Slovenský premiér Robert Fico – i tři roky po začátku svého aktuálního mandátu – odmítá pochopit, že jeho výroky pronášené pro účely domácí volební kampaně, určené pro úzký, ale nezanedbatelný segment voličů na Slovensku, udělají pokaždé kariéru i v zahraničí. Tak tomu bylo i v případě věty, že „nezatáhne Slovensko do války kvůli nějakému článku 5 (Severoatlantické smlouvy)“. Po ostré reakci Petra Pavla následovala další „perla“: konstatace, že český prezident je generál, a proto „chce válku“.

Jde o v posledních týdnech a měsících typickou rétoriku, která břemeno současné eskalace na linii NATO–Rusko a často i celou genezi konfliktu přenáší na stranu „kolektivního Západu“, případně „evropských válečných štváčů“, tedy zemí jako Polsko, baltské republiky nebo Velká Británie.

Na druhou misku vah můžeme položit vyjádření lídrů francouzského Národního shromáždění Marianne Le Penové a Jordana Bardelly, tedy zástupců politického proudu kritiky liberálního establishmentu, do něhož se v posledních letech řadí i bývalý sociální demokrat Fico. „Opět vyjadřujeme nejvyšší solidaritu s evropskými spojenci, kteří se stali cílem nepřátelských aktivit a destabilizačních kampaní,“ napsali. „Nikdy nepřipustíme, aby nám cizí mocnost, v tomto případě Rusko, mohla přímým nebo nepřímým způsobem vnucovat svoji politiku – prostřednictvím výhrůžek, destabilizace či psychologického nátlaku.“

Pochopitelně, mohli bychom se zde ponořit do dlouhých a oprávněných úvah o odlišném vnímání vlastní státnosti a role vlastní země ve světě, který bezpochyby má vliv na vyjádření slovenského premiéra a francouzských opozičních lídrů. Stejně tak bychom mohli dlouze vysvětlovat, proč Robert Fico říká něco jiného, než dělá: jeho výrok zazněl téměř ve stejnou dobu, kdy slovenský parlament schvaloval rozhodnutí vlády poslat do Polska a Pobaltí další slovenské vojáky, kteří – jak v deníku Postoj správně poznamenal Lukáš Krivošík – budou součástí případného konfliktu dříve, než se v Bruselu stihnou sejít velvyslanci při NATO, aby o aktivaci článku 5 vůbec rozhodli.

Nicméně tentokrát nechme slovenské záležitosti stranou. Reakce Le Penové a Bardelly, stejně jako desítky dalších signálů, ukazují, že hrozba eskalace ze strany Ruska je reálná, nezávisle na tom, jakou bude mít formu. Jde o součást poměrně konzistentně realizované strategie. Polský vládní think tank Centrum východních studií (OSW) ji shrnuje v nejnovější zprávě v jednom tvrzení: „Zničit Ukrajinu, zastrašit Evropu, podplatit Ameriku.“ Tváří v tvář zjevnému neúspěchu hlavního cíle války – změny režimu v Kyjevě – a velmi pomalému postupu na frontě je Rusko odhodláno konflikt v nejbližších měsících eskalovat, nikoliv hledat cestu k jeho zmrazení.

Snahy „zničit Ukrajinu“ útoky na civilní a energetickou infrastrukturu – bohužel stále úspěšnější – vidíme každý den. I z tohoto hlediska se jeví jako absurdní narativ o „válkychtivosti“ Západu a ukrajinské elity. O jednání či kompromis nemá zájem Rusko, nikoliv Kyjev, Brusel či Washington.

Ohledně „podplácení Ameriky“ vidinou nějakých mytických byznysových „dealů“ se toho napsalo a řeklo hodně, zatím naštěstí imperiální geopolitické instinkty Washingtonu působí v tomto ohledu jako protilék na podnikatelské sklony části americké elity.

Tím, co je nyní v centru pozornosti, je druhý prvek – „zastrašit Evropu“. Důvodem je reálná slabost evropských společností, evropské politiky a evropských armád, způsobená desetiletími sebevražedné politiky současného establishmentu, který zároveň dnes zoufale hledá způsoby, jak zachránit své pozice.

V tomto ohledu je ruská šachová partie, opět vinou nezodpovědnosti elit kontinentu, rozehraná velmi slibně. Můžeme čekat bezhlavé strašení ruskou invazí „hned zítra“, jehož skutečným cílem je vyvolat efekt vnitropolitického „sjednocení pod vlajkou“ a označování vnitropolitických soupeřů za bezpečnostní hrozbu („ruští agenti“). Můžeme také čekat využívání zjevného pokrytectví takového přístupu druhou stranou barikády, tedy táborem, jenž by se dal označit výstižným německým pojmem Russlandversteher. V tomto případě „chápání Ruska“ bude znamenat nejenom vstřícnost k ruským obavám o vlastní bezpečnost, ale i demaskování údajných západních „válečných štváčů“ pod heslem „chceme válku, nikoliv mír“. Co naplat, jak píše už citovaný Krivošík, příliš často ti, kteří hovoří o míru, jím ve skutečnosti myslí kapitulaci (v lepším případě jen tu ukrajinskou).

Nakonec se může ovšem ukázat, že vývoj společenských nálad ve spojení se sérií volebních klání v nejbližším roce povede spíše ke sbližování pozic obou táborů: liberální evropský establishment po většinu posledního čtvrtstoletí dokázal s Putinovým Ruskem fungovat v úspěšné kooperaci a není vyloučeno, že v pocitu bezvýchodnosti – nejdříve na úrovni reálných kroků spíše než rétoriky, jako tomu bylo v případě migrační politiky – se začne k tomuto postoji vracet. Pomoct tomuto procesu může společný rys obou táborů – touha vypudit Američany z Evropy a také reálná politika, například prodlužování energetické krize vyvolané konfliktem na Blízkém východě (která samozřejmě protiamerické nálady zvyšuje).

Z trojice „zničit Ukrajinu, zastrašit Evropu, podplatit Ameriku“ se tak – navzdory všeobecnému přesvědčení – může právě prostřední element ukázat jako nejsnazší k dosažení.

Co s tím? Je dobré poslouchat hlasy z východního křídla NATO a EU, kde se znalost Ruska pojí s reálným pocitem ohrožení. Polští, litevští nebo finští představitelé varují před nejbližšími měsíci a před útoky „pod úrovní přímého válečného konfliktu“ a zároveň bojují proti hysterickému strašení otevřeným válečným konfliktem, jež přináší spíše opačný efekt: vzbuzuje buď panický strach, nebo odpor k údajnému „pokrytectví liberálních elit“, které straší, protože ve skutečnosti samy „chtějí válku“ či chtějí „zakrýt svoji neschopnost“. Oba postoje přesně konvenují ruským narativním cílům.

Zároveň experti z východního křídla demaskují opačný postoj, který eskalaci svaluje na Západ, údajně ohrožující ruskou bezpečnost. O tom, jak „moc“ se nás Rusko bojí, dobře promluvil nedávno bývalý finský generál Pekka Toveri. Na druhé straně finsko-ruské hranice není skoro nic, ani lidé, ani vojenský materiál, prohlásil v rozhovoru pro německý tisk. Stejně tak polští vojenští analytici ukazují na výrazné oslabení vojenské ochrany Královecké (Kaliningradské) oblasti. Necháváte vlastní území nechráněné, když se doopravdy bojíte údajně agresivních sousedů?

Ve zkratce: necháváme se zastrašovat a sami strašit neumíme. Když se opět vrátíme k citovanému reportu polské OSW: není to dobrá výchozí pozice pro jednání s kriminálníky, kteří rozumějí jen řeči síly.