Fotbalová Slavia bude mít na čtyři utkání zavřený stadion, zaplatí desetimilionovou pokutu a sobotní utkání se Spartou bylo z rozhodnutí disciplinární komise kontumováno v její neprospěch. Existuje reálná možnost, že i v důsledku toho přijde o mistrovský titul, který měla před pár dny skoro jistý. Ale to už zajímá jen málokoho. Ostudný konec pražského derby v každém případě z hlediska Slavie představuje „vyvrcholení“ letošního ročníku. Možná víc než to – jakousi seismickou událost ve světě českého fotbalu, která rozdělí čas na před a po. Alespoň tomu odpovídají reakce na ni, především z prostředí samotné Slavie. Taky tomu klubu fandím a občas o tom i píšu. Taky jsem se styděl, taky jsem to viděl – společně s přáteli, fanoušky Sparty, v hospodě, kde měli sparťani jasnou převahu. Když derby dospělo k té trapné pointě, bavili se skvěle. Nedivím se tomu a v tu chvíli ani nešlo tomu vzdorovat, bránit svůj klub. Stejně jako je v posledních dnech těžké vymezovat se proti pronikavým soudům různých čerstvých objevitelů Ameriky, kteří oznamují světu, že fotbal je zábava pro lidi mdlejšího rozumu a zvěrského chování.

Jako člověk přes slova ale chci popsat jedno zmatení pojmů, které k tomu slávistickému debaklu přispělo. Ano, a fandění fotbalu není (a snad ani nebude) nějaká harmonická selanka, v níž se všichni vezmou kolem ramen, zazpívají si spolu, rozdělí si ceny za účast a šťastně se usmívajíce se rozejdou domů. Je a bude v něm něco neodstranitelně kmenového, bez toho by neměl smysl. A pokud v něm někdo – jako například já – vidí někdy strhující, jindy nesnesitelnou metaforu dramatu života, patří k němu i tenhle rozměr tím spíš. Ve Slavii se ale rozjel jakýsi destruktivní samopohyb (mnozí neslávisté si ho všimli dřív než já), odůvodňovaný klubismem, srdcem. Přednedávnem jsem v Týdeníku Echo vyjádřil obavu z toho, že se ze Slavie stává nejsprostší klub české ligy. Asi by se našlo dost lidí, kteří by na to reagovali tím, že to je zvrácený pohled na věc. Dělá něco sprostého právě z toho srdce, které je na člověku přece to nejcennější. A lidi v klubu a jeho publiku mají ve fotbalovém světě to srdce bezkonkurenčně největší, případný výpadek formy, smůlu, nepřízeň okolností dokážou dorovnat bojovností a vůbec emocí. Pro Slavii se stal charakteristický způsob vnímání, na který člověk často naráží i mimo fotbalový svět. Ztotožnění ztráty a možná i záměrného odbourání sebekontroly s citovostí srdcem. Jen ten, kdo se neumí či nechce ovládat, skutečně cítí, jeho srdce skutečně bije, je autentický a tak dále.

Fotbalové utkání je emocionální zážitek, mezi publikem, hráči na hřišti, realizačním týmem na lavičce existuje nějaké emocionální propojení, funguje všemi směry, například i od lavičky, která vyskakuje a řve na soupeře, na rozhodčího, na osud, směrem k tribunám. Nějak se ale došlo k tomu, že emoce – jakákoli – je vždycky správně, čím víc, tím líp. Že neschopnost ovládnout se je dokladem ryzosti srdce, toho našeho srdíčka. Řev, někdy i nenávistný, jako důkaz oddanosti založené na citu. Jenomže schopnost ovládnout se může taky být vyjádřením citu, třeba i hlubšího a trvalejšího, než je nějaký momentální afekt. Je možné ovládat se pro někoho. A taky je možné mezi těmi citovými hnutími zkusit trochu rozlišovat, uvědomit si, že si všechna nejsou rovna, a některá v sobě zkusit potlačit, protože tak člověku velí srdce, ty skutečné city, které chová k druhým, k nějakým svým principům, ke všemu, k čemu se cítí být loajální. Jakousi emoční strategií Slavie bylo nerozlišovat a být na to pyšní, emoce jako emoce, hlavně že je projevená a pořádně nahlas. Dopadlo to podle toho. Je mi to líto.