V literární historii patří zvláštní místo lidem, kteří stáli po boku géniů. Nejslavnější případ je asi Goethe a jeho osobní tajemník Johann Peter Eckermann. Tomáš Mazal byl takovým Eckermannem pro starého Bohumila Hrabala. Ovšem zdaleka nebyl jen tím. Jeho přátelská, zvídavá a empatická povaha ho přivedla k dalším literátům, jimž se Tomáš stal věrným druhem, pomocníkem, rádcem i inspirátorem. Tato chodící pamětní kniha české kultury se koncem března dožívá sedmdesáti let. Autor rozhovoru se s ním zná dlouhá léta a vždy měl pocit, že to tak bylo odjakživa.

Těch sedmdesát let uběhlo myslím docela rychle, že? Je v nich něco, co bys třeba rád odepsal?

Nic mě nenapadá… Já byl jako Neruda: vším rád. Narodil jsem se vlastně do dobré doby. Dětství v padesátých letech, to jsem ale neřešil. Dospívání v šedesátých bylo skvělý a mládí za normalizace, vlastně taky paráda. Jak říká Josef Kroutvor, byly to naše nejlepší promarněný léta. My jsme se dobře bavili. Zajímaly nás knížky, časopisy, filmy, politika šla mimo nás, to jsme si mysleli, že bolševik tady bude na furt. Prostě jsme je ignorovali, stejně jako oficiální kulturu. Ta nás vůbec nezajímala. Žili jsme ve veselým ghettu.

V čem byly promarněný?

Asi jsem se mohl učit jazyky, vystudovat nějakou vysokou školu, do ciziny se nejezdilo, to se až na Maďarsko nebo východní Německo nemohlo. Ale jinak dobrý. Měl jsem plno kamarádů, v Praze a pak taky v Přelouči, odkud je moje žena. Jenom jsem moc nevěděl, co budu dělat.

Z jaké jsi byl rodiny?

Z docela normální. Bydleli jsme na Vinohradech, otec byl úředník v bance, máma učitelka v mateřské škole. Naši po mně chtěli jedinou věc: abych si udělal maturitu, tak jsem se přihlásil na Střední průmyslovou školu strojnickou, ta byla v Masné ulici, a představ si, v té ulici chodili do školy Franz Kafka a Josef Kroutvor…

Dobří spolužáci…

Jistě, bohužel ne v jedné třídě. Tam se sešla výborná parta, úplně neteční vůči nějakému strojnictví, ale zato strašně se pídící po nějakém svobodném světě, především po muzice a kultuře vůbec. A začali jsme chodit, a to bylo rozhodující, do malostranských hospod. Do Nerudovky, ke Králi brabantskému, k Bonapartovi… A tam jsem čuchnul k tomu zvláštnímu světu. Ta Malá Strana měla zásadní vliv: nahoře seděl Husák, o kus níž Egon Bondy a další.

To už jsi o něj zavadil?

Nejdřív jen nepřímo. Pamatuju si, že na stropě u Krále brabantského byl přilepený vajgl a kolem něj bylo napsáno „Mír je jak hajzlpapír. Egon Bondy“. To byla první stopa. Ale to už jsem četl Hrabala a tam se postava Bondyho vyskytuje, do toho jsem zažil básníka Milana Kocha (1948–1972), kterého Bondy horlivě propagoval: oni bydleli v Nerudovce kousek od sebe. Prostě to do sebe všechno zapadalo.

To byla výhoda pražských hochů, že stačilo přejít pár ulic a už byl člověk v epicentru dění.

Přesně tak. Tehdy to šlo a dělo se to nějak přirozeně. Mně bylo sedmnáct a všechno bylo hrozně důležitý: knížky, kamarádi, hospody, filmy, hudba… Všechno se to před člověkem otevíralo, a přitom to bylo tzv. zakázaný. Tím víc to bylo přitažlivý. Vlastně to ten bolševik skvěle zařídil. Nic tak kultuře nepomáhá, jako když je trochu nedostupná a pod tlakem.

Považoval ses za příslušníka undergroundu?

To ne, a to slovo se tehdy snad ani nepoužívalo. A taky jsme to neřešili. To ani Milan Koch nepoužíval. Nevím, jestli Bondy. O Plasticích jsme věděli, znali jsme Mejlu Hlavsu, ten chodil k Bonapartovi nebo nahoru ke Sluncům. Pak byly různé spolky: třeba u Bonaparta se scházel Spolek Pohodlí a Spolek přátel Glenna Millera, to byli takoví starší vousáči. Tyhle party se pak mísily u Glaubiců, kde bylo otevřeno do jedenácti, a pak když se zavřelo, tak se šlo do vinárny Makarská. Taky bych zmínil divadýlko Orfeus Radima Vašinky, to taky působilo na Malé Straně.

Tehdy jsi už toužil být literátem?

Ne, já jsem toužil být trafikantem. To by se mi strašně líbilo. Být mezi novinami a časopisy obklopený tabákovou vůní. K tomu jsem tíhnul. Od toho byl krůček ke knihám, hlavně těm zakázaným. To jsme se skrz mámu mého kamaráda, která byla učitelka, dostali k seznamu zakázaných spisovatelů: začínalo to Aškenazym a podle toho jsme jeli, všechny jsme je sháněli, to byla skvělá propagace, být zakázaný.

Cesta k Hrabalovi vedla přes Bondyho?

Dalo by se to tak říct, ale trvalo to dlouho. Bondyho jsem vídal, ale osobně jsem ho poznal až v roce asi 1983 u Mirka Vodrážky u něj doma v Templové ulici, kde dělal bytový semináře, tam jsem někdy chodil a jednou tam Bondy četl svou knihu Nový věk, on pak šel domů, já se ho zeptal, jestli ho můžu doprovodit do Nerudovky, a tehdy jsem toho využil a hned mu nabídl, jestli bych s ním mohl natočit film. A on souhlasil. Tak jsem s ním natočil krátký osmimilimetrový film Židovský hřbitov a pak za pár let spolu s Pablem de Saxem nyní kultovní film My žijeme v Praze.

Když ses pak dozvídal o jeho spolupráci s StB, tak sis o tom myslel co?

To je těžký… Já jsem se tím zas tak moc nezabýval. Já jsem byl několikrát na výslechu v Bartolomějské, mimo jiné kvůli tomu filmu, ale to byly banality. O nic vážnýho nikdy nešlo. Já myslím, že mě osobně Bondy nijak nepoškodil, a myslím, že ostatní snad taky ne. Myslím, že redukovat Bondyho na to, že byl agent, je blbost. To samý Jim Čert, který teď zemřel. Ano, dočetl jsem se, že za to i bral peníze, ale já nevím… Nejsem soudce. Pro mě byl Bondy charismatická osobnost a Jim Čert skvělej muzikant.

A tehdy už jsi sám psal, že?

No, pokoušel jsem písmenka… Psal jsem básně, taky jsem napsal dvě knížky, jednu o Vlastovi Třešňákovi, jednu o Jardovi Hutkovi, oni tehdy odjeli do emigrace, tak jsem chtěl, aby po nich něco zbylo. Já jsme na ně chodil do Baráčnické rychty nebo do Divadélka v Nerudovce, teda taky Malá Strana. Všechno jsem to dělal v samizdatu, nikdy by mě nenapadlo s tím jít někam jinam. Oficiálně jsem publikoval v závodním časopise n. p. Kancelářské stroje, nějaké takové kravinky. A jak se blížil rok 1989, tak jsem si vymyslel nakladatelství Dämmerung Verlag, jako Nakladatelství Soumrak, mně se tehdy hrozně líbila dekadentní literatura a tam jsem vydal třeba jako bibliofilii dvě prózy od Paula Lepina, moc hezky to vypadalo. A tak jsem si představoval, že se budu věnovat tomu, co mě baví.

Na vojně jsi byl?

Byl. Dva roky v Seredi na Slovensku. A bylo to taky vlastně skvělý, seznámil jsem se tam s fajn lidmi, s vysokoškoláky, kteří tam kroutili rok, lampasáci byli alkoholici, taky dobrý. Oni nechali nás, my jsme nechali je. Nelituju toho.

Mezi naše milé přátele patří také kunsthistorik Josef Kroutvor. Jak ses seznámil s ním?

Já jsem četl jeho eseje už v samizdatu a moc se mi líbily. Pořád si myslím, že je to náš nejlepší esejista: s jakou lehkostí a samozřejmostí on umí psát o složitých věcech, opravdu mistr! Hrabal o eseji říkal, že to má být dobrodružství ducha na pomezí žánrů. To je Kroutvor. My jsme mu v nakladatelství Concordia vydali knížku o Benátkách a osobně jsme se seznámili někdy z jara v roce 1990 ve Slavii, pamatuju si, jak jsme seděli u stolu, vedle Kroutvora tam byl Petr Král, ten se vrátil právě z Paříže, a známý skandalista a surrealista Pavel Řezníček, ten vytáhl z papíru točený salám a začal ho na tom mramorovým stolku krájet…

Velmi kavárenská kultura… Ale to měl možná od Hrabala, ty znáš moji historku, jak jsem náhodou vedle něj seděl v Krušovické pivnici na Starém Městě, to byl tak rok 1988, a on vytáhl z batůžku lovecký salám a začal si ho nožem krájet a obřadně strkat do úst. Já se ho pak zeptal, jestli by k nám nepřišel na fakultu na besedu, on se na mě podíval a řekl: Kluku, máš hlad? – Já řekl, že ano. A on řekl: Tak se di, kluku, nažrat… No, setkání s milovaným klasikem.

To bylo běžný… Ale já ti povím historku se Řezníčkem: tak on chodil k Tygrovi a chtěl se vždycky posadit k Hrabalovi, ale ten ho často vyhodil. Pak tam jednou přišel, stoupl si před Hrabala a říká: Pane Hrabale, vy prý máte jedno oko skleněný. – A Hrabal, aniž by jednu vteřinu přemýšlel, řekl: Pane Řezníčku, mám. To pravý. Tím levým se dívám a tím skleněným hledím do samýho srdce vesmíru, zatímco vy oběma zdravejma hledíte leda tak do prdele.

Dobrý. A čím si vysvětluješ, že sis Hrabala tak získal?

To nevím. Spíš to byla náhoda. My jsme v devadesátém roce založili nakladatelství Concordia, kde jsme vydali knížku Honzy Krejcarové (dcera Mileny Jesenské a blízká přítelkyně Egona Bondyho – pozn. red.) Clarissa. A řekli jsme si, že by k tomu mohl třeba říct něco i Hrabal. Tak jsem za ním šel k Tygrovi, požádal ho o text a on mi hned slíbil, že jej za týden přinese. Skutečně za týden už na mě mával, kde prý jsem, že to pro mě má a ať si hned sednu. Pak jsem začal chodit pravidelně. Sedm let kromě sobot a nedělí skoro každý den.

Ale to Hrabal přece v pozdních letech spíš každého takového vetřelce od sebe odháněl, a to obvykle pěkně zostra.

Nevím, asi jsem mu padl do oka. Možná jsem mu byl blízký tím, že jsme četli stejné knihy, třeba Célinovu Smrt na úvěr, z níž uměl nazpaměť celé kusy. Ale hlavní bylo asi lidské porozumění. Chápal jsem ho jako starého unaveného člověka, byl jsem s ním schopen mlčet, když potřeboval. Pak jsem měl i jeho klíče od bytu…

Kde jsi tehdy pracoval?

Já jsem po vojně nastoupil do vinohradského divadla jako kulisák, tam jsem pobyl nějaký rok, pak jsem nastoupil do Kancelářských strojů, to bylo taky skvělý místo. Tam jsem dělal požárního technika, výborná funkce. To jsem jednou za půl roku přišel na celopodnikovou schůzi, tam mě soudruh Obrhel vyvolal: Soudruh Mazal, hořelo, nehořelo? Já řekl nehořelo, a tím to haslo. Já jsem se tam hlavně věnoval tomu, že jsem na těch strojích přepisoval a tiskl samizdaty.

Nekolidovala ta hospodská i jiná starost o Hrabala s tvým osobním a rodinným životem?

Samozřejmě že kolidovala… Ale nemohl jsem ho přece nechat. V těch letech, tedy po revoluci, to bylo tak, že můj zaměstnavatel, Kancelářské stroje, byl v úplným rozkladu, začaly se rozprodávat zařízení, stroje, rekreační střediska, všechno to bylo za hubičku, mnozí si na tom založili živnost a majetek. No a já se staral o Hrabala. To jsem přišel do práce, kolem desátý zavolal Hrabal a říká: Tak pane Mazal, ve tři u Tygra, sejdeme se, jo? Problém byl, že jsme měli malý děti, ty chodily do školky, ráno je žena do ní odvedla, já je měl vyzvednout, školku zavírali v pět. A já musel být ve tři u Tygra. Tak jsem se o půl pátý zvedl a běžel do školky, kam jsem přišel načichlej kouřem, paní učitelky si o mně myslely pěkný věci. Ale já jsem nebyl přiopilý, jen jsem prostě odpoledne seděl se světovým spisovatelem. To jim nešlo vysvětlit, ani to nemělo význam, pro ně jsem byl alkoholik.

Měl jsi do toho Hrabala angažovat: taky mohl někdy ty děti vyzvednout on…

To by se asi všichni divili… Ale on to někdy vylepšoval třeba tím, že mi něco přinesl, nějakou fotografii, nějaký dokumenty, nějaký texty. Nebo byl Mikuláš, já jsem byl z toho trochu nervózní, že musím dělat dětem Mikuláše a něco jim přinýst, a Hrabal říká: Poďte tady se mnou na hajzl, tak jdeme na záchod, on mi tam strčí do kapsy pět tisíc, to byly slušný peníze: Tady máte, kupte dětem něco na Mikuláše.

Sedm let s Hrabalem… Zbylo ti po tom něco… materiálního?

Jako jestli mi něco odkázal? Jednou v mírné podnapilosti nám odkázal chatu v Kersku, že to bude klubovna Pražské imaginace, tak jsme to v hospodě U Hynků sepsali, ale byla to spíš taková legrace, nemělo to ty patřičné náležitosti, pak když umřel, ani jsme to snad nevytahovali. Takže z hmotných věcí mám pořád jeho klobouk, nůžky, nějaké svetry… Už se to pomalu rozpadá. Jo, ale ještě jsem vlastně zařídil, že pivo z Nymburka, které se dřív jmenovalo dosti pitomě Polaban, se jmenuje Postřižinské. Hrabal dlouho ty lidi z pivovaru, když za ním přišli a chtěli po něm, aby jim dal souhlas, posílal klasicky do prdele, tak šli za mnou a poprosili mě, abych jim s tím pomohl, tak jsem Hrabala přemluvil, zas tak moc práce to nedalo, on řekl, ať si teda s tím dělají, co chtějí. No ale sepsali jsme přece jen smlouvu, ředitel toho pivovaru u toho seděl a padl tam dotaz, kolik by tedy Hrabal za to měl chtít. A byl u toho Claudio Poeta (italský bohemista a znalec Hrabala) a ten řekl, že kdyby to bylo v Itálii, tak klidně padesát milionů. To ředitel málem upadl a pak navrhl tak třeba pět tisíc. Tak jsem řekl, o. k., já mu je předám. Ale ten ředitel, že ne, že je chce panu Hrabalovi předat sám. Uběhlo pár týdnů a Hrabal mi pak jednou hlásí, představte si, přijel za mnou do Kerska nějakej idiot, že je prej z nymburskýho pivovaru a že mi chce předat pět tisíc… Tak jsem ho poslal do prdele.

Neříkal sis ale někdy, že vlastně supluješ roli, kterou by přece jen měl hrát někdo jiný? Hrabal byl největší český spisovatel druhé půlky 20. století, a přitom žil do konce života v ošklivém paneláku a starali se o něho kamarádi, kteří přitom měli svou práci, rodiny.

V tom paneláku spíš jen přespával. Ale samozřejmě že jsem si tu „nenormálnost“ uvědomoval. Vždyť on neměl ani žádnou pracovnu, jenomže tím se chlubil. Říkal: Já přece nebudu někde u své vilky na zahrádce okopávat mrkev. Ale v tom byla jeho mimořádnost, v té naprosté obyčejnosti. Měl rozbitý psací stroj, ale nechtěl si jej nechat spravit. Ne, tak to má být, říkal. Když něco měl, tak to rozdal. Proto se po něm nezachovala knihovna. Když knížku přečetl, tak ji někomu dal: Heleďte, to byste si měl přečíst. Hrnul všechno od sebe.

Hrabal v tomhle „nelpění“ připomíná světce, třeba Františka z Assisi, jeho vztah ke zvířatům je přece františkánský. Snad jen lpěl na sobě samém, na svém existenciálnu, které se vyjevovalo jeho psaním.

Určitě. Přitom ale říkal, že když nemůže v noci spát, vezme si dva rohypnoly, zapije je vodkou a kouká na měsíc, pak se mu honí v hlavě to, co napsal, zjevují se mu celé kusy textů a v tu chvíli má hrůzu z toho, co to všechno napsal, co ti čtenáři, kteří to četli, co to s nimi asi provedlo a že on za to může. A prožíval prý děsy z toho, co všechno mohl způsobit.

Ale nebyl v tom kus takového hrabalovského přehánění, trochu až narcistního?

Ano, vždyť on taky říkal, že není narcis, ale opak je pravda. Jistě, ne všechno, co Hrabal říkal nebo psal, je třeba brát doslova, ovšem nepravdu neříkal nikdy. Ono to, myslím, souvisí s jeho plánem „umělého osudu“, jak tomu říkal. Dělat věci, které jsou mu nejméně vlastní, opouštět jistoty, odstřihávat se od toho, čeho už dosáhl. Takže psaní, ke kterému patří předvádění se před čtenáři, bylo u člověka tak plachého součástí „umělého osudu“. Pak lze rozumět jeho nočním děsům. Hrabal říkal, že se uváděl do situací, ve kterých nechtěl být. Říká se, že komunisti ho donutili začátkem 50. let jít do kladenských hutí. Ale to není pravda. On tam šel skutečně dobrovolně, i když věděl, že to je pro něho, doktora práv a jemného intelektuála, hrozné místo. Ale v kanceláři, v rukavičkách a v klobouku, sedět nemohl. Musel jít mezi obyčejné lidi, sám obyčejný člověk.

Existovalo něco, co jsi na něm neměl rád?

Nevím, nic mě nenapadá. Bral jsem ho takového, jaký byl. Vlastně jsem ho chápal, i když třeba byl nespravedlivý a posílal lidi do prdele. Ale to byl způsob jeho obrany a bylo dojemné pak vidět, jak ho to mrzelo. Nejdřív třeba vyhodil ženskou, která si přišla nechat podepsat knížky, a potom tiše a zaraženě seděl a ptal se, jestli už odešla, že by jí třeba zaplatil pivo nebo tak. Musel se bránit: bylo mu osmdesát, přál si zemřít a přijde italská televize, že s ním chce natočit rozhovor. Nebo se u stolu objeví mladík, ať si přečte jeho rukopis. Nebo jde domů a před bytem mu spí novinář, že o něm chce napsat článek. Tak ho nakopl. Příznačné také, myslím, je, že ve „věku médií“ po něm nezůstal vlastně žádný celistvější film nebo dokument.

Proč nikdo nenatočil jeho vyprávění, gestikulaci? Přitom to málo, co přece jen vzniklo, je fascinující. Bránil by se tomu?

Myslím, že ne. Muselo by se to udělat citlivě, ale myslím, že by, tedy začátkem 90. let, klidně chodil do nějakého literárního pořadu v televizi. Ale nikoho to tam zřejmě nenapadlo nebo nebyl zájem. Je také typické, že ho od devadesátého roku nikdo nefotografoval. Předtím měl své fotografy: Chochola, Michálek, Jankovič. Ale pak už ne. Já nejsem fotograf, ale když už jsem s ním byl, tak jsem občas fotografoval. A teď jsem vlastně neúmyslně skoro monopolní dodavatel fotografií z jeho posledních let.

Dával někdy najevo, že si je vědom, že v Čechách není právě přijímán tak, jak by odpovídalo jeho významu?

To je těžké. Hrabal dobře věděl, co v literatuře udělal. Vždyť se čekalo, kdy už konečně dostane Nobelovu cenu, dostával různé ceny po Evropě. Ale bral to vždy po svém, že se ho to moc netýká. Ovšem vzpomínám si, když jsme se vraceli někdy v roce 1996 z Padovy, kde dostal čestný doktorát, na univerzitě mu uspořádali vědecké kolokvium, vycházely dlouhé články v novinách, tak se vracel do Prahy v nezvykle triumfální náladě. A hned že to musíme jet oslavit k Tygrovi. Přišli jsme tam, Hrabal rozzářeně vytahoval noviny a štamgasti sotva zvedli hlavy, no jo, Sparta včera prohrála, dejte nám s tím pokoj. To jsem ho viděl skutečně zhrzeného: Kreténi, ignoranti, mumlal. Ale pak ho to zase přešlo.

Přátelé u stolu v hospodě mluví i o ženách. Mluvil o nich starý Hrabal? Zajímaly ho ještě? Až do stáří zůstal plachý a nesmělý. Samozřejmě o tom věděl leccos, ale myslím, že žil život v podstatě monogamní, s manželkou Eliškou-Pipsi (umřela v roce 1987 – pozn. red.).

S tou Dubenkou (americká bohemistka April Giffordová, s níž se seznámil roku 1989 – pozn. red.), to byla fikce, kterou si vymyslel, aby měl motivaci psát. Říkal: Prosím vás, slyšel jsem, že když jsem měl tu Dubenku v Kersku na chalupě, že jsem ji tam znásilňoval nebo co. Já jsem se ale celou dobu třásl, že mám kousek od sebe takovou krásnou ženskou.

Hrabal neměl děti. Postrádal je? Nebo to bral prostě tak, že si je jako spisovatel nemohl dovolit?

Ne, to vůbec nebyl tenhle případ. Hrabal by určitě děti měl, kdyby to bylo možné. On říkal, že jeho děti jsou jeho knížky, a taky je tak teatrálně občas jako pochoval. Dalo by se říci, že byl melancholický frajer? Třeba. Měl stejně hluboké propady jako vrcholy, jenomže těch už v posledních letech ubývalo. Samozřejmě mu pomáhal alkohol, ale také ho ničil. Přišel do hospody jako smrtelně unavený muž, seděl mlčky, to na něho nikdo nemluvil, dělali jsme, že tam není. Tiše vypil dvě piva a to ho zvedlo, takže měl-li náladu, perlil, přednášel, byl středem stolu. Jak alkoholu přibývalo, zase se dostal do útlumu a odcházel jako starý, smrtelně unavený muž. Ale nezapomeňme, že to měl za sebou každodenní cestu do Kerska, krmení koček za každého počasí, cestu, po které se několik let odhodlaně šoural. Nevím, kdo by to zvládl tak jako on.

Hrabal „to zabalil“ 3. února 1997 pádem z pátého patra ortopedické kliniky v Praze na Bulovce. Nikdy nebudeme vědět, jak jeho poslední okamžik vypadal, ovšem zdá se, že historka o náhodném pádu při krmení holubů je chlácholivá fikce. Ostatně motiv sebevraždy prochází celým jeho dílem. Ale stejně – překvapilo tě to?

Byla to pro mě taková nečekaná očekávaná zpráva. To sebevražedné dilema pro něj bylo reálnou věcí. Věděl, že až ho pustí domů, začne to všechno znovu a bude to jen horší. Tak si řekl: Teď, anebo nikdy, zavřu oči a děj se vůle boží. Stejně jako když v dětství skákal přes kry na Labi. Vyjde to, nevyjde. A vyšlo. Ani si nerozsekal hlavu o koš, který byl dole. Léčba byla úspěšná, pacient se zavraždil.