Velikonoce by měly být nejdůležitější svátek v roce – podstatnější než Vánoce. Přesto se v tuzemsku nelze zbavit dojmu, že jejich význam rychle mizí. Drží se snad na venkově, zejména moravském, ve velkých městech ale jako by sublimovaly do éteru. Přitom už jen v Polsku takový pocit nemáte šanci získat, jelikož tamní města jsou nazdobená, drží se tradice, lidé jsou rozněžnělí a usebraní. Zato u nás si v obchodech (pohříchu otevřených) ani dejme tomu na pumpách – na rozdíl od adventu – lidé k svátku ani nepopřejí. Ten má přitom oslavovat naději řádného života, ale jako by se u nás na mnoha místech stal beznadějným.

O úpadku pomlázky psal jsem tu vloni a nechci se opakovat. Jaké ale máme v Čechách (a na Moravě v městských regionech) jiné tradice? Došlo v posledních letech ke vzkříšení vynášení morany, obnovují se houfně masopusty. To je fajn. Ale jediný pozoruhodný svátek velikonoční, o němž vím, děje se už dvacet let v Jiřetíně pod Jedlovou na tamní křížové cestě na Křížovou horu. Už dvě dekády (s výjimkou dvou covidových ročníků, kdy nebylo lze se scházet) tam dvojice varnsdorfských divadelníků ze studia Doteky Martin Louka a Milan Hrabal čtou na Velký pátek básně o ukřižování Krista. První tři roky byly to básně Karly Erbové a Lydie Romanské, následně napsal Hrabal pro akci svůj cyklus Cestou bolestí a víry.

Jiřetínská křížová cesta stoupá velmi prudce do svahu a díky Getsemanské zahradě, kostelíku, Božímu hrobu a nádherné vyhlídce na vesnici v údolí pod ní je to vskutku pohledný a podmanivý kus krajiny. Byl vybudován v polovině 18. století jako poutní místo spojené s legendou o zjevení Spasitele na kříži sedmi bratrům, který je vybídl k návratu z nuceného exodu v době protireformace. Vrátil se nejmladší z nich. Nemocný na nohy, nechal vystavět na úpatí hory dřevěný kříž – a po svých modlitbách byl uzdraven. Jeho příběh místo proslavil, takže se na něm začalo postupně scházet mnoho trpících, již prosili za své uzdravení.

Dnes se tu na Velký pátek odpoledne scházejí desítky poutníků z Čech, Německa, srbské Lužice a Polska, aby si poslechli poezii sedmdesátiletého básníka, který tam na dalekém severu Čech má velké jméno (jeho cyklus byl i proto přeložen do dalších šesti jazyků). Může snad v této zemi, jejíž moderní identita je výsostně literární, existovat něco tradičnějšího než zlézat hory s davem a poslouchat při tom verše? Jako by se vrátilo národní obrození, jako by se lidé na chvíli dokázali zastavit a zase se zajímat o psané a vyřčené slovo. V tomto jejich chování je veliká naděje – je v něm světlo a je v něm vzkříšení starého světa, na který se nezapomíná. Je v něm radost, že i v Sudetech, zemi, která už desetiletí hledá své já, jsou okamžiky výsostně duchovní.

Až dnes večer Pán vstane z hrobu a my všichni s ním, nebudeme se stydět. Slovy básníka:

Tak jdeme spolu

člověk a já

vstříc hřebům budoucnosti

Já – symbol utrpení

on – poutník na věčnost

Celý cyklus Milana Hrabala si lze přečíst na webu: cestou-bolesti-a-viry.cz/