Vnuk Leonarda Cohena

S předchozím albem Mushroom Cloud se irský rodák A. S. Fanning neohroženě pustil do vod nihilistického uvažování. Vznikl tak jakýsi poetický soundtrack k blížícímu se úpadku světa, který autor ve svých písňových dystopiích rozvíjí s výraznou dávkou sebeironie a černého humoru (aby taky ne, když se zrovna potýkal se závislostí na alkoholu). Tón jeho aktuálního, čtvrtého studiového alba Take Me Back To Nowhere je už posunutý jinam. Ne že by šlo přímo o nějakou oslavu života v bezstarostných písních, ve srovnání s Mushroom Cloud však novinka působí mnohem smířeněji. Fanning na ní se stoickým, místy až útěšným odstupem tematizuje různé podoby životních porážek.

Ve skladbě Now I’m In Love se ohledávají možnosti i limity romantického vztahu. „Je to deziluzivní milostná píseň. Pocit beznaděje vyjadřuji prostřednictvím obrazů vyprahlé, nehostinné krajiny. Celkově je to dost pochmurná skladba, která naznačuje, že romantické city jsou jen zmatenou směsí strachu, potřeby a touhy,“ vysvětluje Fanning. V titulní skladbě náš vypravěč hledá onen žádoucí, vyrovnaný stav „ničeho“. K tomuto motivu se vrací i skladba Talking To Ourselves, která znovu pracuje s prostorem mezi životem a smrtí, ponorem do jiných dimenzí (inspirací mu prý byly i romány J. G. Ballarda) a především s tématy izolace, odloučení a neschopnosti komunikace. Stay Alive naznačuje možnost jakéhosi spojení s „něčím větším“, co by mohlo alespoň částečně vyvažovat pozemské útrapy. S výjimkou monotónně pulzujícího krautrockového kusu Idiot Leader jsou všechny skladby vystavěny jako melancholické, rozjímavé balady s bohatými aranžemi.

Fanning se na albu Take Me Back To Nowhere vydává na cestu sebepoznání, která neslibuje vykoupení ani snadné odpovědi. Místo nich nabízí smíření s tím, že neustálý boj s větrnými mlýny života je marný – a že někdy je radikálnější volbou prostě přestat klást odpor. Právě tímto vytrvale hloubavým, existenciálním přístupem k tvorbě se Fanning přibližuje odkazu Leonarda Cohena, jemuž podobné celoživotní bádání vystačilo na patnáct studiových alb. Hudebně pak místy připomene jiného nebožtíka, Scotta Walkera, zejména jeho chladné orchestrace z období alba Scott 3. Ve své tiché radikálnosti, zvukové otevřenosti a odmítnutí jakékoli falešné útěchy A. S. Fanning ukazuje, že i dnes může „obyčejný písničkář“ znít naléhavě.

A. S. Fanning: Take Me Back To Nowhere ​​​​​​, K&F Records, 43 min., vyšlo 6. 2. 2026

Gospodinov v divadle

„Pokud nejsme v něčí paměti, jsme vůbec?“ Lidé mají tendenci utíkat ve vzpomínkách do šťastné minulosti, znovu ji prožívat, vracet se k okamžikům, kdy jim bylo dobře. Jenže co se stane ve chvíli, kdy do minulosti nezačnou utíkat jednotlivci, ale celé národy? Právě to zkoumá autorská inscenace Jana Mikuláška inspirovaná současným románem Georgiho Gospodinova Časokryt – jednou z nejlepších překladových beletrií, které u nás v posledních letech vyšly.

Hrdina Gaustin, Gospodinovovo alter ego, přichází s myšlenkou tzv. klinik času, míst, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do období, v němž se cítili nejlépe. Z individuální poruchy – jakési dlouhodobé časové amnézie – se však postupně stává nemoc celé společnosti. Ta propadá kolektivní Alzheimerově chorobě, která vede jednotlivé evropské země k radikálnímu rozhodnutí: dát občanům možnost v referendu zvolit, v jaké historické epoše chtějí žít. A co vyhraje u nás? Nepřekvapivě roztoužená devadesátá léta. Tak vzhůru do minulosti!

Georgi Gospodinov: Časokryt, r. Jan Mikulášek, Divadla Na zábradlí, Praha, 100 min.

Neúprosný Boudník

Kniha přináší výbor z korespondence, kterou Vladimír Boudník adresoval přátelům v letech 1952–1968, tedy až do své smrti. Boudníkovy dopisy vynikají mimořádnými literárními kvalitami; jsou rovněž cenným svědectvím o osobnosti a životě tohoto výjimečného tvůrce v padesátých a šedesátých letech 20. století a zároveň pronikavou reflexí společenského i uměleckého prostředí a tehdejšího kulturního provozu. Korespondenci volně provázejí fotografické portréty Vladimíra Boudníka a výběr jeho výtvarných prací.

Publikace má pro leckteré Boudníkovy fanoušky možná překvapivou obálku, ale aspoň ji v knihovně nepřehlédnete. Hned úvodní dopis, který Boudník směřuje k Egonu Bondymu, je značně poťouchlý; čtenář by si snad mohl myslet, že začínáme sekcí „dopisy nepřátelům“. A kdo jsou pak ti přátelé? Jde o pestrý okruh spisovatelů, básníků, výtvarníků a teoretiků: Bohumil Hrabal, Jindřich Chalupecký, Čestmír Janošek, Jan Koblasa, Jiří Kolář, Jaromír Pergler, Marie Reegenová, Jan Steklík, Jiří Svoboda, Stanislav Vávra a mnozí další. Mimořádný počin nakladatelství Revolver Revue.

Vladimír Boudník: Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952–1968, Edice Revolver Revue, sv. 159, 296 str.