Proč vlastně neudělat rozhovor s Monikou Rychlíkovou… O jejím manželu Břetislavovi, kdysi herci, pak režisérovi, učiteli a současném senátorovi a věčnému kverulantovi, toho je známo dost. Ale jeho žena Monika, jako by byla v pozadí. Jenže z bližšího pohledu je to spíš naopak. Hlučnější, rychlejší, přímější a důraznější je v té dvojici ona. A možná i chytřejší… Vystudovaná historička, dokumentaristka, filmová produkční, důvěrnice mnoha důležitých mužů a žen.

Moniko, my se známe již nějakou dobu. A kdybych tě měl charakterizovat, tak řeknu, že se v tobě spojuje divoký temperament s vřelostí. Máš to podložené nějak geneticky?

Ten svůj temperament bych asi přisoudila mému utajovanému italskému pradědečkovi… Moje prababička byla svobodná matka, odešla s hanbou z rodné Moravy do Vídně. Porodila dítě, které měla s nějakým c. a k. důstojníkem italské národnosti. V naší rodině se o tom ani nemluvilo, bylo to takové tabu. Svého syna, mého dědečka, dala na výchovu do jedné rodiny na Vysočině, sama zůstala ve Vídni, a jela si pro něj, když trochu vyrostl, aby si ho vzala k sobě a zajistila mu nějaké vzdělání. Dědečkovi se ale v té náhradní rodině velmi líbilo, a tak když si pro něj přijela, utekl do lesa, kde se prý tři dny schovával. Takže se do Vídně vrátila sama. Ve Vídni i dožila. Nakonec se přece jen setkali. Její syn, již dospělý, ji tam několikrát navštívil a asi si vše, co měli, řekli. Mému tatínkovi, tedy svému vnukovi, pak poslala k maturitě pravé anglické sukno, ze kterého mu ušili oblek. Ten jsem si coby studentka gymnázia nechala přešít pro sebe, kvalitní materiál to byl… Se sestrou máme po prababičce na památku několik vídeňských šperků a podobenku, kterou si schovával náš tatínek. Ten ostatně jak jižan vypadal – menší, černý, chlupatý, temperamentní Ital.

Vida. A z matčiny strany přišlo co?

Tak po té mám, jak říkáš, tu vřelost, ale i praktičnost. Ona byla hlavním motorem celé naší rozvětvené rodiny, neuvěřitelně šikovná a zručná. Na co sáhla, to jako by rozkvetlo, chutnalo, bylo krásné. Patřila mezi první majitelky řidičského průkazu na okrese Gottwaldov a taky byla oblíbenou paní učitelkou právě pro tu vřelost ke svým žákům. Pocházela ze statku a byla oporou rodičům, když zažívali to strašné období kolektivizace, dědeček dlouho vzdoroval, komunistům na vesnici říkal kozaři. Maminka měla bratra, politického vězně: byl zatčený v rámci odbojové skupiny Světlana, ta působila na východní Moravě. Věznili ho v Plzni na Borech. Rodiče byli nemocní, zničení tou kolektivizací, to jsem slýchala, jak babička trpěla, když viděla, jak se jejich združstevnělé krávy domáhají návratu do svých stájí, když se vracely s ostatními ukradenými kravami z pastvy. Takže maminka na Bory za bratrem jezdila, vyprávěla mi, jak se v těch vlacích bála opilých chlapů, ale poháněla ji potřeba bratrovi pomoci. Po revoluci mu pomáhala vyřizovat záležitosti kolem rehabilitace i restitucí, měla ohromný smysl pro spravedlnost. Milovala svoji o deset let mladší sestru, která už vůbec nemohla studovat, i když byla velmi nadaná. Celá moje milovaná rodina zůstala na Valašsku a dosud tam na polích hospodaří. My jsme jim různě pomáhali, sbírali jsme třeba švestky na slivovicu, té jsme pálili i přes dvě stě litrů ročně. Vládla tam velká pohoda a pohostinnost: na plotně musel být vždycky hrnec polívky a na stole něco k zakousnutí. A takto to mám ve své domácnosti i já.

Myslíš si, že ta lokální pohostinnost ještě přežila?

Určitě, my z Valašska máme úplně jiné modely chování než lidé z měst, natož z Prahy. To je úplně jiná mentalita. To není nic ve zlém, prostě to tak je. Morava je absolutně pohostinná, bez očekávání protislužeb. Teda alespoň zatím… To je velký rozdíl proti Čechám. A my jsme v tom byli vychovávaní, moji rodiče toho byli příkladem. U nás bylo klasické rozdělení rolí: maminka ovládala domácnost, byla velmi podnikavá. Ale pamatuji si, že jí otec pomáhal i doma – všichni jsme třeba prali velké prádlo v prádelně s kotlem na vyvařování, aby se maminka nedřela s ručním mácháním. Taťka taky výborně vařil. Když jsem jezdívala domů, vždycky se mě ptal, co má uvařit – přála jsem si dušenou mrkev s hráškem a vepřovým masem a čistý hovězí guláš, jeho bramborový salát ještě nikdo nepřekonal… Tatínek, později i ředitel školy, byl trochu intelektuál, měl klasické gymnázium, jezdil z Březí nad Oslavou do Nového Města na Moravě, kde bydlel v podnájmu u slečny Lehké, staré panny, jedl koňský salám… Pan řídící z malotřídky přesvědčil rodiče, že by měl jít studovat, že je nadaný. Jeho tatínek, tedy můj dědeček zemřel při výbuchu v lomu, on byl střelmistr a špatně si vypočítal pořadí výbuchů, tak ho to roztrhalo. Babička tatínka i nadále ve studiu už v Brně sama podporovala. Oslovovala ho Jeňuško a byla to taková zvláštní, velmi introvertní, tichá žena. Pocházela od Znojma, mluvila nejdřív jen německy, pak se odstěhovala na Vysočinu. Byla velmi zbožná. Když za války procházeli Němci dědinou a brali, ostatně jako Rusové, všechno, co jim padlo pod ruku, začala na ně náhle mluvit německy a oni nechali náš dům na pokoji.

K tomu, co popisuješ, by se mohlo říct: zapadlá sláva patriarchátu. Ty už jsi ale v patriarchátu s Břetislavem nežila. Nebo ano?

Já měla vždycky trochu problém dostát té středostavovské katolické výchově „honorace“ na malém městě. To nešlo dost dobře s mým přirozeným temperamentem a velmi svobodomyslným viděním světa. Ale snažila jsem se neprovokovat, dobře jsem se učila, to šlo nějak samo, tím na mě rodiče nemuseli upírat nějakou zvláštní pozornost…

Byla jsi tedy něco jako taková disciplinovaná bohémka?

Ano, tak by se to dalo nazvat. I se sestrou jsme to měly podobné. Když jsme přišly z Valašských Klobúk studovat do Brna, tak to na nás byla poznat. Prostě ta „katolická“ výchova v nás byla. Ale dělaly jsme si to po svém. Musím však říct, že jak čas běží, tak stále víc si uvědomuji, že rodiče byli vůči nám, vnímáno dnešním prizmatem, liberální a přirozeně nám důvěřovali a podporovali nás. Vzpomínám na ně s láskou. Uměli vytvořit úžasné zázemí, porozumění, zastání. Takové rodiče bych přála všem dětem. A navíc byli decentní. Své milence jsem jim nikdy nepředstavovala…

Ani Břetislava?

Až už nebylo zbytí… A jím jsem poněkud vyrazila dech. Asi si představili někoho solidnějšího. A on to byl nějaký herec, který vypadal tak, jak tehdy vypadal: na místní poměry bohémsky. My jsme byli nějak tak domluveni, že Břetislav přijede do Klobúk a povíme rodičům tu novinu, ale já zapomněla, kdy vlastně má přijet, nějak jsem to vytěsnila. A on měl tehdy nohu v sádře, skoro s ní nemohl chodit. Vystoupil z vlaku, a tam nikdo. Ten den navíc hrozně pršelo a terén z nádraží je kopcovitý. Tak se vydal pěšky k nám dom, kam přišel úplně zabahněný, mokrý, o berlích, s takovým zbytkem kytky, no hrozný zjev. A takto zazvonil u dveří, otec mu šel otevřít, samozřejmě v trenýrkách, on chodil pořád v trenýrkách, tak tam na něj hleděl, co ten pobuda chce. Byla sobota dopoledne, maminka navíc v natáčkách, no prostě dost komická situace. Proti sobě seděli v kuchyni taťka a Břeťa. Asi tuším, co se mu honilo hlavou, když ředitelsky pozoroval svého budoucího, tenkrát zabláceného zetě. Ale vstal, vytáhl z ledničky chlazenou slivovici a nalil oběma. Naši si ho brzy ohromně oblíbili a ten prvotní šok rychle zmizel. Ani slovem mi nikdy nenaznačili, že by snad měli jinou představu o mém partnerovi. V tom byli ohromně taktní. Já to samé uplatňuji ve vztahu ke svým dcerám. Do osobního života jim nemluvím.

Břetislav tehdy hrál v Hanáckém divadle, to byl takový trochu divadelní underground. Měla jsi představu, do jakého života vstupuješ?

Já jsem o tom tehdy tak nepřemýšlela. Chodila jsem do divadla, byl to pro mě přirozený svět, pohybovala jsem se v tom brněnském uměleckém prostředí, sama jsem hrála v takovém studentském divadle, jmenovalo se Vadidlo. Dělala jsem potom korektury pro samizdatové časopisy Střední Evropa a Proglas, tam byl šéfredaktorem Břetislavův bratr František. Zajímala jsem se o všechno alternativní a s nějakou kariérou jsem tenkrát ani nepočítala.

Ty jsi vystudovala historii, že?

Vystudovala jsem obor český jazyk – dějepis a pak ještě pomocné vědy historické, ty jsem ale nedokončila, na filozofické fakultě. Nejvíc mě bavil středověk, pro mě tam mělo největší význam setkání s profesorem Jaroslavem Kudrnou, on byl velký znalec raného středověku, zabýval se sálským zákoníkem. Ale kromě toho jsme řádili v Akademické kavárně, takže jsem měla poněkud problémy s docházkou. Ta se tehdy ještě kontrolovala, a aby se to nějak napravilo a já neměla zásadnější průšvih, začala jsem profesorovi Kudrnovi dělat pomvědku, tedy pomocnou vědeckou sílu. A tak jsem se dostala ke středověku, což vyústilo v mou diplomovou práci, která se jmenovala, teď pozor: Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám kolonizace na Moravě do roku 1419…

No pěkné… Patrocinia, to je zasvěcení kostelů, že. A co jsi vyzkoumala?

Třeba že i jména patronů kostelů podléhala módním vlivům dané doby. A hodně to mohlo vypovídat i o tom, jak, kým a kde ta kolonizace probíhala. Do roku 1419 to bylo proto, že pak přišli na Moravu husité a všechno to zapálili a už nebylo na delší dobu co zasvěcovat. Dostala jsem za tu diplomku doktorát a před ním jsem, spolu s kolegou Petrem Jokešem, zvaným Džoux, který se mnou na tomto bádal (dnes je profesorem ve Wrocławi), obrážela studentské vědecké soutěže univerzit.

Vím, že tvým spolužákem byl i náš bývalý premiér Petr Fiala, který také bádal…

Ano, jeho tématem byly zase nově se formující politické strany po vzniku Československa po roce 1918. Byli a jsme dodnes přátelé, dokonce jsme tenkrát na výjezdní doložku procestovali ve třech, ještě s mojí tehdejší láskou, stopem celou bývalou Jugoslávii. Bylo to velmi dramatické, dobrodružné a krásné.

Vyznačoval se Petr Fiala něčím, z čeho se dalo poznat, že jednou bude premiérem?

A víš, že jo? Dost jsme i na toto téma žertovali. Žertovali říkám záměrně, protože jsme tenkrát vůbec nedoufali, že padnou komunisti. On byl chytrý, velmi takový uvážlivý a seriózní, měl krásný vztah k rodičům, jejichž byl jediným dítětem. Vypadal a působil výrazně jinak než ostatní kluci. Pamatuju si, že nosil pečetní prsten, byl vždycky upravený, ve vestičce, takový starosvětský, mluvil spisovně, přitom se účastnil všech divokých večírků, ale nedivočil. Mě bavil, vždycky s ním byly zajímavé debaty. Patřil mezi takovou menší skupinku spolužáků (historik prof. Libor Jan, Petr Váša, teď víc známý jako muzikant, ale on byl také výborný kunsthistorik, tvá jmenovkyně Ivana Peňázová Ryčlová, vynikající rusistka).

Co sis asi tak v té době představovala o budoucnosti?

Neměla jsem v tomto ohledu žádná zvláštní očekávání. Do strany jsem nehodlala vstoupit a tím má kariéra byla vyřešena. Vlastně jsme ani neměli žádnou velkou budoucnost. Pamatuju si, jak jsme se někdy na konci osmdesátých let ocitli s Břetislavem v Praze na nějaké neoficiální vernisáži, byli tam disidenti, Jaroslav Kořán, Eva Kantůrková, Jáchym Topol a další, pak se šlo do hospody a já si všimla, že polovina té hospody byli nějací podivní lidé, já si je prohlížela a pak mi došlo, že to jsou tajní... Ale já to brala spíš jako dobrodružství. Ještě dnes se stydím, jak jsem v té hospodě mudrovala a poučovala o husitství právě Evu Kantůrkovou. A jak ona byla ke mně, studentce historie, trpělivá a shovívavá…

Nedávno běžel na ČT Art dokumentární cyklus o padesáti letech existence Hanáckého divadla. Ten dokument je z velké části tvé dílo. Je z něj vidět, že HaDivadlo nebylo vlastně běžné „divadlo“, ale že to byl také, možná především, řekněme sociální fenomén. Jak bys vysvětlila ty?

Máš pravdu, že to byl jedinečný úkaz. Jak se pár takových zvláštních zjevů – oni i zvláštně vypadali: Svatopluk Vála, Arnošt Goldflam, Cyril Drozda, Miloš Maršálek, Jiří Bulis, Ján Sedal, Rychlík… tolik takových podezřelých postav dá dohromady a vytvoří neuvěřitelně semknuté společenství, které funguje ve světě, který je absolutně odlišný, vlastně i nepřátelský! A fungují navzdory všem ústrkům a nepřízním, jsou stále odněkud vyhánění, pořád na pokraji zákazu, za hrozných podmínek existenčních… A tím spíš je to dává dohromady. Protože je drží potřeba svobody a nutnosti dělat si věci po svém. Oni si neuvěřitelným způsobem nějak sedli, splynuli v jeden celek, přičemž každý byl jiný a zachoval si to své. Byli doslova cítit vnitřní svobodou – a takové bylo i jejich divadlo. To nebylo primárně politické, ale bylo to svobodné divadlo v nesvobodných poměrech.

Myslíš, že vrchol HaDivadla byl před rokem 89?

Ne, to bych neřekla, ale přirozeně v tom stísněném prostoru vznikaly věci, které nejvíc rezonovaly. Ale já jsem se snažila, aby vyznění toho seriálu bylo nadčasové, protože i ty inscenace jsou nadčasové. Věci, kterým svobodný člověk čelí, jsou si vždy v něčem podobné. Vždycky je to věc rozhodnutí, jak se bude člověk chovat, zda dá přednost kompromisu, přizpůsobení se, ohnutí… Nebo ne a zůstane rovný. Je to většinou o srovnaných životních hodnotách.

Myslel jsem to i tak, že divadlům, jako bylo Hanácké, de facto prospívá jistá forma útlaku, který ovšem není tak hrozný, aby je zcela rozdrtil či rozprášil. V úplné svobodě pak začnou poněkud tápat.

Myslím, že tahle teze úplně pro HaDivadlo neplatí, protože právě po roce 1989 vznikla řada naprosto vynikajících inscenací, třeba Hvězdy na vrbě Karla Davida, Klímova Lidská tragikomedie v režii Goldflama, pak Pitínského a Dohnalův Job a mnoho dalších. Ty nevznikaly pod tlakem, ale už za úplné svobody, přičemž se nijak nepodbízely – a stejně byly ohromně úspěšné. V době, kdy lidi přestali chodit do divadel, měli Hanáci pořád plno. Oni byli právě tím, jak byli pod tlakem, přetlakovaní, což se pak projevilo uměleckou tvořivou erupcí. Pořád tam byl zvláštní dar, zvláštní kouzlo té značky HaDivadlo, která byla ohromně přitažlivá pro talentované herce, režiséry, dramatiky – a také pro diváky.

Mně se na nich taky líbilo, že se nerozpouštěli v nějakých televizních seriálech…

Před listopadem platilo nepsané pravidlo, že pro televizi se hraje jenom v pohádkách. Pak to už nebylo tak přísné, vezmi si Miloše Černouška, tedy Cyrila Drozdu, jakou se stal hvězdou v seriálu Most!. Ale spíš bych řekla, že pro herce z HaDivadla bylo typické, že nebyli „jenom“ herci, byly to komplexní osobnosti: mnozí z nich psali, třeba právě Miloš Černoušek nebo Ján Sedal nebo Iva Klestilová Volánková, samozřejmě Arnošt Goldflam, Břeťa toho taky dost napsal, sám pak začal režírovat a točit filmy. Zásadní vliv na to měl Josef Kovalčuk, který byl jakýmsi stimulátorem jejich rozvoje. Tím se HaDivadlo lišilo třeba od Provázku, což bylo divadlo zcela direktivního režisérského typu. V HaDivadle to bylo jinak: tam herci sami přicházeli s nápady, byli k tomu povzbuzováni, inscenace se tvořily opravdu kolektivně. Říkalo se, že Hanáci pořád diskutují. A ti, kteří byli odjinud, i divadelníci, třeba ostatní vůbec nechápali, jak z těch věčných debat můžou udělat inscenaci, která pak má tvar.

Jednou jsem se o tom bavil s jedním význačným členem divadla Sklep a ten mi řekl, že rozdíl mezi nimi a Brňáky, tedy především HaDivadlem, byl ten, že oni, tedy Sklepáci, se chtěli líbit holkám, zatímco Brňáci vypadali jak hastroši a bylo jim to jedno.

To je blbost. Naopak za Hanáky se táhly zástupy mladých krásných intelektuálek, kterým bylo jedno, že Hanáci vypadají jak hastroši, těm byli nějací fešáci z pražské zlaté mládeže dost ukradení. Mimochodem Monika Načeva, která hrála v HaDivadle i ve Sklepě, na to i v mém seriálu vzpomínala, že právě u Hanáků se jí líbila ta hloubka, ta stálá chuť něčeho se dobírat, to v tom veselém Sklepě nepoznala.

Některé postavy dorostly až do rozměrů řekněme legendárních: takový skladatel a interpret svých písní Jiří Bulis…

To ano, Bulis, to byla neopakovatelná osobnost. Jeho vřelost, niternost, hloubka, to je nenahraditelné. A jeho talent. Ty písně jsou nesmrtelné a každá nová generace si je objevuje, no a v tom tkví ta nesmrtelnost. On byl jedinečný člověk: to jeho chápání přátelství jako závazku na život a na smrt… Ale to platilo u více lidí: Arnošt, Břeťa, Sedal, Maršálek, Černoušek, opravdu byli jeden druhému oddáni, nebylo výjimkou, že jeden u druhého bydlel, když z nějakých důvodů potřeboval. Arnošt u nás třeba chvíli bydlel, když měl tzv. manželskou krizi se svou první ženou, vodil dokonce naši dceru Apolenku do školky. Když se Jirka Bulis zabil v tom autě, tak jsme si vzali k sobě jeho dceru Lucku, která měla před maturitou a taky asi půl roku žila s námi. Bydlel u nás kameraman Slach, než jsem ho vyhodila… ale v dobrém. My jsme opravdu byli otevřená domácnost: já, když jsem si Břeťu vzala, tak to jako bych se provdala za polovinu HaDivadla. Dceři Hanky a Jána Sedala Johance jsem byla za kmotru, když si Miloš Čenoušek bral moji spolužačku Dagmar, taky jsme jim byli s Břeťou za svědky, s Hankou Kovalčukovou nebo s Ivou Klestilovou jsme kamarádky dodnes. A když jsem na tom seriálu téměř tři roky pracovala, tak jsem si uvědomovala, jak tam byly ty přátelské vazby důležité. Vlastně byly zásadní. Když bych uvažovala o tom, jestli bych mohla něco obdobného natočit o nějakém jiném divadle, tak jsem došla k závěru, že ne, že jenom tohle mi bylo souzeno, protože jsme si byli blízcí, oni mně důvěřovali a nic přede mnou neskrývali.

Taky to bylo asi tím, že jsi holt byla – a stále jsi – manželkou předního elementu té grupy…

To jistě… Ale ono to mělo také svou odvrácenou tvář. Byl to život žitý opravdu velmi intenzivně. Jen ty hordy nájezdů k nám na chalupu v Javorníku, ta věčně obsazená kuchyň u nás doma na Veselé, ta nejrůznější setkání, slavnosti, návštěvy… Tou odvrácenou stranou bylo, že jsem to byla já, kdo se staral o domácnost, kdo vařil, pekl, smažil, kdo to pak uklízel a zase se připravoval na další hosty. A že jsem teda vlastně neměla čas na sebe, na svoji práci, na svoji tvorbu, která jako by byla něčím druhotným, na co přijde čas až někdy potom. Spadl na mě šílený splín a uvedl mě do velké osobní krize, navíc umíral tatínek, přišla ošklivá těžká nemoc a já nevěděla, jak dál. Já, která si dosud se vším uměla poradit. Co teď s tím? Musela jsem se začít starat sama o sebe. Natočila jsem s profesorem Cyrilem Höschlem dvanáct dílů cyklu Záhady duše a stejný počet dílů k cyklu Emoce a my, scénáře jsem si většinou psala sama. Tak jsem byla i pro psychoterapeuta docela těžký oříšek, rozumem a znalostmi jsem věděla, co bych měla dělat, jen jsem nevěděla, jak na to. Já jsem přitom byla vždycky trochu ambiciózní a taky jsem toho hodně udělala: stovku dokumentů, publicistických filmů, ale všechno to byly věci spíš takové osvětové, třeba o folkloru, o lidských právech, o menšinách. Ale připadalo mně to někdy málo, což je vlastně úplná blbost. Ne, stálo to za to.

Teď ti ale současně s dokumentem o HaDivadle vyšla kniha rozhovorů se spisovatelem Jiřím Kratochvilem, což je myslím člověk z jiného hnízda než to divadelní kolektivisticko-bohémské…

To, že jsme se s tímto bytostným introvertem dali dohromady, považuji za velký životní dar. Taky se možná stávám introvertem – po tom životě jinak dost divokém, někdy až životu nebezpečném, vlastně asi ani není divu. Tak jsem ráda, že mi umožnil knižně debutovat právě někdo tak protikladný mně, jako je Jiří Kratochvil, kterého považuju za nejlepšího českého spisovatele své doby.

Překvapil tě něčím?

Myslím, že mám docela dar odhadnout, co v kterém člověku je. Ale u Jiřího jsem se sekla. On se mi jevil takový, no, velmi zdrženlivý, nevýrazný. Ale to jsem se velmi spletla. Nepotkala jsem snad ještě člověka s takovou fantazií a schopností překvapovat. Ale to vlastně čtenář jeho knih ví. A má taky zvláštní druh humoru, takového hořkého. A umně literárně pracuje s fikcí a realitou.

Jak si vysvětluješ, že o něm ví spíše jen literární fajnšmekři?

Já myslím, že je to tím, že on sám sebe neprosazuje. To by bylo úplně v rozporu s jeho povahou. On na to absolutně není nadán. Vším ostatním nadán je, ale potřebou se prosazovat nikoli. Může za to ostatně i jeho doslova hrůza z veřejného vystupování a z lidí, teda většího davu. A v našem světě, bohužel, platí, že kdo se hlasitě neprosazuje, jako by nebyl. To, že jsme se my dva dali dohromady (a poprvé nás seznámil Břeťa, který o jeho románu Avion točil dokument), tak to bylo tím, že my jsme naprosté protiklady. Já hlučná, temperamentní, drzá, to ho asi zaujalo, on pravý opak. Já jsem ho znovu oslovila, když jsem se zamilovala do jeho povídky Smrt krále Kandaula: okamžitě jsem si to představila jako film a začala jsem psát scénář. Začali jsme se pravidelněji scházet. Nejdřív v kavárně Savoy, a když ten funkcionalistický skvost zničili, nebo spíš zprasili, pak u Šlechtičen. Někdy jsem si doma potom dělala poznámky, o čem jsme si povídali, byla jsem překvapená z jeho ohromných znalostí výtvarného umění a architektury a vůbec mě začal velice zajímat. On je člověk s ohromně zajímavým a silným osudem, jeho rodinné zvraty mapují i zvraty dějin dvacátého století. A řekla jsem si, že by byla škoda, kdyby ty rozhovory zůstaly jen mezi námi.

Myslíš, že ti pomáhá, nebo škodí, že se jmenuješ Rychlíková? Myslím tím, že jsi byla vždy jaksi snadno zaškatulkovaná: To je žena od toho Rychlíka, člověka, kterého hodně lidí má rádo, ale je tomu i naopak, že…

Já bych na to odpověděla takto: Kdybych nežila s panem Rychlíkem, tak se asi nikdy nedostanu do toho světa a nepoznám lidi, které opravdu můžu považovat za kulturní elitu, Václavem Havlem počínaje přes Ludvíka Vaculíka, Karla Schwarzenberga, Ivana Havla, Milana Uhdeho, Karla Steigerwalda, Petra Pitharta, Sváťu Karáska, Pavla Šruta, Petra Skoumala, Láďu Mišíka, Elišku a Arnošta Wagnerovi… a mohla bych dlouho ve výčtu pokračovat. Madla Vaculíková, s níž jsem si moc rozuměla, mně dovolila natočit o ní film Dopisy do dálky. Ona taky byla v pozadí, a s tak ohromným talentem. Ale já bych si asi normálního muže nevzala… A přiznávám, že za to jsem vděčná Břetislavovi. On opravdu má nějaký dar k sobě připoutat úžasné lidi, což bude jednak tím, že je nesmírně zábavný, ale také, a já to můžu říct, právě proto, že ho tak dobře znám: on je také čestný. Má v sobě něco rovného, bezelstného, skautského – však taky skautem byl, na rozdíl ode mě. On měl ostatně také výborné rodiče! Má to odkud brát! Já taky. U nás, stejně jako u nich, vždycky platilo slovo. A to je pro mě zásadní.

Jak snášíš různá ta obvinění, že jste si ochočili Českou televizi, že vám z ní tečou peníze a tak dále?

Ta obvinění na nás zkoušeli už mnohem dříve. Já jsem hodně emotivní typ. Takový amplitudní… Když mě něco trápí, tak mě to trápí tak, že plaču. Když mě něco baví, tak se nahlas řehtám. Ze začátku, když bylo studio České televize tady na Běhounské polepeno plakáty, že manželé Rychlíkovi „doma si uvařili, doma si snědli“, tak mi to přišlo jak za čínské kulturní revoluce… To jsem opravdu hrozně těžce nesla. Pak jsem se to naučila zpracovávat a už jsem si toho všímala míň. Věděla jsem, že máme úplně čistý štít, a opravdu jsem se neměla čeho bát. Když nás ředitel Drahoš vyhodil z brněnské televize, tak se mně stalo vlastně to nejlepší. Začala jsem pracovat externě v televizi v Praze, založili jsme si malou filmovou produkci, a i když na nás každou chvíli poslali na udání nějaké kontroly, což jsme nějak předpokládali a věděli jsme, že si nemůžeme dovolit chybu, obstáli jsme a natočili spoustu, myslím, dobrých dokumentů. Mě to naučilo spoléhat se na sebe, nebát se a neohýbat se. No a už se taky netrápit nesmyslnými pomluvami a obviněními.

V určitých kruzích existuje představa, že když se někdo zasazuje o Českou televizi, tak to nemůže být z jiného důvodu, než že má na ní nějaký zájem…

My se o ni zasazujeme dodnes, i když se k nám zachovala tak, že jsme z ní letěli. A vůbec nemyslím na svůj prospěch v ní. Myslím na to, že tato země potřebuje svobodná média, která jsou jedním z pilířů demokracie.

Slovy těch, kteří vám nejsou nakloněni: máte u ní kšefty…

To musí být slova hloupých lidí nebo lidí se zadáním cíleně škodit. A já jsem se přestala tímto typem lidí zabývat, protože hloupým lidem nic nevysvětlíš, třeba že milion korun na pořad nedostává jedna osoba, ale dělí se do desítek profesí s výrobou spojených, a režisér z toho dostává nějaký poměrný honorář… Snažím se už soustředit na smysluplné věci, času ubývá…

A ještě se k tomu přidala dcera, bojovná publicistka Apolena...

Nejen publicistka, ale i výborná režisérka a vůbec odvážná ženská. Já ty její myšlenkové pochody a stavy nějak vnitřně tuším, ale to matky tak nějak mají. Takovou tou šíří svého záběru a rychlostí, s jakou to všechno obsáhne a zvládá, je velmi podobná Břeťovi. My jsme jí nikdy do ničeho nemluvili, ne vždy jsme s ní souhlasili, měli jsme velmi tvrdé rozepře, ba i přerušení styků – ale nakonec ta názorová a emoční bárka mezi námi proplula všemi útesy a vplula nějak do společného moře respektu a snad i vzájemné úcty. Což neznamená, že to občas i teď nebývá hlasité, třaskavé. Ale takoví jsme, tak trochu italská domácnost. Myslím, že obě naše holky, které už dávno stojí na vlastních nohou, vědí, že jsme pro ně tady, kdyby bylo třeba. Mladší Juliana pracuje jako asistentka režie na velkých zahraničních projektech, byla i osobní asistentkou Arnolda Schwarzeneggera za jeho pobytu v Praze. Ta je asi po mně praktická a fortelná a po Břeťovi zdědila vypravěčský talent, umí být vtipná a nedá se. Tak snad jsme je nevychovali tak špatně. A teď už pozoruji víc svoje vnučky, René a Eleonoru. A moc mě to baví.