Výrok prezidenta Petra Pavla o „Spojených státech evropských“ jako kýženém cíli cesty našeho kontinentu dobře zvýraznil důležitý rozdíl ve vnímání státní suverenity mezi českou tradicí a ostatními sousedy z regionu. V české paměti nemá fungování v podřízené pozici v rámci větších státních celků tak jednoznačně negativní zvuk jako v případě paměti polské, maďarské, ukrajinské, či dokonce slovenské. Tedy i důraz na nezávislost je menší.

Jde přitom o klíčovou debatu dneška a není podle všeho náhoda, že střední Evropa hraje v tomto kontextu dlouhodobě velmi viditelnou roli. Nejnovější kapitoly tohoto příběhu se píšou nyní v Maďarsku.

Krastev v něm připomíná, že rok 1989 ve střední Evropě nebyla pouze „liberální revoluce“ – motivována touhou po změně režimu –, ale také revoluce „nacionalistická“ – v tom smyslu, že velkou část lidí volajících po změně představovali ti, pro které primární motivací byla nezávislost jejich národů na Moskvě. Podružnosti nového politického zřízení byly druhotné (asi bychom měli dodat, což Krastev neudělá, že demokracie, k níž tehdy vzhlíželi, byla v mnoha ohledech poměrně odlišná od té dnešní).

Krastev upozorňuje, že vztah „učitel–žák“, který se mezi západní a východní Evropou následně ustálil, založený na představě, že cílem „nováčků“ je co nepřesnější imitace učitelského vzoru, byl jedním z hlavních důvodů pozdější deziluze a frustrace, která pomohla Orbánovi k moci. Odpor k politice zaměřené na imitaci a větší důraz na národní suverenitu jsou podle Krasteva živoucí prameny nejen maďarské, ale třeba i polské konzervativní pravice.

Z této perspektivy je pak snazší pochopit důvody pro maďarský a (za předchozí konzervativní vlády) i polský spor s Evropskou unií a v případě Maďarska i Orbánovu snahu vybudovat si lavírováním mezi velmocemi únikovou cestu z „evropského sevření“. Cestu, která se – dodejme – ukázala slepou uličkou.

Co ale když je tento kolizní vztah tak nějak nevyhnutelný, nezávisle na tom, kdo v Budapešti nebo ve Varšavě vládne? Třeba je střední Evropa „nezralá“ na aktuální „unijní“ variantu liberálnědemokratického modelu. O tom nás koneckonců přesvědčuji celé generace komentátorů, kteří nejdřív strašili, že nás kvůli oné „nezralosti“ do EU nevezmou, a když už jsme se tam dostali, straší, že budeme vyloučeni nebo se minimálně dostaneme mimo hlavní proud.

Tady zajímavý vhled poskytuje jiný výrazný hlas současné debaty na pomezí politologie a politiky, německý akademik Philip Manow. Ve své poslední knize si klade otázku, proč se největší konflikty o „právní stát“ a údajné hrozby pro „liberálnědemokratický model“ objevují ve středovýchodní Evropě. Je to určitě jen kvůli „zaostalosti a nezralosti“ těchto zemí, které se na Západ „vrátily“ až po roce 1989? Opravdu je ve střední Evropě taková přemíra zlovolných autoritářů, kteří se pokoušejí liberální demokracií demontovat, a tak nadstandardně hloupý „lid“, který je opakovaně volí? ptá se Manow. Anebo je „liberálnědemokratický model“, který se jim západní Evropa snaží „prodat“ jako univerzální vzor, ve skutečnosti výsledek konkrétního vývoje konkrétních zemí, vyplývající z konkrétních dějinných zkušeností?

Podle Manowa je dnešní západoevropská varianta liberální demokracie výsledkem historického traumatu výmarského Německa. Reflektuje pád meziválečných západoevropských demokracií a nástup fašismu/nacismu. Ústředním cílem nového modelu tak bylo oslabit moc většiny (aby si nemohla opět demokraticky zvolit totalitu) a oslabit nacionalismus spoutáním národního státu prostřednictvím nadnárodních struktur Evropského společenství.

Problém podle Manowa – a v tomto směru se jeho pohled podobá Krastevově – spočívá v tom, že země postkomunistické střední Evropy tyto vzpomínky nesdílejí, alespoň ne všechny. Pro ně nešlo o příběh demokratické většiny hlasující pro totalitu ani o příběh nacionalismu utrženého ze řetězu. Byly objektem nadvlády cizích imperialismů – velkoněmeckého a sovětského, proti kterým bylo národní cítění naopak oporou a znamením odporu.

Manowovi v tomto výstižném popisu uniká ještě jeden aktuální rozměr vztahu mezi těmito zeměmi a EU: výbušnost této odlišné perspektivy ohledně suverenity posiluje skutečnost, že jde o země, které jsou zároveň nejvíc závislé na bruselských dotacích. Teprve tyto dvě skutečnosti – touha po samostatnosti a reálná hluboká závislost – vytvářejí vražedný mix. Na země západní Evropy, i ty menší jako Dánsko, má prostě Brusel podstatně méně pák a mezi centrálou a členským státem existuje (i vlivem delšího období přizpůsobování) méně potenciálních třecích ploch.

Další etapu tohoto příběhu nekompatibilních perspektiv západní a středo-východní části Evropy máme možná před sebou. Péter Magyar, budoucí maďarský premiér, se snaží ve své rétorice propojovat „návrat do hlavního proudu EU“ s důrazem na asertivitu a obranu maďarských zájmů. Příležitosti otestovat, jak to s ním bude vypadat ve skutečnosti, nebudou chybět.

Maďarsko například každý den platí milion eur penále kvůli svému nerespektování rozhodnutí Soudního dvora EU v otázkách migrační politiky. Šlo de facto o to, že zásadním způsobem ztížilo možnosti podávat žádosti o azyl na maďarském území. Tedy přístup, který deset let po vlně „My to zvládneme!“ přijde racionální asi velké většině evropské veřejnosti a politiků.

Další kamínek přihodil Soudní dvůr EU až nyní. Tento týden rozhodl, že Budapešť musí zrušit svůj „zákon proti LGBT propagandě“. Rozhodnutí přišlo až těsně po volbách, aby neuškodilo opozici a nedalo nástroj Orbánově kampani (lze tedy usuzovat, že i v Bruselu a Lucemburku si byli vědomi toho, že rozsudek žádné velké nadšení maďarské společnosti nevyvolá).

Péter Magyar se ve volební kampani snažil být „hlasem většiny“ – o nelegální migraci hovořil tvrdě a nesmlouvavě, diskusím o progresivní kulturní agendě se snažil vyhýbat. Bude mít možnost udržet si tento přístup i po volbách? Nebo bude muset rétorika ustoupit pragmatickým důvodům (čti: nutnosti odblokovat eurofondy)? Desetina maďarského HDP ve zmrazených eurodotacích za lenní hold stojí.

Téma nekompatibility představ o podobě vztahu mezi členskými státy východní periferie a bruselským centrem to ovšem neuzavře.