stínem (2016), který se odehrává v osmdesátých letech, vidíme, jak matka vštěpuje malé dcerce, že nesmí nikomu prozradit, že mají doma zakázaný videopřehrávač. Cvičí podle fitness videa Jane Fondové. To v Drobné nehodě, nejnovějším z těch filmů, už ženy na zakrývání vlasů v podstatě kašlou. Jedno ledabylé přehození šátku přes hlavu při vstupu do lékárny – a to je všechno. Kdoví, jestli je to jinou dobou, jinou lokalitou nebo sociálním prostředím, jež není omezeno na vzdělané vrstvy. Drobný detail k národnostní situaci: z diskuse kolem filmu lze pochytit, že jedna z postav je příslušník národnostní menšiny, Azer. Laik to nepozná a v ději to nehraje žádnou roli.

Vztahy v rodině působí na povrchu rovnoprávně, v hlubších věcech jsou možná patriarchálnější, než je náš standard, ale ne víc než, řekněme, v Evropě před druhou světovou válkou. Rozvodové řízení v Rozchodu Nadera a Simin je snazší a postavení manželů rovnější než v katoličtějších zemích Evropy ještě po válce. O tom, že společenská pravidla mají blíž k Západu než k tomu, co bylo donedávna povinné v Saúdské Arábii, není nejmenších pochyb.

Horší to nebude

Filmaři jsou z podstaty věci jistě lidé západněji orientovaní než průměr společnosti. Ale na těch filmech nevidíme nějakou posedlost západními ideály. Vidíme kritiku režimu, který je špatný podle jejich měřítek. Vidíme kritické zkoumání role mužů a žen, jež ani není zaměřeno proti režimu, ani se nepoměřuje západním ideálem, zabývá se íránskou společností jako takovou. Západ je něco, co Íránci znají a čerpají z toho, třeba právě v samotných filmech – řada diváků si všimla, jak závěr Semínka posvátného fíkovníku připomíná slavný Kubrickův horor The Shining. Ale nejsou ze Západu nijak zakomplexovaní. Když se ve filmu O Elly jeden muž vrátí z Německa, kde žil, oženil se s Němkou, ale pak se s ní rozvedl, jeho přátelé to přičítají jeho osobním kvalitám, ne nějakému příkopu mezi Východem a Západem. „Jeho žena šla za soudcem a řekla Achtung, achtung, ten člověk je blázen,“ vtipkuje na jeho účet jeden z přátel.

Šance na změnu režimu v Íránu asi nejsou velké, režim je fanatický a – jak dosvědčuje jeho současná vojenská strategie – usoudil, že mu jde o přežití a nemá co ztratit. Ale obávat se toho, že změna režimu by měla podobné důsledky jako invaze do Iráku, je v tomto případě něco jako zbrojit na minulou válku. Jednak proto, že jakýkoli nástupnický režim může stěží být horší než ten dnešní, který útočí bezmála na všechny země v okolí a oznámil, že jeho cíle mohou být kdekoli na světě. Ale i proto, že íránská společnost má své sebevědomí a identitu a má zjevně fanatismu dost.