Po skončení nové verze Bouřlivých výšin, která šla do kin příznačně na Valentýna, si jedna divačka v již poměrně důstojném věku sedící za mnou znechuceně odfrkla: „Kristepane, Emily Brontëová se musí v hrobě obracet.“ Ani militantní feministky pak nezůstaly ve svém rozhořčení na sociálních sítích pozadu: „Román vznikl v době, kdy byly ženy naprosto utlačované, a Emily Brontëová jej musela vydat pod mužským pseudonymem Ellis Bell. Psala o třídních předsudcích, sexismu i rasismu… a místo toho je ten film postavený na pornografii!“

Brontëová se ale v hrobě mohla obracet už od roku 1939, kdy šla do kin první adaptace její knihy Na Větrné hůrce. Film s Laurencem Olivierem byl už tehdy velmi volnou úpravou slavného románu Brontëové. Celá druhá generace postav – Cathy Lintonová, Linton Heathcliff a Hareton Earnshaw – ve filmu prakticky vůbec nefiguruje a spolu s ní mizí i pro knihu klíčový motiv dědičné posedlosti. Chybí také sociální rozměr příběhu, stejně jako pomsta uskutečňovaná skrze výchovu dětí a s tím spojené opakování traumatu. Ostatně i samotný hlavní antihrdina Heathcliff je zde vykreslen spíš jako tragický milenec než jako krutý, destruktivní sadista. Jednou z nejvěrnějších adaptací románu je naopak verze z roku 1992. Zároveň však – kromě hereckých výkonů Ralpha Fiennese a Juliette Binocheové – nenabízí nic, co by ji činilo aktuální i dnes. Otrocky přepsané dialogy z knihy na plátně nefungují, ve změti postav a jejich motivací se divák brzy začne ztrácet a i estetika viktoriánského hororu je zde vyjádřena až příliš urputně. Jde tak o příklad filmu, kterému se nepodařilo příliš dobře zestárnout – spíš dnes působí místy až nechtěně směšně.

Režisérka Emerald Fennellová má za sebou dva filmy a ani jeden z nich nenabídl něco skutečně nového. Skoro to působí, jako by variace na známé příběhy byly tím, co ji na filmovém médiu zajímá nejvíc: vyprávět něco už známého trochu jinak, tak, jak by se možná sama při sledování původních snímků chtěla cítit – aby to byly filmy víc „pro ni“. Její dosud nejznámější film Saltburn sice nabídl spektakulární, ale poněkud vyprázdněnou podívanou – jakousi třetiřadou variaci na příběh Talentovaného pana Ripleyho, zaobalenou do současné fascinace díly o bohatých lidech, která mísí naoko pohoršenou sociální kritiku s bezuzdnou adorací luxusního života. Bouřlivé výšiny jsou jejím zatím nejlepším filmem – a to z velké části právě proto, jak moc se od své předlohy odvracejí.

Zatím nejodvážnější adaptací Brontëové byla několik let stará verze britské režisérky Andrey Arnoldové. Příběh se soustředil především na dětství postav, většinu knižních dialogů Arnoldová vyškrtla a místo nich nechala promlouvat až apokalyptické přírodní scenerie, které svou drtivostí dokreslovaly tíhu nevyřčeného. Scénář Fennellové se vydává jiným směrem: z předlohy Brontëové si bere zhruba jen tři klíčové scény a přetváří je v něco jiného – v přístupnější, psychologicky zjednodušenou verzi příběhu, která má ambici oslovit především dnešní mladé publikum, jež zároveň tvoří jeho hlavní cílovou skupinu (příběh ovšem není modernizovaný natolik, že by se odehrával v současnosti, stále se – naštěstí – ocitáme na dávných větrných yorkshirských pláních). Výtvarná stránka nakonec ani nepůsobí jako vypulírovaná reklama na parfém Prada, jak se mohlo zdát z trailerů; spíše pracuje s jakousi „špinavou opulentností“. Na mysl vytane přepálená estetika režisérů, jako jsou Tim Burton, Guillermo del Toro – jeho Frankenstein ale překvapivě nepůsobí ani z poloviny tak úchvatně – nebo rozpočtově nejvelkorysejší období Yorgose Lanthimose (Favoritka, Chudáčci). Jde tu spíš o bohapusté vykrádání než o promyšlenou poctu? To už dnes vlastně není až tak důležité.

Při právě probíhající akci Suchej únor mohlo letos leckoho překvapit, že kampaň se poprvé nesoustředí výhradně na měsíční detox od alkoholu, ale že se v jejím rámci stále častěji mluví i o škodlivosti trávení nebetyčného množství času na sociálních sítích. Upozorňuje se na to, že kompulzivní scrollování má s problematickým pitím alkoholu víc společného, než by se na první pohled zdálo: funguje jako snadno dostupný únik, krátkodobě ulevuje od stresu a nepohodlí, dlouhodobě však zhoršuje třeba i schopnost soustředit se. A Bouřlivé výšiny jsou v lecčems právě velmi „instagramové“ či „tiktokové“. Dokážou skvěle udržet pozornost a svou chaotičností připomínají nekonečný sled reelsek; Fennellová zároveň dobře chápe, že filmy dnes na sociálních sítích žijí především jako memy. Hned několik scén – těch nejbizarnějších samozřejmě – má tento potenciál. Bouřlivé výšiny představují nový typ kinematografie: film pro chronicky nepozorného diváka, který musí být neustále zahlcován dalšími a dalšími podmanivými obrazy. Paradoxně tak ale filmu vracejí jeho původní smysl – něčeho, nad čím lze žasnout.

Bouřlivé výšiny také upomínají na slavný výrok Milana Kundery z Nesnesitelné lehkosti bytí: „Kýč je absolutním popřením hovna.“ Celý film začíná pro své budoucí vyznění velmi příznačnou scénou: nejprve jen slyšíte vzdálené vzdechy, které připomínají soulož, abyste se za pár vteřin dozvěděli, že jste byli svědky posledního chroptění oběšence. Nejenže jsou Bouřlivé výšiny přiznaně kýčovité – s ironickým pomrknutím na diváka při vrstvení záběrů na majestátní šaty, šperky a další pozlátko, které nepřináší kýžené štěstí –, ale zároveň jdou proti všem předpokladům toho, co by divák ve „valentýnském“ filmu nejspíš očekával. Postava Catherine Earnshawové nepřítomně píchá prstem do oka mrtvé ryby zalité v jakémsi aspiku, Heathcliff se až fetišisticky přehrabuje v syrových žloutcích, i těsto na koláč se hněte přesexualizovaným způsobem (současný trend na instagramu – příprava jídla jako porno). Po okně stéká sliz z rozplizlého hlemýždě, uvidíme prase při porážce, poměrně dost krve i nespočet dalších tělních tekutin.

Celé pojetí romantického vztahu je zde extrémně fyzické; rozličné fáze zamilovanosti tu nenajdete. Byť se postavy znají od dětství – a film tomuto faktu, podobně jako ve verzi Andrey Arnoldové, věnuje poměrně hodně času –, prakticky nikdy spolu nemluví o něčem zajímavém. Než aby došlo na jakýkoli smysluplnější hovor, raději si rovnou řeknou: Miluju tě. Proklamované splynutí duší je tedy spíše vyřčené – o nehynoucí lásce se tu mluví a mluví, v mezičase se souloží nebo lamentuje. Důraz Fennellové na fyzickou lásku, přepjaté emoce, neochotu ustoupit a až sadistickou touhu někoho vlastnit (a být vlastněn) možná nakonec vypovídá něco podstatného i o současných vztazích generace Z. Hlavní hrdinové vlastně pořádně nevědí, proč by spolu měli být: kromě sexu a jakési setrvačnosti plynoucí z dlouholeté známosti je spojuje překvapivě málo – rozhodně méně, než by bylo pro zdravý vztah záhodno. Vyprázdněnost jejich vztahu tak přehlušují rozjitřené emoce, kterých si oba „zamilovaní“ dopřávají opravdu dosyta. Jako by každá pravá láska musela být ze své podstaty nešťastná. A bylo to sexy.

K otázce závislosti a moci se Fennellová vyjadřuje mimořádně podvratně. Scéna, v níž se muž ptá dívky – přesně podle pravidel konsentu –, zda jí může provést něco hrozného, a ona, jím fascinovaná, stejně odpoví kladně (jako by říkala: Dělej, znič mi klidně život, hlavně ať se aspoň něco děje), ukazuje, že lidské vztahy nelze vtěsnat do tabulek a pravidel a že slova v některých typech vztahů ztrácejí téměř veškerý význam. Stejně nekonvenčně film pracuje i s motivem prázdnoty a tragické nevyhnutelnosti špatných rozhodnutí: zoufalství, jen občas proložené nějakým slastným okamžikem, zde zcela nahrazuje roli jakéhokoli romantického ideálu – na ten už dnešní divačky stejně dávno nevěří. Právě v tomto světle lze v Bouřlivých výšinách pozorovat i nedávno vzniklý pojem heterofatalismus: ironicky pojmenovaný postoj, rozšířený zejména na sociálních sítích, který vyjadřuje přesvědčení, že heterosexuální vztahy jsou ze své podstaty problematické, vyčerpávající a strukturálně nerovné. Co tedy zbývá – rezignované přijetí skutečnosti, že „jiné to nejspíš nebude“? Láska k mužům je v tomto pojetí moderních vztahů zároveň zdrojem bolesti i něčeho, čemu nejde uniknout – pokud tedy žena nechce zůstat až do smrti sama.

Film Emerald Fennellové je ultimátní heterofatalistickou romancí. Nejde tu o vztah, který by bylo možné „opravit“ komunikací, terapií či správně nastavenými hranicemi. Jde o vztah od počátku destruktivní, a přesto magnetický; o spojení, které nefunguje, ale bez něhož se obě postavy nedokážou obejít. Zoufalství zde není selháním romantického ideálu, nýbrž jeho současnou, pravou podobou: láskou jako něčím, co nás musí bolet, vyčerpávat a ničit. A právě proto budou Bouřlivé výšiny pro část dnešní mladé generace znovu bolestně aktuální. Moderní adaptace nikdy nevznikne pouhým převyprávěním příběhu, jak ostatně režisérka jízlivě naznačuje ve scéně, kdy uťáplá šprtka Isabella předříkává svému bratrovi slovo od slova obsah Romea a Julie a on ji znuděně poslouchá.

Bouřlivé výšiny, r. Emerald Fennellová, 136 min., v kinech od 12. 2. 2026