Zpátky na zem. Alternativa pro Německo (AfD) sice volby ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko vyhrála historickým způsobem, ale pravděpodobně to nebude TEN obrat ve směřování Německa, jehož se jedni děsí a druzí ho netrpělivě očekávají.

Čísla sama o sobě jsou vskutku famózní: AfD téměř 44 procent, druzí křesťanští demokraté, CDU, pouhých 18. Do zemského sněmu pronikly ještě čtyři další formace, všechny s jednociferným výsledkem. I když teď malá strana a ještě menší strany uklohní nějakou širokou frontu „proti pravici“, čeká tuto zemi permanentní krize vládnutí.

Nicméně střední proud německé politiky je z pouhého náznaku takové změny vyděšený tak, že ho dlouhodobé škody pro vlastní image momentálně až tak nepálí. Také vítěz voleb, lídr AfD Ulrich Siegmund, dnes mluví o spolupráci, kterou bude potřebovat buď od nějaké politické frakce v zemském sněmu, nebo od „jednotlivců“. Tady nemůže jít o nikoho jiného než o všech pět poslanců nebo část poslanců BSW (Společenství Sahry Wagenknechtové, což jsou pacifističtí odpadlíci od exkomunistů) nebo o jednotlivce z CDU. Byli by vystaveni pro normálního smrtelníka nepředstavitelnému tlaku okolí, na druhou stranu mezi členy CDU na východě Německa nebyla „protipožární zeď“ oddělující Alternativu od zbytku politiky nikdy moc populární. Být čerstvě zvolen do zemského parlamentu v Magdeburku a názorově se ocitat někde mezi oběma bloky není osobně nic záviděníhodného.

Alternativa totiž představuje po letech šanci na skutečné změny v německé politice, zatímco etablované strany – a mezi ně musíme kromě kdysi dávno subverzivních Zelených zahrnout i postkomunistickou stranu Levice, od níž odpadla Wagenknechtová – tvoří dohromady jev v Americe pojmenovaný Uniparty. Změny, které nastávají poté, co kancléře sociálnědemokratického vystřídá kancléř křesťanskodemokratický, nevytvoří dohromady žádnou opravdovou změnu. Kurz Berlína v Evropě zůstává stejný.

Reálnou změnou, která má význam i pro partnery Německa v Evropské unii a speciálně pro jeho přímé sousedy, by bylo: vypovězení závazku, že k roku 2050 bude dosaženo uhlíkové neutrality, s čímž se pojí zrušení zákazu spalovacích motorů nebo gargantuovská podpora větrníků; zrušení automatického práva na pobyt pro každého, kdo vysloví slovo „azyl“; v neposlední řadě odklon od politiky bezpodmínečné podpory Kyjeva proti Moskvě a uznání faktu, že nasazení pro Ukrajinu musí mít nějaké hranice. Německo je iniciátorem a dosud hlavním aktérem plánu, že válečné úsilí Ukrajiny budeme financovat z peněz zmrazených Rusku v roce 2022 po Evropě. Ať se nám to líbí nebo ne, objektivně by jejich převedení Ukrajině byla krádež, na jakou si netroufly ani Spojené státy, když kdysi dávno „pouze“ zmrazily účty Íránu. K ruskému motivu v politice AfD se ještě vrátíme. Nicméně na zemské úrovni se výhybky v mezinárodní, a dokonce ani v energetické politice nepřehazují.

„Všechno je možné“ a „My jsme začátek“ byla dobrá hesla do této volební kampaně, fungovala. Nicméně Alternativě zbývá ujít nesmírně dlouhou a náročnou cestu, pokud skutečně chce změnit trajektorii Německa tak, aby přestalo být vrchním dozorcem pro vymáhání zelené utopie v EU. AfD se především bude muset vyrovnat s fenoménem dederonství. Když na to přijde, jako například když Ossis hlasují jinak než Wessis, zbytek spolkové republiky si uvědomí, že východní Německo je divné. Síla AfD tam bývá interpretována jako pozdní dědictví Ericha Honeckera. Nedává to moc smysl, vzestup AfD dlouhodobě koreluje s propadem CDU, zatímco Honeckerovi političtí nástupci, strana Levice, se zhruba drží na svém. Mimochodem, postkomunisté ve shora vyjmenovaných tématech, kde AfD slibuje změnu, mají blíž k mainstreamu než k ní.

Vzdát se standardní odpovědi na otázku, proč AfD tak boduje v bývalé NDR, by znamenalo připustit si možnost, že ta část Ossis, která asi není kontaminována komunistickým světonázorem, když dvacet, třicet let věrně hlasovala pro křesťanské demokraty, není ani kontaminována progresivismem. Ten sice v roce sjednocení 1990 v západním Německu ještě nevyhrával volby, ale už tam měl hluboko zapuštěné kořeny v médiích, ve školách, na univerzitách. Takže by to znamenalo připustit si možnost: To my jsme indoktrinovaní. A to je těžká, skoro nemožná věc. Nákaza Alternativou, její famózní úspěch proto z nějaké části narazí na starou německo-německou hranici. Pro celostátní úspěch musí Alternativa odvést skutečnou práci ve starých spolkových zemích. Po odečtení „NDR“ v nich zřejmě dosahuje cca 25 procent. Elektorát v západním Německu má setrvalé preference, politické hodiny tam jdou pomaleji než v tom východním i než u nás.

Siegmund by ani z pozice zemského premiéra nedokázal předělat Sasko-Anhaltsko, natož spolkovou republiku. Ovšem pouhá jeho existence v této funkci by vedla, musela vést ke znormálnění Alternativy. Třináct let establishment včetně CDU, která instinktivně nechce mít konkurenci na pravém boku, sám sebe přesvědčuje, že AfD u moci by byl konec Německa, konec demokracie, konec míru v Evropě. Nemohou teď riskovat, aby se z toho vyloupla další uměle vyrobená panika. Otázka je, s čím přijdou dál, jestli si vystačí s hysterií, nebo jestli zajdou dál. Část německého establishmentu a z konkurenčních opozičních stran pak sociální demokracie a Zelení se kloní k zákazu této jediné vskutku opoziční strany. Člověku se hned po volbách nechtělo věřit svým očím, když v redakčním komentáři Süddeutsche Zeitung četl: Domněnka, že stranu s tak vysokou podporu nelze zakázat, poněvadž to by bylo nedemokratické, je v rozporu s logikou Ústavního soudu. Podle logiky Ústavního soudu totiž až když je nebezpečí opravdu velké, může ho on zažehnat, a to i zákazem. Tedy určité množství dezolátů demokratický režim vydrží, a když se dezoláti přemnoží, změníme režim a tím ho před nimi zachráníme.

V této souvislosti jsme upozorňováni, že skončila pokojná kapitola evropských dějin, že jsme fakticky ve válce. I do Echa psali čtenáři, že nedoceňujeme, jak moc je AfD proruská. A skutečně, poslanec Siegmund svého času zemskému sněmu navrhl přidat se k iniciativě „Stop sankcím“. Z pohledu Siegmunda a jeho stranických přátel to ale není proruský, nýbrž proněmecký postoj. Sankce objektivně poškozují německou, stejně jako českou, ekonomiku. U východoněmeckého Greifswaldu ústil plynovod Nord Stream, přímo v Sasku-Anhaltsku obří rafinerie Leuna těžce hledala náhradu za ruskou ropu. Je iluze myslet si, že zákaz diskutovat o moudrosti konfliktu s Ruskem, který se zvrhl v ukrajinskou válku, se dá vymáhat napořád. Dokud je demokracie, napořád není nic.