„Romanus orbis ruit et tamen cervix nostra erecta non flectitur (Římský svět se hroutí, a přesto naše šíje zůstává vzpřímená a nesehne se),“ napsal v roce 396 svatý Jeroným. Impérium se zdálo být stále ještě neohrožené, přesto nešlo nevnímat mnohé symptomy úpadku. K vyplenění Říma Vizigóty zbývalo 14 let. Jeroným měl pro tento úpadek vysvětlení: „Barbaři jsou silní kvůli našim hříchům, římské armády poražené kvůli našim chybám.“

Letošní projev o stavu Evropské unie přednesla Ursula von der Leyenová 16. září, dva týdny po 1550. výročí detronizace posledního císaře Západořímské říše. Pokud ovšem tato souvislost nějak do textu projevu pronikla, tak spíš v duchu „hrdě vzpřímené šíje“ než Jeronýmova sebezpytu.

Ne že by v projevu předsedkyně Evropské komise chyběl pocit urgence z vidiny, že „barbaři jsou před branami“. Už delší dobu se tento typ vystoupení hemží frázemi o zhroucení dosavadního řádu a novém, nebezpečnějším, nebo přímo nepřátelském světě kolem. Reakcí pak bývá především výzva k „sevření šiků“ a představa, že řešením je neuhnout z dosavadního kurzu.

Tento přístup je, zdá se, zabudovaný do samé podstaty evropského projektu. Jak píše politolog Stefan Auer, EU byla vybudována na základě „legitimace skrze příslib cíle, kterého se má dosáhnout“, nikoli – jak je to běžné v demokratických systémech – „legitimace skrze [volební] proceduru“. Tímto cílem byla mírová Evropa „konce dějin“ a všeobecného vítězství liberálně-demokratického ideálu. I proto má podle Auera představa, že odpovědí na krizi integrace je ještě více integrace, podobu sekulárního náboženství. „Řešením je více Evropy“ se opakuje jako kvazináboženské zaklínadlo.

Projev předsedkyně Evropské komise se nesl v tomto duchu. Bojovali jsme v letošním létě s lesními požáry? Řešením je vznik Evropských protipožárních jednotek. Potýkáme se s dezinformacemi? Je potřeba evropské centrum demokratické odolnosti. V EU je nedostupné bydlení? Vytvoříme evropský zákon o bydlení. Množí se katastrofy spjaté s klimatickými změnami? Vytvoříme evropskou alianci pro klimatické pojištění.

Jistě: řadu těchto problémů lze opravdu asi snadněji vyřešit v nadnárodním rámci. Ovšem ono „více Evropy“ jako jediné řešení se stále více rozchází s očekáváním veřejnosti, což dosvědčují volební výsledky napříč Evropou (nebo i mimo ni – viz referendum na Islandu, které odmítlo rozhovory o vstupu ostrova do Unie, o čemž v projevu nepadlo ani slovo).

Sebereflexe kosmetická, ortodoxie posílená

„Podstatou demokracie je, že dává lidem moc vybrat si společnost, v níž chtějí žít,“ prohlásila von der Leyenová. Někdo v ten moment možná zajásal, že se blíží sebereflexe a úvaha na téma, zda jedním ze zdrojů dnešní krize v Evropě není právě skutečnost, že dlouhou dobu byly jednotlivé politiky EU – od stále těsnější integrační přes klimatickou či migrační – prezentovány jako bezalternativní. Nebo že se možná otvírá cesta zvrátit trend posilování integrace „nad hlavami občanů“, který převládl po negativních zkušenostech s referendy o projektu Evropské ústavy před dvaceti lety… Bohužel, byl zklamán. Tato věta totiž uváděla pouze pasáž věnovanou zhoubnému (nepochybně) vlivu sociálních sítí na děti a mládež a (jak jinak) celoevropskému „zákonu o dětech“…

Vyslechli jsme si naopak ujištění o pokračování v duchu „militantní demokracie“, která své kritiky považuje za „spojence vnějších nepřátel“ a „loutky autoritářů“. Oslavná pasáž o vítězství demokracie v Maďarsku končila zdůrazněním, že v následujících letech bude mechanismus kondicionality – tedy provázání evropských fondů s hodnocením „kvality právního státu“ jednotlivých členů – hlavním nástrojem politiky EU. Tato slova nešlo pochopit jinak než jako výhrůžku všem vládám, které by uvažovaly o odklonu od unijní ortodoxie.

Nebylo by spravedlivé si nepovšimnout, že si šéfka Komise nutnost modifikace „bezalternativního kurzu“ v některých oblastech uvědomuje. Rozhodně to tak vyznělo třeba v případě migrační politiky, kde je trend změny nejvýraznější. Mluvila o ochraně vnějších hranic, usnadnění vracení ilegálních migrantů a možnosti pozastavit azylová pravidla v krizových situacích (což už některé státy navzdory Bruselu uplatňují).

Korekci kurzu zaznamenaly i klimatické politiky: najednou se mnohem více než o boji proti změnám začalo mluvit o adaptaci na změny. Nicméně v tomto případě (i v souladu s rozložením sil v rámci Evropské rady a parlamentu – ve střední Evropě často zapomínáme, že odpor ke Green Dealu není všeobecně akceptovaný) považuje von der Leyenová za nutné základní ortodoxii držet: „Není pochyb o tom, že Evropa může zůstat, musí zůstat a zůstane na cestě k naplnění svých klimatických cílů.“

Jak tento kategorický příslib uvést v soulad s jednou z klíčových výzev, kterou pro evropskou ekonomiku představuje rostoucí deficit obchodu s Čínou? V tomto ohledu byla hlavní komisařka velmi upřímná: hovořila o „čínském šoku“ a hrozící deindustrializaci Evropy. Nezaznělo, že je to právě Peking, kdo je největším beneficientem evropské klimatické politiky – na jedné straně může nyní válcovat evropský průmysl zatížený nesrovnatelně dražšími energiemi, na straně druhé se stal téměř monopolistou, co se týká surovin a produktů nezbytných pro „zelenou transformaci“ – baterií, solárních panelů, větrných elektráren a pro jejich výrobu nezbytných vzácných kovů.

Právě na tomto rozporu se vyjevuje, že navzdory snahám o „návrat k realitě“ a přípravu na zlé časy zůstává Evropa bolestně nepřipravená a bezmocná. „Dialog s Čínou musí konečně vést k výsledkům. Použijeme k tomu všechny dostupné prostředky,“ slíbila von der Leyenová, aniž ovšem specifikovala, jaké jsou ty zbraně, které bychom proti rozjetému čínskému kolosu mohli použít.

Ve jménu politiky výjimečného stavu

Přitom právě „silná a nezávislá Evropa, která má moc jednat“ byla hlavním tématem proslovu. Podle zmíněného Stefana Auera je hlavním problémem současného modelu EU to, že vzal členským státům příliš mnoho suverenity na to, aby si dokázaly poradit samy, ale ne dost na to, aby byla EU jako celek akceschopná. Pro unijní instituce je jediným dlouhodobým řešením, jež neváhají aplikovat na jakoukoli krizi, postupné rozšiřování pravomocí bruselského centra. Současná atmosféra všeobjímající nejistoty a také impotence politiků na národní úrovni pak většinu kritiků, kteří poukazují na opakované ohýbání a porušování zakládajících smluv a na uzurpování národních pravomocí ze strany Komise, umlčují. Logika „politiky výjimečného stavu“ hraje ve prospěch Bruselu.

Touto logikou se podle všeho řídil i nejdiskutovanější moment řeči – deklarace ohledně Kanady jako budoucího „přidruženého člena EU“. Podle portálu Politico nebyla předem konzultována s členskými státy a v projevu se ocitla na poslední chvíli. Nikdo zatím nedefinoval, jak by takový status měl vypadat, nemluvě o tom, že by k jeho akceptaci byl teoreticky potřeba souhlas všech členských států. Realistický protipól euforie, jež ovládla část politiků a veřejného mínění, zde poskytuje osud obchodní dohody s Kanadou z roku 2016: ta totiž stále platí jen v omezeném režimu, protože ratifikační proces nebyl ukončen asi v deseti členských státech. Kanadský premiér Mark Carney zůstal ve svém projevu mnohem zdrženlivější než šéfka Komise a opakovaně zdůrazňoval, že dohoda nijak neomezí suverenitu Kanady. Jak upozorňuje Jędrzej Bielecki v deníku Rzeczpospolita, pro Carneye jde v případě sbližování s EU jen o část strategie budování ekonomické nezávislosti na Washingtonu, v níž podobně významné místo patří dohodám s Čínou a Indií.

A když už jsme zmínili Washington – Donald Trump byl ten den v Evropském parlamentu jako lord Voldemort, ten, jehož jméno se nevyslovuje, i když o něm všichni mluví. Přesvědčení o nespolehlivosti amerického spojence dodává volání po „Evropě, která má moc jednat“, dosud nevídanou urgenci.

Roztržka s dosavadním garantem bezpečnosti totiž obnažuje nepřipravenost EU na geopolitickou dospělost. Analytička Velina Tchakarova napsala, že Evropa ještě donedávna žila v přesvědčení, že může být ekonomickou velmocí a zároveň se vzdát vojenské a strategické pozice. Věřila, že v globalizovaném světě si vše lze koupit: plyn z Ruska, vzácné zeminy z Číny, ropu z Perského zálivu, bezpečnost od Američanů. V obchodu a technologiích vytvořila dokonce závislost dvojí – jak na USA, tak na Číně. V posledních letech jednotlivé položky na tomto seznamu odpadávají, provázanost a vzájemné závislosti se jeví jako past a neschopnost projektovat vlastní vojenskou sílu jako známka irelevance, nikoli pokrokovosti.

V projevu zazněl i další kontroverzní návrh – vznik Evropské bezpečnostní rady a evropského ekvivalentu k článku 4 NATO, tedy konzultačního mechanismu pro situace bezpečnostního ohrožení, které však ještě není válečným konfliktem. Sám o sobě je poměrně minimalistický, motivovaný současnou rostoucí hrozbou ruských útoků „pod úrovní otevřeného válečného konfliktu“. Nicméně i to stačilo, aby hlavně v zemích východního křídla vyvolal obavy z antagonizování Washingtonu a obcházení NATO jako hlavní bezpečnostní struktury Západu. „Takové dublování bezpečnostních struktur povede jen ke zmatení. Ta struktura bude prázdnou skořápkou, ale může vytvářet iluzorní pocit bezpečí a omezit funkčnost NATO,“ komentoval to poradce polského prezidenta Nawrockého Janusz Saryusz-Wolski.

Až na krev

Magický legalismus – tak popsal kdysi DNA Evropské unie filozof Marcin Giełzak. Stačí, když něco oficiálně deklarujeme nebo vytvoříme směrnici, aby se to stalo i v reálném světě. Právě jako takový seznam přání nepodepřených reálnou silou a reálnými pravomocemi k jejich uskutečnění působil místy i projev o stavu EU. Nepodceňujme ale odhodlání bruselských institucí.

V dlouhém projevu šéfky Komise zaznělo slovo „národ“ jen jednou (v negativním kontextu: doba národů byla dobou válek, doba Evropy je příběh míru a prosperity). Členské státy byly zmíněny pouze sedmkrát – a opět hlavně jako brzda bohulibých projektů, jakým je třeba reakce na izraelské porušování lidských práv v Gaze.

Z celého projevu nakonec asi nejvíc zvonilo v uších téma, které se v něm skoro neobjevilo – další rozpočet Unie na roky 2028–2034. Brusel až hučí od zvěstí, že bude revoluční: namísto tradiční struktury podpory regionů a konkrétních sektorů formou kohezních či zemědělských fondů ponechá většinu prostředků v gesci Komise. A politické elity členských států už mnohokrát dokázaly, že kvůli lákadlu eurodotací jsou ochotny obětovat v podstatě cokoli…