Jednou z ústředních hodnot amerických univerzit je rozmanitost, tedy diverzita, a to především co se týče etnicity, pohlaví, sexuální orientace a identity. Zastoupení rozličných menšin je sledováno s téměř náboženským zápalem, ovšem kde to s onou rozmanitostí značně drhne, je diverzita názorová. „Až vám nějaký akademik bude tvrdit, jak důležitá je diverzita, zeptejte se ho, kolik mají republikánů na katedře sociologie,“ napsal věhlasný ekonom Thomas Sowell již na konci 90. let, ovšem dnes to platí dvojnásob. Jaký je opak názorové diverzity? Univerzita.

Český čtenář by mohl namítnout, že obsazení vysokých škol za oceánem je pro nás irelevantní, ale zajímat by ho to mělo. Americké univerzity jsou totiž stále těžištěm světového vědeckého bádání, podle něhož se určuje zaměření a s ním spojený kariérní postup všude jinde. Pokud se směřování celých oborů určuje na institucích, kde panuje ideová jednolitost, bude to mít vliv i na to, co se nakonec zkoumá a vyučuje v Praze či Brně. Ostatně schopnost publikovat v zahraničních časopisech je jedním z hlavních kritérií hodnocení akademiků u nás, podle kterých se udělují i domácí granty.

Na tento problém upozorňuje více než deset let organizace Heterodox Academy (HxA), založená v roce 2015 sociálním psychologem Jonathanem Haidtem, profesorem práva Nicholasem Rosenkranzem a sociologem Chrisem Martinem – třemi akademiky, kteří si nezávisle na sobě všimli, že ve svých oborech prakticky nemají kolegy s odlišným politickým přesvědčením. Z původních dvaceti pěti členů narostla HxA na zhruba sedm tisíc. „Homogenita perspektiv – ať už ideologická, identitní, či akademická – zvyšuje riziko skupinového myšlení a slepých míst,“ píšou ve svém nejnovějším reportu, který vyšel teď v únoru.

Ten shrnuje dvacet čtyři studií zabývajících se politickou orientací amerického profesorského sboru. Zjištění jsou jednoznačná: levicově orientovaní akademici početně převažují prakticky všude. A v některých humanitních oborech je nepoměr dramatický – na katedrách antropologie připadá podle jedné ze studií na jednoho registrovaného republikána více než čtyřicet dva demokratů. Podle nejrozsáhlejších průzkumů (HERI Faculty Survey) se za liberální považuje kolem 60 procent profesorů, za konzervativní jenom 12 procent; v běžné americké populaci se přitom za liberály považuje jen čtvrtina obyvatel. Report zároveň upozorňuje na opomíjený detail: čtvrtina až třetina akademiků se řadí mezi středové či nezařazené a poměr demokratů k republikánům tuto skupinu přehlíží, čímž zveličuje dojem bezvýhradné polarizace.

Do této situace vstupuje politická reakce. Donald Trump od své loňské inaugurace vytváří na univerzity bezprecedentní tlak – od škrtů federálního financování po frontální útok na programy pozitivní diskriminace DEI (tj. diversity, equity, inclusion: diverzita, rovnost, inkluze). Vysloužil si za to ostrou kritiku i od akademiků, jako je harvardský psycholog Steven Pinker, který by v jiné konstelaci mohl být klidně spojencem při vytváření rozumné reformy, neboť na problémy ideové jednolitosti dlouhodobě upozorňuje. Je však otázka, zda je smysluplná reforma vůbec možná – HxA se o ni snaží více než dekádu, a výsledky zůstávají velice skrovné.

Část akademiků nad nápravou zlomila hůl. Někteří odešli do think-tanků, jiní zakládají nové školy. Nejznámějším příkladem je texaská Univerzita v Austinu, založená v roce 2021 novinářkou Bari Weissovou a historikem Niallem Fergusonem jako prostor pro „nebojácné hledání pravdy“, která v září 2024 přijala první studenty. Nicméně i ta se potýká se značnými problémy a nedaří se jí tak, jak se očekávalo: z poradního sboru záhy odstoupil zmíněný Pinker a řada dalších osobností, kteří uvedli jako důvod nesouhlas se směřováním instituce. Alternativa, která měla léčit ideologickou monokulturu, se totiž sama potýká s rizikem budování monokultury z opačného konce spektra.

Problém přetrvává a měl by nás zajímat – nikoli jako další kapitola amerických kulturních válek, ale jako epistemický problém. Tam, kde chybí názorová oponentura, mizí zpochybňování předpokladů, zužuje se výběr výzkumných otázek a výsledky výzkumu se stávají potvrzováním sdílených přesvědčení. To platí především pro sociální a humanitní vědy, které mají dnes špatné renomé. Bylo by však chybou navrhovat, aby se tyto obory zrušily, jak také mnohdy slýcháváme, a nahradily se například technickými obory.

Tváří v tvář společenským otřesům a dramatickým změnám na horizontu budou obtížné otázky, které se týkají významu lidství, etických povinností a koneckonců i smyslu bytí, mnohem relevantnější, než si připouštíme. A ty jsou tradičně doménou humanitních a společenských věd, které není radno jen tak zatracovat. Na druhou stranu je ovšem pravda, že nám tyto obory nepomohou, pakliže jsou místem názorové ortodoxie.