Již jsme doporučovali Eda Westa jako jednoho z nejlepších britských komentátorů a máme příležitost to zopakovat. Ve svém posledním textu West srovnává bezpečnost letecké dopravy s veřejnou bezpečností v Británii. Bezpečnost letecké dopravy se totiž za poslední půlstoletí úžasně zvýšila; natolik, že nehody, k nimž dnes dochází, často nejdou na vrub běžné chyby nebo závady, nýbrž nějaké neproniknutelné podivnosti, třeba náboženského pominutí pilota. Zatímco v roce 1970 připadalo na jeden milion letů asi 6,5 smrtelných havárií, v roce 2025 to bylo při ohromném nárůstu letů méně než 0,5.

Letecký průmysl má mechanismy, jak nehody rigorózně vyšetřovat, a vyvozuje z nich poučení – nesčetná zlepšení jak technická, tak i procedur a výcviku pilotů. Jde o soukromé firmy, pro něž je životně důležité, aby veřejnost létání považovala za bezpečné, protože jí nařídit létat nemohou.

Kriminalita v Británii sice taky poklesla proti 90. létům, ale, připomíná West, je stále vyšší než v 50. letech a za jejím poklesem stojí dva faktory – rozšíření bezpečnostních kamer a stárnutí populace –, od kterých by se dal očekávat pokles ještě větší.

Jenže ti, kdo mají v Británii na starosti veřejný pořádek, nejsou motivováni bezpečností, ale ideologií.

„Představte si, že by vyšetřování leteckých nehod nebylo motivováno silnou snahou zajistit, aby lidé měli důvěru v produkt. Představte si, že by lidé byli ovlivněni nějakým tabu nebo ideologií související s leteckou dopravou, jako například zvláštní sakralizací pilotů. Nikdo by se neodvážil naznačit, že vina spočívá na pilotovi, ani by nemohl prověřit jeho kvalifikaci, protože by to bylo považováno za autoritářské, nebritské nebo něco podobného. Možná by existovala nějaká mezinárodní úmluva dohodnutá na počátku 50. let, kterou by bylo nemyslitelné změnit,“ píše West.

„Pokaždé, když by došlo k chybě pilota, by na rodiny obětí havárie byl vyvíjen nátlak, aby vydaly prohlášení o tom, jak bezpečné létání je; v sitcomu EastEnders by se zničehonic objevovaly zápletky o tom, jak byl nějaký pilot nespravedlivě stigmatizován. Poslanci by se snažili omezit sociální sítě, protože vyvolávají u lidí strach z létání. Vnímání této formy cestování jako nebezpečné by bylo spíš problémem narativu, který je třeba zvládnout, než motivací k jejímu zlepšení. Příčina každé katastrofy by byla bagatelizována, a tak by se opakovaly.“

U pražského Barrandovského mostu se zřítila betonová plastika nazvaná Rovnováha. Událost potvrdila zdejší mizernou údržbu infrastruktury a reakce na ni zas potvrdila zvláštní posedlost části publika normalizační architekturou (plastika je z roku 1990, ale koncipovaná byla ještě za socialismu). Tito fetišisté si nyní chtějí pořídit vlastní kauzu à la železniční most na Výtoni a touží plastiku obnovit.

Je to velice zajímavé téma. Uplatňují se zde, myslím, dva výrazné motivy. Zaprvé, část veřejnosti si architekturu té éry nikdy neoblíbila – ani tu svobodnou, na Západě. Zadruhé, za socialismu u nás vznikaly stavby lepší i horší, ale i ty lepší trpí syndromem „na poměry dobré“.

Sochař Pavel Karous, přední propagátor tohoto odkazu, vymýšlí konspirační teorie o tom, že to, že normalizační architektura je ošklivá, veřejnosti vsugerovali developeři. Ale taky díky němu máme web Vetřelci a volavky, katalog normalizačního výtvarného umění ve veřejném prostoru. Sympatické na něm je, že, ač fanatik – bez fanatismu se taková práce odvést nedá –, je Karous schopen střízlivého pohledu. Takže třeba popisuje, jak rutinizovaná sochařská produkce tíhla k několika typickým tvarům, které pojmenovává „Ztratila klíče“, „Kyčelní kost mamuta“, „Triffidi“, „Vetřelci“ a „Volavky“.

Rovnováha sochaře Josefa Klimeše možná patřila mezi ty originálnější, poctivější výtvory, ale není to Notre-Dame, abychom pořizovali její repliku. Na webu věnovaném Klimešovi si lze přečíst jeho popis, jakým nesmírně náročným postupem se plastika betonovala, a je dost možné, že by se dnes dělala jinou technologií. Než to, tak raději dát příležitost něčemu novému. Do té doby si můžeme vychutnávat torzo objektu, v němž lze objevit svébytnou estetickou hodnotu.