Britská Sněmovna lordů podpořila dekriminalizaci interrupcí až do okamžiku porodu. Potvrdila tak extrémní rozhodnutí Dolní sněmovny z loňského června. Poslanci tehdy debatě o tom, zda se mají legálně zabíjet plně donošené děti, anebo přece jenom radši ne, věnovali závratných 46 minut. Nevyhnutelně to vede k následující otázce.

Pokud tedy záměrná likvidace stoprocentně vyvinutého miminka i jen minutu před jeho narozením není trestným činem, nemůže být trestným činem ani likvidace miminka minutu po narození. Bez jakékoli debaty jde o jeden a tentýž organismus, ať už je uvnitř dělohy, anebo už mimo ni. Porod samotný na jeho podstatě nebo kvalitě nic nemění.

Klauzule vložená do zákona o zločinu a policii dekriminalizuje matky v případě interrupcí mimo zdravotnická zařízení („domácích“ potratů – v současnosti si lze v Británii telefonicky domluvit s lékařem příslušné pilulky, které jsou pak zaslány poštou; lordi odmítli také pozměňovací návrh, který měl znovu zavést povinné osobní konzultace se zdravotníkem).

Pokud to uchopíme opravdu důsledně, lze se v logice věci ptát, jak dlouho po porodu by tedy měly být matky v případě terminace svého novorozence vyviněny z trestní odpovědnosti. Pět minut? Hodinu? Měly by se rozhodnout do konce dne? To by ovšem poškozovalo lidská práva rodiček, které porodily krátce před půlnocí. Nebo lhůtu na rozmyšlenou protáhnout třeba do konce šestinedělí?

Pokud je kritériem pro humánnost nebo nehumánnost vyvíjejícího se dítěte naprostá závislost na matce, jak taky někdy zaznívá – ony ty argumenty nejsou moc promyšlené, ten nejprofláknutější o „mém těle, mé volbě“ samozřejmě záměrně přehlíží, že především jde o tělo někoho jiného –, tedy neschopnost přežít nezávisle, byla by reálným horizontem pro beztrestnost terminace dítěte tak první třída.
Neschopnost přežít nezávisle pak od určitého věku nastupuje znova.

Stejnou logiku (ale také: jakou jinou?) lze ovšem aplikovat také obráceně. Pokud matky nemají mít právo připravit o život své novorozence, neměly by mít tuto možnost ani před porodem. Nový britský, dejme tomu radikální, kurz je navzdory své ohyzdnosti v něčem vlastně důslednější a logičtější než limity na zákrok do určitého stadia gestace. Paradoxně totiž odkopává jejich největší slabinu, to magické myšlení, že vyvíjející se plod nejdřív lidské kvality postrádá, tudíž je možné se ho zbavit a nezabít člověka, ale pak do toho samého tělíčka kvalita lidství v nějakou blíže nespecifikovanou chvíli jaksi externě vstoupí. Nebo interně vysublimuje? Ale extrémní levice se magického myšlení nebojí. Věří, že si lze změnit pohlaví.

Při agresivním napadení a zablokování loňského Pochodu pro život nařvané omnitolerantní autorstvo s citlivostí sobě vlastní napsalo na transparent: „Je to člověk? Může si to hrát s míčem? Může to fotit hezké fotky?“ Schopnost kvalitně fotografovat jako určující faktor posuzování něčí humánnosti mi přijde v kultuře absolutního upřednostňování sebe sama (a zbavování se následků vlastních špatných rozhodnutí) naprosto signifikantní.

Po takové změně navíc nebyla společenská poptávka. Naopak: 70 procent Britek by snížilo původní limit, dokdy bylo možné „těhotenství ukončit“, což celou krvavou záležitost jazykově jaksi neutralizuje. Zákon z roku 1967 ho původně stanovil na 24 týdnů, na dvojnásobek délky obvyklé ve většině zemí Unie. Legální infanticida navíc přichází v době, kdy třetina britských těhotenství končí interrupcí. Dá se na to dívat i tak, že třetina jedné generace je mrtvá dřív, než se stihla narodit.

Potraty plně vyvinutých dětí sice určitě zůstanou krajní záležitostí, i když to jsme si po zavedení eutanazie říkali taky, a kde jsou v takové Kanadě teď, ale kritici se obávají zneužívání imigranty ze zemí, které preferují chlapečky před holčičkami. To by bylo další pěkné vítězství feminismu. Také vzhledem ke krizi porodnosti (Anglie a Wales jsou aktuálně asi na 1,4 dítěte na ženu) se mi její zavedení nejeví jako smysluplný politický signál, spíš to signalizuje totální rezignaci na budoucnost.