„Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, / chaos a zmatek zaplavily svět, (...) Ty nejlepší už víra opouští, / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní…“ Báseň Williama Butlera Yeatse Druhý příchod (v překladu Martina Hilského) byla podle statistik nejčastěji citovaným literárním dílem v anglosaské politické publicistice. Nijak překvapivě, v dnešních poměrech působí prorocky.

Důsledkem digitální revoluce a invaze on-line světa do různých sfér reality se skutečně zdá být jakási imploze středu, jejíž následky mohou být destruktivní. Ve všech oblastech, jež jakž takž sleduji (média, film, hudba), k tomu procesu dochází, poslední dobou ho můžeme pozorovat i v politice.

Jistě je možné a do jisté míry oprávněné vysvětlovat to jako výraz zklamání voličů s v širším slova smyslu kulturním establishmentem západních zemí, konglomerátem politiky, médií a vzdělávacích institucí (dalo by se vyjmenovat mnoho důvodů, proč ten establishment neobstál), a nezdravých tendencí, které se v jeho prostředí s narůstajícím pocitem ohrožení rozmáhají. Navíc střed je možné vnímat také jako etalon nudy, záruku toho, že věci se nikdy zas až tolik nezmění – jeho dominance zaručí, že vybírat si bude možné jen z mírně odlišných variant „mírného pokroku v mezích zákona“. Pokud se ale nacházíme v přechodném období, během nějž se ustavuje nová norma, stává se naléhavější otázka, jak bude systém založený na pluralitě a střídání se u moci v jejích podmínkách fungovat. Může být vůbec udržitelný, pokud bude mít namísto středu těžiště v prázdnu?

Stoupenci radikálních partají většinou nevidí o moc dál než k horizontu svého případného volebního vítězství. Připisují mu atributy revoluce, dělo se tak po druhé výhře Donalda Trumpa, podobná očekávání následovala i po vítězství dřívější opozice v českých volbách do sněmovny. Jenomže demokratický systém úspěšnou revoluci neumožňuje, protože nijak nebrání tomu, aby po akci přišla reakce, aby se kyvadlo politiky dál pohybovalo v podobném rytmu jako dřív.

Trump se jistě může tvářit a chovat, jako kdyby před jeho stranou už žádné další volby nestály, věřit, že „mlčící většina“ je na jeho straně, bez ohledu na to, co ukazují průzkumy. Ale jeho „revoluce“ trvalá nebude, jednou – a dost možná brzo – se k moci dostanou jeho dnešní konkurenti. A podobná perspektiva čeká i další představitele radikálních stran, které dnes nedočkavě vyhlížejí moment, kdy hlavním vchodem vstoupí do mocenských center.

Není snadné představit si udržení stability a funkčnosti demokratického systému, pokud by se v jeho rámci měly u moci střídat jen de facto revoluční strany. Volby by pak každé čtyři roky nebo osm let přinášely totální obrat prakticky ve všech směrech politiky a šlo by v nich „o všechno“ nejenom v řeči volebních hesel, ale i v srdcích mnoha voličů. Periodicky se opakující „revoluci“ systém nemusí přežít.

Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, dalo by se namítnout. Až se dnešní radikálové stanou establishmentem, promění je to a uhladí, v politice se to stalo už mnohokrát. Otázka ale je, jestli by se s tím smířili voliči, které dynamika sociálních sítí udržuje ve stavu permanentní vytočenosti, jestli by neupínali své naděje k dalším a dalším věrozvěstům revoluce. Alternativou ale je, že by si jedna z konkurenčních part revolucionářů jednoho krásného dne přišla dost silná na to, aby volby označila za přežitek minulosti – a prostě je zrušila.