Román Marka Šindelky Systémy něhy brzy po vydání našel euforické příznivce a oddané doporučovatele na sociálních sítích i ve zbylých recenzních rubrikách. Objevila se vyjádření, že je to román bezmála mistrovský, myšlenkově, formálně a jazykově výjimečný, promyšlený a prokomponovaný, zkrátka dílo, před kterým je hodno „sednout si na zadek“, jak své čtenářské dojmy pregnantně vyjádřil ve svém úvodníku šéfredaktor Respektu.

Každému budiž takové dosednutí přáno a budiž to nejlepší přistání přáno i Marku Šindelkovi (nar. 1984), autorovi, který v nové české literatuře má už své respektované místo. Jeho prózy (zatím) spíše menšího rozsahu došly uznání (dvě Magnesie Litery) díky vlastnostem, které se v současné české literatuře zas tak často neobjevují, a jsou tedy tím spíš oceňovány: byly psány velmi kultivovaným jazykem, měly punc intelektuální výbavy, disciplinované byly ve výrazu a prostředcích, jako by to byly vzorně vyvedené výtvory autora, jenž si dává hodně záležet, aby byl brán dostatečně vážně. Kdybychom v charakteristice pokračovali, pak by bylo nutné též napsat, že se vyznačovaly potlačeným dějem a redukovanou energií, dýchaly jaksi skleníkovou či laboratorní atmosférou, za jejíž clonou a často až hypnotickou nehybností se skrýval důraz na to, co je pod povrchem, skryté, ukryté ve vnitřním pnutí, které se mělo dít za všemi těmi slovy, jimiž Šindelka vůbec nešetřil. Jeho co do děje minimalistické povídky a novely (oceňovaná novela Únava materiálu z roku 2016 detailně popisovala fyzické pocity uprchlíka v nehostinné a bezcitné Evropě) přetékaly popisy psychických stavů a činností, jež přitom získávaly jakoby hlubší či symbolický smysl, což mělo ospravedlnit téměř nehybnou a verbálně zatěžkanou atmosféru textu.

Pokud tomu laskavý čtenář rozumí tak, že tím má být zbytečně komplikovaně řečeno, že Šindelkovo psaní působilo při vší slovesné kvalitě (tu mu opravdu neupíráme) poněkud nezáživně a nudně, pak není daleko od pravdy. Ovšem hned je nutné říci, že nuda je velmi subjektivní kategorie, a když se produkování nudy bere dosti vážně a odhodlaně, může vzbudit dojem hloubky a závažnosti, pro niž se najde vždy dost obdivovatelů. Vytvořit dojem, že nuda je ve skutečnosti hodnota a přednost, je také umění a vzbudit dojem, že průvodním znakem závažného díla je únava, vyžaduje samo o sobě značný talent. A ten v žádném případě nechce autor recenze spisovateli (a našim spisovatelům vůbec) upřít.

Tento druh talentu se v románu Systémy něhy uplatňuje vrchovatě, v celku i v každém detailu. Začíná již vysoce abstraktním názvem (Něha a systém? Hm, hned důvod k hlubokému zamyšlení a signál, že tady se bude hodně „myslet“.) a pokračuje od první stránky do poslední. Nastolí v úvodu hluboce teoretickou úvahu o smyslu ruky, toho „nejdokonalejšího mechanismu, který byl kdy sestrojen“, jež uvede do chodu složitý myšlenkový stroj, který bude příštích tři sta stran produkovat monotónní masu verbálního předvádění. Metodou je vysoce nastavená laťka intelektuálního tématu, jehož „řešení“ se provádí na několika úrovních: na rovině vyprávění o tajuplné klavíristce Adě a jejím záhadném otci, dále v obrazech z vybraných dějin hudby a kulturních dějin vůbec a zatřetí na rovině skryté autorské sebeprezentace, spočívající v demonstraci schopností vytvářet dojem hluboce „myslícího“ textu. Systémy něhy je tady román řekněme filozofický, z čehož plyne jeho značná hlubokomyslnost a závažnost. Klade si vysoce ambiciózní cíle, jejichž splnění ale bohužel nemá oporu v dostatečné autorově průraznosti a jasnozřivosti, odvaze a originalitě, která je, nedá se nic dělat, pro takové sousto, tedy pro filozofický román, nutná. Bez nich se záměr lehce proměňuje ve snaživý, a přitom těžkopádný, popisný a mnohomluvný elaborát, složený z pečlivých rešerší, dokumentárně-esejistických pasáží, jež samy o sobě nepostrádají zajímavost a nejsou špatně „přepsané“ (autor poctivě uvádí, ve kterých knihách se inspiroval), ale jen z nich se románová stavba nepostaví. Čtivě je vystřihnutá životopisná pasáž o Alexandru Skrjabinovi (nedávno vyšla i česky obří monografie od Faubiona Bowerse), čtenář se asi rád poučí o dobrodružném životě vynálezce metronomu a podvodných mechanismů Johannu Nepomuku Mälzelovi (sestrojil mj. šachový stroj Turek, v němž byl ovšem schovaný zmrzačený člověk), zajímavé jsou pasáže, které prozrazují autorův vybraný hudební vkus.

Jenže tyto Kunderovu Nesmrtelnost připomínající esejistické vložky jsou na vlastní škrbotavě vytvářený děj naroubované ne zcela přirozeně, opět spíš jako vzorně provedená seminární práce, která hledá své místo v ději. O něm lze mít také velké pochyby: není schopen fungovat samostatně, neboť sám je podobnou tezí, kterou má podepřít. Tyto dvě části se podpírají tedy navzájem, přičemž do sebe nevnikly, neprorostly do sebe natolik, aby jedna doplňovala druhou. Složitý myšlenkový vehikl uvádí do pohybu postava Ady Fischerové, výjimečné klavíristky a také nadané šachistky (všechny postavy jsou nadané, výjimečné, téměř geniální, přitom nějak osudově poraněné), dcery výjimečného klavírního virtuosa Bohumila, kterého v rozletu srazilo onemocnění levé ruky, jež si přivodil usilovným přehráváním ďábelsky složitých kompozic ruského skladatele Alexandra Skrjabina. To mělo za následek zhroucení jeho kariéry, alkoholismus a posléze i rozpad rodiny, již opustil – s ní i Adu. Ada je nesmírně citlivá, nadaná, všechno jí úžasně jde, ale přitom otec s ní není spokojen, dává jí těžké šachové příklady, když pak vynikne její hudební nadání, nesnese to a zavrhne ji. Ada to trpně snáší, tolik touží po otcově uznání, toho se jí ale nedostane. Vztah otce k dceři je psychoanalyticky podmíněný: naučí ji sice hrát šachy, ale vždy nad ní pak sadisticky zvítězí, přičemž později se přijde na to, že i to byl projev jeho šílenství. Pak otec kamsi zmizí, odejde od rodiny, Ada zůstane s matkou, která je ostatně také dosti zvláštní, odchází studovat do Prahy na konzervatoř, kde proniká do tajů hudby, jejíž hodnota, jak však překvapivě zjišťuje, není ve virtuozitě a mechanickém mistrovství, ale v něčem jiném, schválně asi v čem…

Tato dějová fabule je vytvořena jaksi loutkovitě, bez samostatného vývoje a dramatického napětí. Příběh Ady (a jejího otce, matky, milenců, vlastně všech okolo) se vznáší jako konstrukt ve vzduchoprázdnu, přebývá v modelovém prostředí mimo prostor a čas (jde sice o Čechy, ale bez nějakého konkrétnějšího určení), vedlejší postavy do děje vpadnou a zase z něj vystoupí, scény se řadí bez větších souvislostí, situace neplynou z důsledků jednání, ale tím, že vševědoucí vypravěč je posunuje podle svých nálad a vypravěčských schopností dál.

Prostředkem vyprávění je nabobtnalý výklad, utkvělá potřeba všechno obalit sáhodlouhým vysvětlováním a vyčerpávající doslovností. To, co by mohlo být řečeno ve dvou větách, obsáhne dvě tři stránky, aniž by toho bylo řečeno více. Trvalým tónem je monotónní až patetická vážnost, která získává rysy megalomanského úsilí za každou cenu dostat z látky všechno, a přitom stále kolem ní kroužit, aniž by došlo k jejímu podmanění, k splynutí s celkem románu.

Výsledkem je překomplikovaný útvar, v němž se jednotlivá patra propadají do sebe, bortí se vahou svých konstrukcí, vedou do slepých uliček a dlouhých pasáží, které replikují již řečené, zauzlují se do složitého labyrintu, kde se ztrácí smysl vší té důmyslnosti. Ta spočívá v efektní, ale dosti odtažité tezi, že schopnosti člověka jsou řízeny tajemným mechanismem ruky, jenž zároveň určuje osudy postav, roztáčí kola štěstí, rozeznívá tóny hudby, řídí harmonii sfér, kdysi způsobila evoluci, přivedla lidstvo k rozkvětu i do záhuby. To zní zajisté velmi přitažlivě, složitě a komplikovaně a zároveň jaksi vágně až banálně, ale to je právě podstata Šindelkova díla: že v něm není nic „jednoduché“, všechno je v té knize jaksi výjimečné, elitní, sofistikované, nic se neodehraje přímo, „normálně“, bez okázalé potřeby vytvářet dojem, že právě čteme hlubokomyslné pojednání o podstatě světa, o paradoxech bytí, o skrytém i neskrytém smyslu lidské existence, kosmu a bůhví čeho všeho. Zdrženlivěji založený čtenář má každou chvíli sklon pozvednout obočí a říci tiše, ach, hochu, to jsou moudra, na to by jeden nepřišel, kam na to chodíš? A pak by dodal: Kdyby ses nebral tak vážně, kdybys trochu zvolnil, nechal věci plynout přirozeněji, obešel se bez té neustálé potřeby po hlubokomyslnosti, třeba zkusil trochu humor, sem tam vtip, odlehčení, aspoň pořád tak netlačit na pilu, pak ano, pak by se to dalo číst, třeba i s chutí, talent přece máš…

Ale ta kniha je samozřejmě pro ty, kteří právě tu vážnost a hlubokomyslnost rádi konzumují, domnívajíce se, že tím vstupuje i do nich. Z toho pak plyne, že se dá předpokládat, že Magnesia Litera tuhle knihu nemine. Budiž jí to přáno.

Marek Šindelka: Systémy něhy. Vydalo nakladatelství Host, Brno 2026. 312 stran.