Spojené státy společně s Izraelem zaútočily na Írán. Konflikt se rychle rozšířil po celém regionu a i evropské státy vysílají své síly, aby pomohly chránit své spojence. Zároveň v Evropě panují značně rozdílné názory na válku, od zcela odmítavého Španělska až po de facto podporu Německa. Nejen o dopadech operace v Íránu na transatlantickou vazbu jsme diskutovali s německým analytikem mezinárodních vztahů Ulrichem Speckem. V Praze byl na pozvání think-tanku PCTR při Univerzitě CEVRO.

Co znamená izraelsko-americký útok na Írán pro svět? Spekuluje se, že jedním z důvodů bylo napojení režimu v Teheránu na Čínu a snaha oslabit Peking.

Čínský rozměr rozhodně hraje roli. Je to méně důležité pro Izrael. Izrael má svůj pohled na věc. Izrael se o toto snažil od momentu, kdy na něj zaútočil Hamás. Izrael se rozhodl, že nemůže žít s Íránem, který ho ohrožuje možným získáním jaderné zbraně, raketami a podporou milic v regionu. Takže Izrael se rozhodl, že musí zatlačit proti Íránu mnohem důrazněji než v minulosti. Podařilo se mu umenšit íránskou moc v regionu, což dovolilo USA se zapojit a společně se snaží íránské nebezpečí zcela odstranit. Nejde ale jen o nebezpečí pro region, ale i pro Evropu. Neustále vylepšují své rakety, aby dosáhly i Evropy. Nyní střílejí na všechny americké spojence v okolí. Takže vidíme rozměr tohoto nebezpečí a proč je pro USA tak důležité jednat.

A Američané se tedy zapojili proč? 

Je tu rozhodně nebezpečí íránského získání jaderné zbraně, ale to tu bylo vždy. Co se změnilo, je rostoucí americké povědomí o něčem, co bychom mohli nazvat scénářem třetí světové války, kdy Čína napadne Tchaj-wan a Amerika mu společně se spojenci v regionu bude pomáhat se bránit. V ten moment by Rusko nejspíše vyrazilo proti východnímu křídlu NATO, aby využilo amerického nasazení v Asii. A pak tu máte Írán. Představte si, že se za dva roky vyzbrojí ještě lepšími raketami, dostanou technologickou pomoc od Číny a Ruska, se kterými stále více tvoří osu. V tomto scénáři by Írán napadl Izrael a americké spojence v Perském zálivu. Mohl by tak nastat víceméně koordinovaný útok mezi těmito třemi oblastmi, v Indo-Pacifiku, východní Evropě a na Blízkém východě, a USA by byly naprosto přehlcené. Proto stratégové v americké administrativě, jako třeba Elbridge Colby, tlačí na něco, čemu on říká NATO 3.0.

Co tím myslí? 

Že Evropa musí převzít odpovědnost za tradiční, nejadernou obranu. Možná bude nějaká americká podpora, ale v podstatě by USA poskytly pouze jaderný deštník. Vše ostatní by Evropané dělali sami. To je jedna strana této rovnice. Druhou je Blízký východ. Proto USA považují za nutné odstranit íránskou hrozbu. Také je k tomu netlačí jen Izrael.

Kdo ještě?

Podle zprávy ve Washington Post na to tlačí i Muhammad bin Salmán, de facto vládce Saúdské Arábie. Státy v Perském zálivu, především Saúdská Arábie, již léta tlačily na USA, aby jim poskytly lepší zabezpečení proti Íráncům. Již za Bidenovy administrativy vyjednávaly dohodu, kdy by Saúdové dostali bezpečnostní záruky podobné NATO v očekávání, že Írán se stane jadernou mocností. Saúdové také nedávno uzavřeli bezpečnostní smlouvu s Pákistánem, která taktéž obsahuje jadernou složku. Takže všichni v regionu se připravovali na to, že Írán bude nutno masivně odstrašovat. Takže pokud USA odstraní Írán z této rovnice, mohou se soustředit na Indo-Pacifik. Pokud operace uspěje, budou moci stáhnout své síly z oblasti.

Kritici tvrdí, že to může vést k chaosu.

Trump rozhodně hodně riskuje. Je to něco, co definuje jeho prezidentství. Není to jako Venezuela, je to opravdu složitá operace. Je tu velké riziko, že se z toho stane něco jako Irák. Válka je šikmá plocha. Američané již hledají spojence, kteří by mohli sloužit jako pozemní jednotky. Velmi těžce se odhaduje, jak se to vyvine. Může trvat měsíce až roky, než se situace uklidní. Může nastat občanská válka nebo něco jako v Sýrii. Trump potřebuje, aby to byl úspěch. Je to jeho odkaz, který nejspíše ovlivní i směřování republikánů.

Jak to? 

Pokud to selže, Trump bude vnímán jen jako další americký prezident, který vede drahé války na Blízkém východě, což sliboval nedělat. Takže výsledek války může ovlivnit, kdo z kandidátů na Trumpova dědice zvítězí, jestli J. D. Vance, nebo Rubio. Pokud to bude víceméně úspěch, tak Rubio se dostane do mnohem lepší pozice. Je do toho zapojený, je veřejnou tváří. Seděl vedle Trumpa v Mar-a-Lago, když operace začala. J. D. Vance byl ve Washingtonu. Vance rozhodně více hraje na izolacionistické instinkty v USA. Takže tato válka nejspíše určí budoucí směřování Republikánské strany.

Bude válka v Íránu mít nějaký dopad na tu ukrajinskou? 

Máme tu dvě soupeřící války. Již nyní vidíme nedostatek raket pro protivzdušnou obranu. Nevíme, kolik palebné síly Íráncům stále zbývá nebo jestli mohou ještě více něco napáchat drony. Bude záležet na tom, jak dlouho tato kampaň bude trvat. Lze si představit, že velká válka skončí rychle, ale pak se změní v nějaký vnitřní ozbrojený konflikt. Zelenskyj to vidí jako příležitost k nabídnutí ukrajinských zkušeností, jak se vypořádat s drony Šáhid, které Rusové také používají. Nabídl podporu zemím s obranou proti íránským dronům. Chce tuto příležitost využít, aby všem ukázal, že Ukrajina se bezpečnosti jen nedožaduje, ale může ji spojencům i poskytnout.

Když válka začala, EU naplánovala své bezpečnostní jednání až na pondělí. To vyvolalo spoustu vtipů o typických Evropanech, kteří si nenechají zkazit víkend. Na druhou stranu lze těžko říct, co Evropa vlastně mohla udělat. Vidíme také rozdílné přístupy. Německý kancléř Merz v podstatě operaci podpořil. Francouzský prezident Macron a britský premiér Starmer jsou přinejlepším chladní. A španělský premiér Sánchez přímo nepřátelský. Co to říká o Evropě?

Zaprvé se nás nikdo neptal. Nejsme válčící stranou. Jsme samozřejmě spojenci v rámci NATO, ale nemáme roli v současných operacích. Takže nepředstavujeme problém, ale ani možnou pomoc. Evropské reakce lze rozdělit na dva druhy. První říká, že musíme podpořit Izrael a USA, jelikož Írán představuje nebezpečí. To je pozice Merzovy vlády. Merz dokonce zašel tak daleko, že veřejně oznámil, že mezinárodní právo je sice v pořádku, ale v případě Íránu selhalo a Írán představuje nebezpečí. Sice plně nepodpořil válku, ale řekl Trumpovi v Bílém domě, že co se týče Íránu, tak jsou na stejné stránce. To je v podstatě jeho pozice. Vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Kaja Kallasová ve svém prohlášení přijala celkem pozitivní přístup k této válce, s tím, že samozřejmě musí být opatrnější, jelikož reprezentuje 26 členských států. Generální tajemník NATO Mark Rutte řekl, že spojenci to podporují.

Ne všichni to ale podporují. 

Samozřejmě máte jiné pozice. Španělsko je otevřeně proti. Hádá se s Američany o využití svých základen. Francie podpořila Španělsko. Macron ve svém prvním prohlášení volal po zastavení operace, což by bylo výhodné pro íránský režim. Macron se snaží prosadit svůj cíl strategické autonomie. Snaží se postavit evropskou jednotu, která by byla v opozici proti USA. Chce, aby toto byl zakládající okamžik evropské jednoty proti Americe, s čímž ale Německo nikdy nebude souhlasit. Takže tu máme obvyklé soupeření mezi německou a francouzskou pozicí. Zároveň ale Macron i Merz nechtějí vyvolávat dojem nejednotnosti, což by je poškodilo doma i mezinárodně. Takže se snaží balancovat mezi svými nezávislými názory a hledáním společné řeči. Takže vidíme vznik dvou táborů. V jednom jsou Němci a nejspíše také Středoevropané a Skandinávci. Ten má kladný názor na tuto operaci snažící se o změnu režimu. Vím, že Česká republika má velmi těsný vztah s Izraelem. Izraelské bezpečnostní zájmy jsou důležité i pro Němce. Máme sympatie pro válku, která se jednou provždy snaží odstranit íránské nebezpečí, kterého se Izrael musel bát po desetiletí. Írán se stal hlavním sponzorem Hamásu, Hizballáhu, nejrůznějších milic a Húsíů, kteří běžně útočili na Izrael. Izraelské argumenty rezonují ve velkých částech Evropy. Na druhé straně tu máte Španělsko, které velmi hlasitě podporuje Palestince. Máte tam levicovou vládu, která chce využít situace, aby si vybudovala domácí reputaci, že je proti americké válce. Nakonec jsme ale všichni spojenci v NATO. Žijeme v prostředí, které je charakteristické rostoucí ruskou hrozbou pro Evropu, a roste povědomí o tom, že je třeba se znovu vyzbrojit. V takovém prostředí by bylo docela nemoudré konfrontovat Američany kvůli něčemu, s čím většina Evropy stejně souhlasí.

V Německu ale v průzkumech roste AfD. Jaký je její postoj ohledně toho všeho? Změnila by se německá zahraniční politika, kdyby sestavovala vládu? 

AfD vydala prohlášení svých dvou lídrů, které bylo proti této válce. Ale uvnitř strany probíhá tvrdá debata. Máte tam křídlo, které je všeobecně bližší ruské pozici. Jde často o politiky z východního Německa a připomínají mi Maďarsko. Takže bychom je mohli nazývat maďarským křídlem. Pak tam máte ale politiky AfD, kteří jsou protrumpovští a kteří momentálně válku s Íránem podporují. Všichni se momentálně kvůli zahraniční politice hádají. AfD nemá jasnou zahraniční politiku. Naleznete tam všechny pozice. Ale jak jsme viděli v prohlášení lídrů, jsou nakonec více nakloněni Rusku než spojencům Trumpa. A co by se stalo, pokud by další kancléř byl z AfD? Je to extrémně nepravděpodobné, protože všechny ostatní strany by se v takovém případě spojily proti AfD. Takže ani s 25 procenty nemohou sestavit vládu. Jsou velmi hlasitou opozicí. Opozicí, která dokáže nastolovat témata. Ale zároveň v ní máte hodně sporů. Je to stále populistické hnutí, které sbírá nespokojené s vládní politikou. Takže pro Merze představují velkou výzvu, ale zatím zvládnutelnou.

Je spravedlivé popisovat AfD jako proruskou stranu? 

Oni by sebe tak rozhodně nepopsali. Ale hodně poslanců AfD cestovalo v minulosti do Moskvy a i na Krym. Ve východním Německu, kde je AfD silná, nám průzkumy ukazují, že lidé tam ve větším počtu jsou proti konfrontaci s Ruskem a méně podporují Ukrajinu. Takže bych řekl, že jsou ochotnější dát Rusku, co chce, protože od toho očekávají, že to povede k lepším vztahům. Volají po znovuvybudování energetické spolupráce a tak dále. To je v podstatě to, co dělá Maďarsko. Oni se tak vidí. Ale ani v AfD tato predispozice nemá jasnou většinu. Mají své oponenty, kteří se chtějí více orientovat na USA než se snažit o appeasement s Ruskem.

Éra, kdy Německo kupovalo levný ruský plyn a tím podporovalo svůj průmysl, je nyní považována většinově za chybu? Nebo se očekává, že až se mezinárodní situace uklidní, tak to půjde obnovit?

Většinově je to vnímáno jako chyba. Viní z toho Merkelovou. Pokud dnes napíšete v novinách nebo řeknete v televizní debatě, že Merkelová udělala velkou chybu tím, že nás učinila závislými na Rusku, tak sklidíte aplaus. Takže si myslím, že tyto časy se nevrátí. Všem se podařilo se přeorientovat. Byznys a průmysl dostává hodně plynu z USA. Nebylo to ale jen o plynu, ale i o ekonomických svazcích. Byla tu naděje, že budeme moci lépe zvládat vztah s Ruskem, pokud s nimi budeme ekonomicky provázaní, že nám budou více naslouchat. Samozřejmě 24. únor 2022 zklamal všechny, kteří v toto doufali. Řekl bych, že jsme se poučili. Změna je neuvěřitelná. Například největšími podporovateli Ukrajiny jsou Zelení, kteří vyrostli z mírového hnutí, které bylo proti rozmístění amerických zbraní v osmdesátých letech. Nyní volají po vyzbrojení Ukrajiny. Z vyjádření Merze je jasné, že vnímá Rusko jako protivníka a ani vteřinu nepřemýšlí o znovuvybudování energetických nebo ekonomických vztahů s Ruskem.

A co německá levice?

Máme tam v podstatě dvě strany. Jednu vede Sahra Wagenknechtová. To je více hardcore, krajně levicová strana, která je v podstatě antiamerická. Pak tu máme Die Linke, levicovou stranu, která je více otevřena podpoře Ukrajiny. Sahra Wagenknechtová v televizních show v podstatě obhajovala ruskou pozici vůči Ukrajině. Ne plně, ale měla sympatie pro ruský narativ. S tím Die Linke nesouhlasí. Můžeme to vidět v průzkumech, kdy velká část jejich podporovatelů také podporuje Ukrajinu. Die Linke má v průzkumech zhruba 10 až 12 procent. Strana Sahry Wagenknechtové má jen tři procenta, takže by nepřekročila pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Celkově bych ale neřekl, že vidíme velký příklon k levici, ale spíše k pravici.

SPD má ve vládě nějaké slovo, co se týče zahraniční politiky? 

Merz si dává pozor, aby zohlednil pozici SPD, ale co se týče zahraniční politiky, tak nejsou žádné zásadní rozdíly. Jedná se spíše o rozdíl v důrazu. Merz nyní argumentuje, že mezinárodní právo nefunguje, a proto někdy musíte použít sílu i bez podpory mezinárodního práva. S touto pozicí SPD nesouhlasí, ale dokáže s ní žít. I v SPD máte jistou podporu pro Izrael. Alespoň pochopení, proč z izraelského pohledu je to nutné. Takže zvládají své rozdíly. Viděli jsme to již za Scholze. To on začal zbrojit a Merz to od SPD pouze přebral. Na znovuvyzbrojování dohlíží ministr obrany z SPD. Takže v tomto žádné velké tření není.

Již dvakrát jste zmínil Merzův výrok o nedostatečnosti mezinárodního práva. Zároveň Izrael a Amerika jsou široce kritizovány právě kvůli tomu, že údajně svým útokem na Írán porušily mezinárodní právo. Kanadský premiér Mark Carney v Davosu kritizoval Západ za selektivní využívání mezinárodního práva. Jak by tedy Západ měl uchopit mezinárodní právo?

Merz několikrát mluvil o tom, že mezinárodní právo není dostatečné k tomu, aby se skrze něj řídily mezinárodní vztahy. Je si vědom toho, že to je šikmá plocha. Také si je vědom, že pokud se vzdáme mezinárodního práva úplně, nebudeme mít žádné argumenty pro zadržování imperialistických mocností, jako je Rusko. Musíme chránit státní suverenitu jako jeden ze stavebních kamenů mezinárodního práva, ale nemůžeme vždy čekat na to, jestli mezinárodní právo vyřeší politické otázky. Zvláště když samo mezinárodní právo není vždy zcela jasné. Máme tu například koncept „zodpovědnosti chránit“. Můžete argumentovat tím, že fakt, že íránská vláda tento rok zabila desítky tisíc občanů jen kvůli tomu, že v míru protestovali, je dostatečný důvod k aplikaci zodpovědnosti chránit. Tento argument byl například předložen Obamovou administrativou v roce 2011 jako základ pro intervenci v Libyi. Takže mnoho aspektů mezinárodního práva není zcela jasných. A pak tu máte další problém s mezinárodním právem. Pokud se na něčem shodne Rada bezpečnosti OSN, tedy USA, Francie, Británie, Rusko a Čína, tak jde o zákonný postup. Pokud to Rusko nebo Čína vetují, tak to zákonný postup není. Rusko je mocnost, která se mezinárodnímu právu vysmívá napadením sousední suverénní země. To je brutální porušení Charty OSN, a přitom jsou stále v pozici, kdy mohou určovat mezinárodní právo. Takže pokud jste v zápase na život a na smrt, mezinárodní právo nemusí vždy mít perfektní návod. To má Merz na mysli, když mluví o právu a síle. Všichni se shodneme na tom, že mají existovat omezení a pravidla. Ale aplikování a definování mezinárodního práva se neděje jako u domácího práva, kde to dělají justiční systémy. Je to často součást vyjednávání. Je to systém v pohybu.

Když jsme mluvili o potřebě udržovat dobré vztahy s Američany, jak důležité je v tomto pokračující vyzbrojování? Český premiér Andrej Babiš a jeho vláda plánují porušit slib dávat pět procent HDP na vojenské výdaje. Naopak plánovaný rozpočet na armádu snížili. Babiš tvrdí, že naši spojenci pochopí, že potřebujeme investovat do jiných věcí. Zdá se mi ale, že ve Washingtonu příliš pochopení nenaleznou. (Rozhovor proběhl 5. března ráno. Odpoledne americký velvyslanec Nicholas Merrick vyzval Česko, aby dodržovalo své závazky vůči NATO – pozn. red.) 

Ano, viděli jsme, jak je Trump naštvaný na Španělsko kvůli jejich odmítání účastnit se vyzbrojování NATO. Pod Trumpem je pět procent HDP jasná podmínka pro zachování dobrých vztahů s USA. Fakt, že Merz je v Bílém domě vnímán jako silný spojenec, má hodně do činění s tím, že Němci lijí hodně peněz do znovuvyzbrojení. A i před svým jmenováním do funkce Merz tlačil na vyjmutí obranného rozpočtu z dluhové brzdy. Ve Washingtonu roste nadstranická shoda na tom, že Německo musí hrát větší roli. Ale nejde jen o Německo. Všichni spojenci se musí snažit. Hádka mezi Španělskem a USA není jen o tom, že Sánchez odmítá podpořit Američany ve válce proti Íránu. Děje se to na pozadí toho, že odmítli podpořit cíl pět procent HDP na obranu. Tento slib představuje lístek do Washingtonu. Pokud chcete sedět u jednoho stolu s Američany a chcete, aby vás brali vážně a byli jste považováni za dobrého spojence, tak musíte vzít pět procent HDP s sebou. Řekl bych, že i ve velké části Evropy nebude pro toto příliš pochopení. Umenší to postavení České republiky nejen ve Washingtonu, ale také v Berlíně, Bruselu a ve Varšavě.

Již jste zmínil francouzské plány na strategickou nezávislost na Americe a odmítavý postoj Berlína. Mohl byste rozvést, jak je to vnímáno v Berlíně? 

Němci s Francouzi souhlasí v tom, že je třeba, aby Evropané více investovali do svých vojenských schopností. Němci to ale nedělají s očekáváním, že to povede k plné nezávislosti na USA. Pro Merze NATO zůstává bezpečnostním rámcem. V Berlíně není žádný zájem na nahrazení NATO nějakým evropským rámcem. Samozřejmě časy se mění, USA se rozhlížejí novým směrem. Nikdy nevíte, co se může stát. Takže Němci si přejí vybudování silného evropského pilíře v NATO. Ten může sloužit jako pojistka pro případ, že by se ukázalo, že USA nejsou až tak spolehlivý spojenec. Ve Francii je důraz velmi jiný. Je založený na vizi nezávislé Evropy. Takže důraz je jiný, ale momentálně kráčejí po stejné cestě, protože investice do evropských schopností a posílení evropského pilíře je ve společném zájmu.