Žijeme v éře digitální inkvizice. Podobnost s temnou historií je až překvapivá, změnily se vlastně jen kulisy. Zločinem kdysi bývalo kacířství, odchylka od výkladu čisté víry, dnes je kacířstvím odchylka od „správného názoru“ a veřejného dobra. Samozřejmě doba je oproti středověku náležitě změkčilá, takže provinilcům už nejsou utrhávány končetiny, ani nebývají nadšeně upalováni na zaplněných náměstích, ale průběh „očistného“ procesu i obsazení je velmi podobný.

V online inkvizičním kolečku máme totiž všechno jako za starých časů – i zde se daří udavačům (napráskání souseda bývalo za dob inkvizice prezentováno jako křesťanská ctnost a očištění komunity od hříchu, dnes stačí pár kliků, postů či anonymních komentářů a efekt je podobný), máme tu rovněž strážce morálky (ony pověstné majáky), kteří ze svých digitálních kazatelen hlásají jedinou správnou pravdu a rozdmýchávají ve svých virtuálních bublinách lidovou štvanici. Následuje pak veřejný lynč na sociálních sítích, z něhož vychází kacíř mohutně ponížen, společensky, finančně i profesně odepsán. Naštěstí se mu již dnes podaří vše více méně přežít – jsme přece jen civilizačně o chlup dál než ve středověku.

Ale abychom nezůstávali jen v dávných časech, něco podobného se běžně odehrávalo v novodobých totalitních režimech, pamětníci toho komunistického jistě vědí, o čem je řeč.

Někdy stačí jen vyslovit odlišný názor nebo zavtipkovat.

Pro ilustraci si připomeňme první velkou digitální popravu na Twitteru starou třináct let. Tento případ se stal učebnicovým příkladem toho, jak dokáže online dav zničit člověka během jednoho letu letadlem. Justine Sacco, tehdy neznámá PR manažerka, napsala před jedenáctihodinovým letem do Afriky na svůj Twitter hloupý a nevkusný vtip: „Letím do Afriky. Doufám, že nedostanu AIDS. Dělám si srandu. Jsem bílá!“ Podle jejího pozdějšího vyjádření mělo jít o ironické rýpnutí do bubliny bílých Američanů, kteří si myslí, že jsou imunní vůči problémům světa. Dav, rozhicovaný morálními majáky, to ale pochopil jako čirý rasismus. Během letu (kde neměla internetové připojení) se tweet stal globálním trendem a miliony lidí na internetu pod hashtagem #HasJustineLandedYet (Už Justine přistála?) oslavovaly její blížící se profesní i osobní popravu.

Než letadlo dosedlo na ranvej, byla propuštěna z práce, rodině vyhrožovali násilím a její život se ocitl v troskách. Dav dosáhl vítězství, ale nikoho už nezajímal kontext ani to, že šlo o jen o trapně formulovanou satiru.

Když se rozhořčení v online prostředí utrhne ze řetězu a spojí s davem, vzniká moderní inkvizice. Za mohutného dopingu algoritmů a pod praporem čistoty, spravedlnosti a morálky se během několika minut dá rozpoutat hon na kohokoli.

Zmíněný příběh byl jen začátek. Za pár let po Justine Sacco přišel covid a online svět se nenávratně a definitivně změnil. Explodovalo obrovské množství digitálních lynčů, vyrostly zástupy strážců hodnot. To vše velmi dobře známe už i z tuzemského prostředí.

Ale také naštěstí přibylo těch, kteří pochopili, že svět sociálních sítí lze opustit, nevnímat a žít vcelku spokojeně mimo něj.

Aktuální vydání Týdeníku Echo přináší obvyklou nálož vynikajících textů, kde jako specialitu podniku lze tentokrát nabídnout exkluzivní rozhovor Daniela Kaisera s Vladimírem Mečiarem, nesoucí titulek Nikdy jsem proti Čechům nic neměl. Ondřejové Štindl a Šmigol se věnují antickým eposům a řecké mytologii, Adam Růžička píše o fenoménu dezinformací a Jakub Peřina si povídal s Hynkem Trojánkem o tom, jak technologie mění dětství i naše životy.

A ještě k těm morálním majákům: v podcastové edici Terezy Matějčkové Pravda neexistuje? před dvěma lety vyšel fantastický díl nazvaný Moralismus: Jed, který polykáme, abychom otrávili druhého. Najdete jej na našem webu v sekci Echo Podcasty a odpoví vám na mnohé otázky, které jsem se úvodem pokusil nakousnout.