„A něco se vám tu stalo?“ obrací se na mě řidič taxi v Bogotě. Odpovídám zamítavě. Spokojeně přikyvuje: „Domů voláte?“ Potvrzuji. „Říkáte jim, že tu máme bezpečno?“ I to odsouhlasím. „A co vás sem přivedlo?“ pokračuje. „Vyšla mi v Kolumbii kniha.“ Nadšeně zvolá, že se jistě účastním literárního veletrhu FILBO. „Největší v Latinské Americe! Kolumbijci nemilují nic tolik jako knihy.“

Pohled do mé aplikace napovídá, že jsem během svého dvoutýdenního pobytu v Bogotě najezdila mnoho desítek hodin. Složitá doprava vládne zdejšímu životu. Autobusy prý nejsou zcela bezpečné. Taxíky jsou proto součástí života nejen majetnějších lidí. Když jsem se vyptávala pokojské v hotelu, jak se dopravuje ona, odpověděla, že záleží na denní době, ale ve špičkách také raději volá taxík. Výsledkem je, že uplynou i hodiny, než člověk urazí několik kilometrů. Desetimilionové město sice zavedlo pravidlo, že kdo nemá elektroauto, smí vyjet jen obden, ale na zácpách se opatření projevilo málo. Zvýšil se totiž počet taxíků a ti mohovitější si pořídili druhé auto a vozidla střídají. Takže domluvená schůzka bývá pouze napůl domluvená. Ale nejde jen o problém dopravy. Ať sáhneme po jakékoli knize o Kolumbii, mezi prvními informacemi narazíme na to, že obtížná geografie odjakživa určovala zdejší dějiny, politiku i podobu státu.

A ještě něčím je nepředvídatelnost dopravy vypovídající: kopíruje bogotské počasí. Celoročně se sice teplota drží mezi nějakými patnácti a dvaceti stupni, ale v tomto rozmezí se během jediného dne prostřídá podzimní až letní počasí. „Můj“ taxikář to označuje za ideální podmínky. Sice s sebou nosíte vždy víc vrstev oblečení, ale neumrznete ani se neuvaříte. A zrovna tento řidič byl pro mou kolumbijskou zkušenost příznačný: až fyzicky trpí špatnou pověstí své země a velkoryse člověku během hodiny odvypráví svůj život. V té laskavosti je však i hodně studu, z násilí i drog.

Když stát zmizí v džungli

„Co se tu dělo v osmdesátých a devadesátých letech, to bylo strašné. Ale je to pryč. Kéž by se Evropané přijeli přesvědčit.“ V hlase je slyšet, jak nepříjemné mu je, že jeho zemi spojujeme v lepším případě s drogami, v horším s brutálním násilím. Ale Evropané jezdí. V roce 2024 přijelo do Kolumbie na 6,7 milionu cizinců, zatímco v poslední dekádě dvacátého století, kdy se po zemi rozlévalo násilí, to byl stát, kam si troufli jezdit jen dobrodruzi.

Ostatně i dějiny násilí souvisejí s terénem. Sama Bogota leží uprostřed And ve výšce 2600 metrů. Zvlášť starším turistům to může působit potíže s dechem i tlakem. Zatímco na tyto problémy zabírají lístky z koky, které Bogoťané turistům ochotně rozdávají, problém s členitostí terénu se řeší obtížněji. V odlehlejších částech Kolumbie vláda tradičně delegovala moc na lokální uskupení a právo zde ustupovalo místním mocenským dohodám.

Šedesátá léta byla přelomová. Pro Kolumbii znamenala boom literární a drogový. Ale podstatné je nyní to druhé. Na Západě tehdy vystřelila poptávka a Kolumbie měla co nabídnout. Původně lokální mocenská centra, často v džungli, se začala financovat zpracováním kokových listů. Ty jsou sice v Česku zakázané, samy o sobě jsou však neškodné. V Kolumbii je žvýkají i děti v situacích, kdy my nasazujeme kinedryl. Lístky potlačují nevolnost a pomáhají zvládat nadmořskou výšku. Po chemickém zpracování však vzniká kokain – a Kolumbie se právě od šedesátých let stává hlavním dodavatelem této vysoce návykové látky. Kokainový příběh v sobě propojuje nejbohatší a nejmocnější vrstvy coby konzumenty s těmi nejchudšími coby pěstiteli, zpracovateli a pašeráky. Ale bohatnou i drogové kartely. Nejslavnější z nich vzešel z dnes víc než dvoumilionového Medellínu. Vedl jej Pablo Escobar, který vybudoval vlastní armádu a rozpoutal otevřenou válku proti státu.

Vedle narkokartelů, které postupně ovládly až osmdesát procent amerického drogového trhu, zde působily i marxistické guerilly, především FARC a ELN. Ty vznikly jako revoluční hnutí usilující o sociální spravedlnost, ale reálně mocensky kontrolovaly rozsáhlé části venkova. Celé regiony se tím ocitaly mimo dosah státní moci. Jenže i tato uskupení potřebovala finance a nejvýnosnější cestou se ukázal obchod s drogami a organizovaný zločin. Zvlášť se specializovala na únosy, z nichž se stalo takřka profesionalizované odvětví. Podle výzkumu agentury Cifras y Conceptos bylo v Kolumbii mezi lety 1970 a 2010 uneseno téměř čtyřicet tisíc lidí. Výkupné sloužilo nejen k financování války proti vládě i konkurenčním skupinám; únosy fungovaly také jako nástroj zastrašování a sociální kontroly. Ve jménu „obrany“ obyvatelstva začaly navíc vznikat pravicové paramilitární milice. Jenže ani jejich praktiky co do brutality nezaostávaly za těmi, od nichž chtěly obyvatelstvo osvobodit. Civilisty masakrovaly byť jen v případě, že byli podezřelí ze sympatií ke guerille.

Strach se vrací

Naděje, že z násilí lze vybřednout, svitla ve druhém desetiletí nového tisíciletí. Tehdy se začal rodit mírový proces mezi kolumbijskou vládou a guerillou FARC. Cesta nebyla přímá: mnoho Kolumbijců se zdráhalo připustit, že lidé terorizující po desetiletí své obyvatele nenastoupí do vězení, ale do parlamentu. Historik Malcolm Deas k tomu poznamenal, že ani desetiletí násilí nepřesvědčila mnohé Kolumbijce, že téměř jakákoli autorita je lepší než žádná. Ale v posledních letech se přece jen něco pohnulo. Naznačují to i bogotské ulice, jejichž domy bývají zvlášť v některých čtvrtích popsány hesly „Neopakujme“, „Nezapomeneme“, „Nikdy více“.

Nakonec převážil fakt, že občanské války nekončívají dokonalou spravedlností, a v roce 2016 byla podepsána domluva mezi vládou a guerillou FARC. Odměnou za velkorysost byl pokles násilí, dokonce tak dramatický, že se člověk díky pohostinným a velkorysým Kolumbijcům v městě skutečně cítí bezpečně. A třeba v dubnovém vydání týdeníku Semana čteme, že od roku 2016 klesá většina typů násilí. Ale novináři i tak varují před předčasným optimismem: povážlivě rostou nájemné vraždy, kterých bylo v Bogotě jen za rok 2025 zaznamenáno rovných 600, zatímco v roce 2022 bylo obětí 431; dodejme, že v České republice, která má srovnatelný počet obyvatel jako Bogota, se dostáváme ročně na jednu vraždu na objednávku.

Mnozí Kolumbijci po určitém zdráhání přiznávají, že mají hrůzu z návratu násilí. Nezřídkakdy spojují riziko s Gustavem Petrem, prvním levicovým prezidentem v Kolumbii. Sám pochází z prostředí guerill a podle mnohých kritiků je vůči nim natolik mírný, že je posiluje. Velké obavy v tomto směru vyjádřila i moje učitelka španělštiny Linda, s níž jsem se před odjezdem učila on-line. Při jedné hodině se mi svěřila, že donedávna pracovala v jednom velkém bogotském mediálním domě jako grafička. Ale poté, co začala trpět úzkostmi, našla si práci z domova. Když jsme se setkaly v Bogotě, příběh mi dovyprávěla: v minulosti měla několik „ošklivých zkušeností“ a po té poslední se začala obávat vycházet z domu. I ona přisuzuje návrat násilí současnému prezidentovi a připomíná atentát z roku 2025: tehdy byl postřelen devětatřicetiletý pravicový senátor a prezidentský aspirant Miguel Uribe Turbay, kritik současného prezidenta a zastánce tvrdého postupu proti guerillám. Po dvou měsících zraněním podlehl.

Linda je jednou z těch, kteří budou v nadcházejících volbách volit proti současnému prezidentovi. Při rozhovoru dodávám, že jsem navštívila několik univerzit a že tam visí plakáty Ivána Cepedy – levicového prezidentského kandidáta a filozofa, který chce na politiku Gustava Petra naopak navazovat. Jako dítě žil v Praze, kam jeho rodina odešla do exilu před politickou represí. Jeho otec, komunistický politik Manuel Cepeda, byl zavražděn paramilitárními skupinami. Osmatřicetiletá učitelka španělštiny přikyvuje, že v akademickém prostředí je podpora Cepedy široká. Ona je však přesvědčena, že levicová politika bere Kolumbii půdu pod nohama. Nelibě se na adresu současné politiky vyjádřila v rozhovoru s Ondřejem Šmigolem i Eliška Krausová, profesorka Universidad Pedagogica Nacional, která v Kolumbii žije takřka šedesát let (viz Týdeník Echo č. 3/2026): Petro sliboval „nové zákony ohledně zdravotnictví, financí, penzí, školství atd. Samozřejmě z toho nic nevyšlo a všechno je to ještě horší, než bylo. Snaží se to prosazovat přes dekrety, protože kongres ho nemá rád. Takže vydá dekret a ten se pak za dva měsíce zruší, protože samozřejmě není legální. Obklopil se přáteli, kteří s ním byli v džungli, když mu bylo devatenáct. Ti ale kradou, takže jeden utekl do Nikaraguy, druhý zmizel nevím kam, tři jsou ve vězení“.

Rozvojový strach a hypermoderní úzkosti

Na studentech je patrný jeden z mnoha rozporů Kolumbie: země řeší problémy typické pro rozvojový svět, zároveň však už naplno žijí problémy hypermoderní společnosti. Třeba na univerzitách se umělá inteligence rozšířila mimořádně rychle a studenti často mluví o nejistotě, zda jim vzdělání splní příslib společenského vzestupu, na který se jejich rodiče ještě jakžtakž spolehnout mohli. Během mého pobytu média navíc referovala o rozsáhlé studii na 122 vzdělávacích institucích: výzkumníci zjistili, že se takřka 13 procent studentů během svého studia pokusilo o sebevraždu. V těchto osudech se mísí bezpečnostní situace, nejisté pracovní vyhlídky, ale i polarizace životního prostoru, především toho univerzitního.

V bogotském deníku El tiempo z konce dubna poznamenal katolický duchovní Héctor Fabio Henao: „Naši společnost je třeba humanizovat.“ Turistu napadne: Ta všudypřítomná srdečnost je klam? Určitě nikoli, ale je to jen jedna z mnoha tváří vrstevnaté reality. Nezávisle na tom je pojem humanity podnětný. I při zběžném pohledu si lze všimnout, že se vrací do slovníku řady současných kolumbijských myslitelů, například jej užívá i sociolog a právník Mauricio García Villegas, zvlášť v knize Antes de perder el juicio (Než přijdeme o soudnost, 2026). Chápe jej jako protipohyb vůči představě „I osobní je politické“, která prý napáchala mnoho škod.

Toto heslo, tolik oblíbené mezi akademiky a intelektuály, kteří mají v Kolumbii – jak připomněl i „můj“ taxikář – velké slovo, prý společnost polarizovalo. Vyústilo v politizaci takřka veškerých problémů a v atmosféru náboženské nesmiřitelnosti. A kolumbijské dějiny ilustrují, jak snadno může nutkavá politizace pokřivit pohled na vlastní život. Nenávist vůči druhému táboru je natolik silná, až člověk snadno začne podporovat politiku, která jde proti vlastním zájmům. Účinně také maří schopnost spolupracovat. Možná je Kolumbie v tomto ohledu spíš předobrazem než něčím, co máme za sebou.