Image Filipa Turka a v nějaké míře i strany, která z něho udělala svého čestného prezidenta, je do značné míry postavena na kombinaci usilovné snahy štvát ty – z hlediska Motoristů – správné lidi a schopnosti svoje kauzy jaksi okecávat. To znamená s nevinným výrazem tvrdit nějakou zjevnou nepravdu (třeba že často nechává svůj mobil kolovat mezi kamarády u stolu v hospodě a oni do něj pak píší věci). Smyslem takových promluv primárně není přesvědčit veřejnost, že věci se měly tak, jak Filip Turek tvrdí, ale předvést před fanoušky schopnost vykrucovat se, dostat dotírajícího tazatele do úzkých, předhodit mu verzi, jež sice působí absurdně, v rámci polemiky ji ale není možné stoprocentně vyvrátit. Když třeba tvrdil, že neměl tušení, s čím přesně obchodovaly firmy, jejichž byl kdysi jednatelem (šlo o nějaká suspektní zařízení na léčbu rakoviny), může to znít velmi podezřele. Ale dokažte mu někdo, že o tom věděl…

Turkovi v jeho kauzách a kauzičkách taky pomáhala neochota stoupenců koaličního tábora dát v něčem za pravdu „těm druhým“. To je lepší se tvářit, že poslancovo zatloukání toho či onoho má nějaké ratio, že se čestný šéf Motoristů zase stal obětí nepřátelských médií, „stáda“ ze sociálních sítí, bůhvíkoho dalšího ještě. Ti všichni vykreslovali jeho falešný obraz, z přemýšlivého mladého muže, vášnivého čtenáře, hrdého majitele desetitisíců knih, dělali ambiciózního parvenu s podivnou morálkou a poněkud pochybnými kontakty. Logika nutnosti udržet disciplínu v politickém střetu velela za Turka se bít. Nebýt pondělní dopravní nehody, asi by Turka čekaly dotazy na jeho majetkové přiznání, asi by je popsaným způsobem ustál.

Ta bouračka je ale průšvih jiného druhu. Je i pro širší publikum značně přehledný a ti, kdo se dívají na videa z místa nehody, na pořízených záběrech snadno vidí i sebe – na místě řidičů aut, kolem nichž vládní zmocněnec suverénně drandí v odbočovacím pruhu, na místě chodců na ostrůvku, které mohla srazit Turkovým mercedesem napálená zdravotnická fabie. Tady okecávací schopnosti nutně narazily na svoje meze. Nepřekvapivě si to uvědomil i premiér Babiš. Vláda, která tolik dře na „naše lidi“, těžko může ve svých řadách strpět zmocněnce a poslance, který ty „naše lidi“ ohrožuje, když usedne za volant, a ještě pak na mikrofon věc dosti zlehčuje (pán v druhém autě měl odřený loket). Po Babišově vyjádření nepůsobí perspektiva Turkova setrvání ve vysoké politice zrovna dlouhodobě, i Turek na Instagramu připustil rezignaci, pokud ho policie určí jako viníka nehody. Po tom všem, co na pana zmocněnce už stihlo prasknout, aniž to přineslo nějaké následky, je těžké vidět v tom triumf zákonitosti odpovědnosti politiků.

Bude-li ale Filip Turek muset odejít z politiky, jeho duch jí bude kráčet dál. Motoristé se Turka odmítali vzdát, protože je jejich „ikonickou postavou“. A skutečně je. Definoval styl té strany, spřízněný s manýry mladé americké on-line pravice, založený také na trollingu a provokacích. Svou popularitou na sociálních sítích jí pomohl zvýšit dosah. Bez něho by těch pěti procent nedosáhli. Taky proto šli kvůli Turkovi do vyostřeného konfliktu s prezidentem. Jenomže ten konflikt jim v očích jejich voličstva může být prospěšný sám o sobě, a turkovské móresy nemusí mít jenom Filip Turek. Logika striktního rozdělení a s ním související odhodlání oddaných stoupenců vytěsňovat, popírat a nevidět se nemění. V tom pro sebe mohou Motoristé oprávněně vidět jistou naději.